Angels Landing, Zion USA

Národní park Zion, Utah, USA

Pro vstup do amerických parků potřebujete buď peníze, nebo annual pass (samozřejmě jsme mu říkali trošku zkomoleně). Autem dorazíte k dřevěné budce, ve které sedí zřízenec parku v krásném zeleném klobouku a v rangerském mundůru. “Ahooj, jak se máte?” “Fajn, díky.” “Máte annual pass, nebo budete platit?” (Celý rozhovor je provázen širokým úsměvem rangera – ten se přenáší i na nás, a tak se v autě všichni široce na sebe usmíváme jak měsíčky na hnoji, i když vlastně nemáme důvod.)

Annual pass je malá kartička, která stojí přibližně 80 dolarů a opravňuje držitele ke vstupu. Podepisuje se jedním majitelem a ten, pokud vstupuje do parku se skupinou, bere ji pod svá annuální křídla – tudíž nikdo nemusí platit. Vyplatí se to, pokud máte v plánu navštívit více parků za kratší dobu. Majitel si kartičku podepíše a při vstupu u “budky” ji předkládá rangerovi společně s občankou (porovnávají se podpisové vzory).

Pokud máte s majitelem karty trochu podobné příjmení, můžete zkusit být trochu rebel a předložit policistovi k annual kartě svou občanku, jak jsem to zkusil já.

Ranger uchopil obě karty, pohnul hlavou trochu do boku, zvedl obočí a pravil: “Are you sure?” “Yeeees!” rychle kývu hlavou nahoru dolů, nahoru dolů. “Ok, bye!” vyprovodil nás trochu šibalským úsměvem. My si mnuli dlaně a radovali se z toho, jak nám sedl na lep, a hihňali se ježibabím smíchem, zatímco on dost možná volal svým kolegům, aby si na bílého Dodge v parku dali ostatní pozor.

Kocháme se z auta výhledem na nádherné velké hory a pozorujeme jeleny, co se pasou doslova u krajnice. Na každý z těch kopců by stálo za to vyjít – tak moc jsou krásné. Cesta, po které jedeme, je upravená a má červenou barvu, aby zapadla do rázu krajiny. Sem tam nás míjí autobus nebo rangerské auto, ze kterého nám řidiči přívětivě mávají… Ahooj turisti, doufáme, že máte hodně peněz…

Silnice najednou míří do tunelu vyhloubeného ve skále – v něm rozsvěcujeme světla a pak z něj zase ven. Klikatíme se cestou do údolí. Začíná být večer, takže nejvhodnější zábavou pro nás je teď hledání kempu na přespání. Za tmy dorážíme do “města”. Tady dole uprostřed divočiny kasíno? Jeden obchod vedle druhého, jedna restaurace za druhou – spousta lidí a ubytování za 90 dolarů. Projíždíme tam a zpět pořád dokola, až konečně nalézáme kemp “za pár” korun.

Pokud budete mít krizi při hledání ubytování, můžete se obrátit na jakéhokoliv rangera v parku. Pomáhat a chránit není heslo jen českých policistů.

V národním parku Zion stojí za to strávit více dní, pokud máte čas. Je tu opravdu co vidět a kam chodit. Určitě si vyšplhejte na horu Angels Landing, která je opravdu doslova angels landing. Cesta na ni trvá přibližně hodinu a půl a její poslední úsek je třeba překonat pomocí řeťezů.

Angels Landing, Zion USA

Výstup na Angels Landing

Dá se to bez problémů zvládnout i se závratí a strachem z výšek. Nahoře vás potom čeká odměna v podobě 360 stupňového výhledu po okolních kopcích. Před tímto úsekem vás upozorní na možné nebezpečí pádu do údolí cedule. U té se dost turistů zastavuje a přehodnocuje své síly (přejít přes Priečné sedlo v Tatrách je podle mého přibližně 20x horší), ale v USA je prostě safety first.

