V rámci naší dobročinné cesty Walk for Help jsme se vydali na trek od posvátného jezera Tso moriri do vesnice Kibber, nacházející se v údolí Spiti v regionu Himachal pradesh. V minulém článku Trek údolím řeky Markha jste se mohli dozvědět více o Ladakhu a trekování v okolí.
K Tso Moriri jsme se potřebovali dostat hlavně včas, protože jsme na něj měli časově omezený permit (povolení). Ten si je možné zařídit ve městě Leh. Jenže jsme narazili na problém, jak se k jezeru dostat. Autobus z Lehu tam jezdí pouze dvakrát do měsíce, takže to nám nevyšlo. Zkusili jsme tedy stopovat, jenže cesty tu jsou takřka prázdné a moc aut tímto směrem nejezdilo. Nakonec se nám po několika hodinách podařilo zastavit kamion se dvěma Indy. S těmito chlapíky jsme se skvěle bavili, zvlášť když jsme celou cestu zpívali šílenou indickou muziku.
Během toho jsme si ani nevšimli, že jsme přejeli sedlo ve výšce 5 368 m n.m. Indové nás vysadili asi po 50 kilometrech, sami pokračovali jiným směrem. Zůstali jsme trčet u silnice, kde měli místní postavený velký stan. Navštívili jsme je tedy, dali si čaj a něco k snědku a vedle si postavili naše stany a přespali do druhého dne.
Ráno jsme opět několik hodin stopovali, když nám konečně zastavilo auto indických geologů. Měli plné auto, ale i přesto jsme se po indicku nacpali do auta. Jeden z nás seděl na holé střeše a rukama přidržoval krosny, což se po chvíli ukázalo jako velký problém, protože jsme jeli po kamenitých cestách a krosny neustále padaly na zem. Během cesty jsme potkali dokonce i indickou armádu, která nám v klidu zamávala a očividně jim nevadilo, že sedíme na střeše.
Auto nás vysadilo v jedné zapadlé vesnici. Opět jsme tedy řešili, jak se dostaneme dál. Jeden místní chlapík se nám nabídl, že nás k jezeru odveze, ale samozřejmě za to chtěl peníze, takže jsme tu posedávali, usrkávali čaj a snažili se usmlouvat pokud možno co nejlepší cenu. Nakonec jsme si plácli a po několika hodinách se konečně dostali do vesnice Karzok k posvátnému jezeru Tso moriri.
Ve vesnici jsme našli jednoho místního průvodce. Ten nám popsal trasu a jednotlivé dny, co nás čeká a jak dlouho nám to bude trvat. Také nám poradil, že kousek za vesnicí je fajn místo na stanování. Dokoupili jsme tedy ještě trochu zásob a vyrazili hledat to místečko. Zvláštní bylo, že ono povolení, které jsme na trek potřebovali, po nás nikdo za celou dobu nechtěl, takže to byla pravděpodobně klasická past na turisty.
Tento trek je odlišný od ostatních známých treků. Kromě vesnice Karzok tu žádná další po cestě není, takže pokud si člověk nezařídí „plný servis“, tak si musí nakoupit zásoby na celou trasu (obvykle 8-10 dní).
V noci jsme postavili stan na břehu jezera, kde nikdo nebyl, a druhý den jsme pokračovali podél jezera až na jeho konec. Jezero má na délku cca 20 km, takže jsme celý den šli podél břehu. Jezero je celé obklopené krásnými šesti- a sedmitisícovými vrcholky. Trek začíná již ve 4 600 m n.m. Po několika dnech jsme se i vykoupali, ale voda byla šíleně ledová. Utábořili jsme se na konci jezera na zelené planině, uvařili něco k snědku a zalehli.
Další den jsme šli po nekonečné kamenné planině a okolní hory se vůbec nepřibližovaly. Nakonec jsme došli na travnatý palouk kousek od koryta řeky a tady jsme postavili stan. S námi se tu utábořili i místní nomádi se svými stády. Jelikož jsme řešili, jestli nám vyjde plynová kartuše na celý trek, hledali jsme různé alternativy a zkusili uvařit vodu na koňském trusu. Kupodivu to celkem šlo, a tak můžeme s radostí prohlásit, že hovno hoří!
Hned zrána nás čekalo brodění korytem řeky, která byla poměrně dost rozvětvená, takže byl celkem problém najít nejschůdnější cestu. Voda byla především šíleně ledová a nedalo se v ní vydržet déle než 2 minuty. Po přebrodění jsme celý den pokračovali podél řeky, až jsme našli další místo na kempování. Tady jsme potkali německý pár, ti měli na rozdíl od nás zařízený „plný servis“. Kvůli dvěma lidem tu byli 4 oslíci a 4 muži, kteří se o vše starali, turistům postavili stan, uvařili večeři, snídani a nesli jim i jejich batohy. Když jsme to viděli, tak jsme si říkali, že tímto způsobem bychom opravdu cestovat nechtěli.
Další dny pokračovaly v podobném duchu jako ty předchozí, jen jsme začínali být čím dál více unavení. Zvláště proto, že jsme velmi šetřili na jídle, a tak jsme neměli z čeho brát energii. Ale ty krásné výhledy na okolní zasněžené vrcholky nám to vše plně vynahrazovaly.
Šestý den byl jeden z těch náročnějších. Počasí se začalo neustále měnit a především jsme šli velký kus cesty po kamenitém poli, kde byl pro nás náročný každý krok. Chvilku svítilo slunce, pak najednou začaly padat kroupy, do toho sněžit, pak zase déšť a člověk nevěděl, jak se má vlastně obléct. Potřebovali jsme vystoupit do základního tábora pod ledovcem Parang La. Tábor byl ve výšce 5 100 m n.m. a bylo to už znát. Byla tu poměrně velká zima, takže jsme se rychle utábořili, nabrali vodu z řeky, uvařili večeři a co nejdříve zalehli, abychom si odpočinuli před ranním výstupem.
Hned zrána jsme začali stoupat po ledovci. Cesta byla velmi fyzicky náročná a člověk si musel dávat pozor, kam stoupá, protože všude byly ledovcové několikametrové trhliny. Počasí bylo velmi nestabilní. Asi po 2 hodinách se nám podařilo vylézt na sedlo Parang La ve výšce 5 700 m n.m. Byli jsme rádi, že to máme konečně za sebou, udělali jsme pár „vrcholových“ fotek a začali jsme klesat dolů. Klesali jsme asi o 1 500 výškových metrů až do koryta řeky a zbytek dne šli podél řeky obklopeni obrovskými skalami. Člověk si tu připadal oproti těm velikánům naprosto nicotný.
Ke konci dne nás čekal výstup z koryta až na vršek přes tyto skály. To se nám zdálo už nekonečné, protože když jsme vylezli jeden kopec, zase se před námi objevil další a takhle to pokračovalo několik hodin. Nakonec jsme se shodli, že výstup na sedlo předtím byla oproti tomuto kopci brnkačka. Nezbývalo nám ale nic jiného než pokračovat dál. Kopec jsme tedy vylezli a utábořili se. Odměnou za tento výstup byl krásný výhled na šestitisícovku před námi.
Poslední den už nás čekal pouze sestup k další řece a pak krátký výstup až do cíle treku, což byla malá vesnice Kibber kousek od tibetských hranic. Trek se dá samozřejmě absolvovat i opačným směrem. V této vesničce jsme se ubytovali u místního sympaťáka Dorjeho, který se o nás skvěle staral a říkal nám, že se u něho už ubytovalo několik Čechů. V jeho domě nás potěšila fotografie Dalajlámy s naším bývalým panem prezidentem Havlem. Ve vesnici jsme se zdrželi pouze jeden den, ale i tak jsme si tu stihli zahrát fotbal s místními dětmi. V nadmořské výšce přes 4 200 m n.m. je ale pro evropského člověka poměrně těžké běhat, takže jsme to vydrželi asi 10 minut a pak jsme strávili 2 hodiny rozdýcháváním.
Ráno jsme se místním autobusem přemístili do města Kaza, kde už jsme byli netrpělivě očekáváni. Ale o tom zase někdy příště…
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Věčný optimista a trochu také blázen (v dobrém slova smyslu). Především se věnuji fotografování a v posledních letech se soustřeďuji na dálkové pochody spojené s dobročinnými úmysly. Zajímám se také o východní kulturu, o buddhismus, hinduismus a o to jak inspirovat lidi a udělat svět lepším.
O mých dobročinných projektech píšu blog Cesta za sny.