Angels Landing, USA, Zion

Řetězy v posledním úseku výstupu na Angels Landing

Takže skvělý plán na dopoledne bychom měli. Co teď?

Pokud si nebudete jistí, kterou část parku navštívit nebo co vidět, stačí zajet do turistického centra. Tam vám poradí na míru. Podle obtížnosti trasy, podle počasí, délky…

My se už před časem rozhodli pro “mokrou soutěsku”, jak jsem ji začal říkat ve snech, když jsem si představoval, jak se jí procházím, a těšil se. Jenom počasí nám moc nepřálo.

ZNC 3

Cesta vedoucí korytem řeky

Mokrá soutěska není totiž cesta jako každá jiná – na ní safety first, zdálo se mi, moc neplatí. Nejdříve jdete (nebo můžete jet zadarmo shuttlem) chodníčkem okolo řeky. Pár kilometrů se procházíte po písčité cestičce, na které rozhodně stojí za to sundat si boty. Míjíte spoustu lidí, kteří jdou nazpět v neoprenových botách a jsou vysmátí pěkně po americku.

Cesta vás dovede k řece, kde, zdá se, končí. Ale omyl, teď je vaší cestou řeka. V tomto místě ústí ze zákrutu mezi skalními stěnami, vysokými několik desítek metrů. Rozzařují se mi oči při pohledu na turisty, kteří se snaží přeskakovat z kamene na kámen, ale stejně nakonec skončí nohou v řece.

Zion, mokrá cesta, potok

Jaké to je?… Mokré!

Ponořit špičku nohy do vody, tři poplácání vodou na srdíčko a jdeme na to. Počasí není nic moc a začíná poprchávat. S řekou si opravdu hrajeme. Čím totiž jdete dál, tím je přecházení z jednoho břehu na druhý nemožnější, až nakonec prostě “natvrdo” jdete potokem a děláte vlny.

Zion, USA, potok

Útesy kolem řeky měří několik desítek metrů.

Vody je většinou po kotníky nebo po kolena – v těchto místech těla jste si na zimu už zvykli, ale když vám najednou uklouzne noha a skončíte po pás v prohlubni, zimu najednou cítíte i jinými částmi…

“Dýchej zhluboka, dýchej zhluboka, všechno bude v pořádku…”

Máme za sebou pár kilometrů. Boty jsme si nasadili hned po vstupu do vody, není radno chodit po dně řeky naboso, pokud si rozříznete o ostrý kámen chodidlo, budete muset vyšplhat stometrový skalní sráz – není kam utéct.

Zion, potok, USA

Každý kousek “mokré cesty” vás něčím upoutá.

Začíná pršet čím dál víc a podle toho taky vypadá teplota vzduchu – už klepu kosu. Pak najednou sledujeme, že se hladina řeky začíná nenápadně zvedat – všichni turisti včas utekli, jenom opět Češi to musí hecnout.

Představuju si, jak asi teď vypadají některá místa, ve kterých pochod řekou nebyl až tak příjemnou záležitostí. Postupujeme stále proti proudu, a když nás začnou obeplouvat větve ze stromů, ztrácíme optimismus. Je čas na cestu zpět.

Zion, potok, USA

Všichni to balí, my pokračujem.

Úseky, ze kterých jsem měl obavu, byly nakonec ještě větší legrace, něž při cestě tam. Navíc chůze po proudu je o hodně lehčí.

Pár hodin dobrodružství opravdu oceňujeme a s jakýmsi úsměvem se vracíme zpět k autu opět po tom samém chodníčku. Mokré boty přehozeny přes rameno, v mokrých šortkách, ale spokojeni.

Druhý den se ale ozvala chřipka. A jak to vypadá, když onemocníte v Las Vegas po cestě do Údolí smrti, se budete moct dočíst v dalším připravovaném článku.

Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu anebo pronájmem reklamních ploch či jinou formou reklamy na našich stránkách. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.

 

“Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.” PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.

2 komentáře u „Národní park Zion, Utah, USA“

Napsat komentář