Za mnichy do údolí Spiti

Do údolí Spiti jsme se vydali v rámci naší dobročinné cesty Walk for Help. Již v minulých článcích jste se mohli dozvědět o dalších trecích, které jsme v Himálaji absolvovali.

Nově postavený buddhistický klášter v Kaze
Klášter Kowang – náš dočasný domov

Název údolí Spiti znamená v překladu něco jako “Prostřední země” (neboli země mezi Tibetem a Indií) a rozprostírá se na severovýchodě Indie. Stalo se jedním z našich hlavních cílů především proto, že zde spolupracuje naše česká neziskovka Most ProTibet, se kterou jsme celou naši cestu spojili. Tento region se nachází v oblasti Himachal pradesh jižně od Jammu a Kashmir a leží kousek od tibetských hranic.

Naše cesta mířila do města Kaza, kde jsme byli několik dní již netrpělivě očekáváni, protože jsme cca 2 týdny neměli signál. Když jsme našli klášter, náš hostitel láma Pema Samdup nás odvezl do klášteru Kowang, který leží za řekou kousek od Kazy. Tento klášter byl postaven teprve nedávno a slouží především pro vzdělávání mnišek.

Hned jsme byli přivítáni českou dobrovolnicí Alenkou a mniškami, které nás česky zdravily: “Ahoj, jaká byla cesta?” Velmi nás to překvapilo a samozřejmě i mile potěšilo. Na přivítání nám byly okolo krku pověšeny buddhistické bílé šály (kataky) s osmi symboly štěstí. V klášteře jsme se hned zabydleli a na týden se stal naším domovem. Večer jsme se ještě seznámili s pracovnicemi z MostuProTibet – Johankou a Gabčou, které tu mají v okolí na starosti mnoho projektů.

Mnišky z kláštera Kowang

Měli jsme jedinečnou možnost poznat život v klášteře, zjistit průběh výuky a celodenní režim. Mnišky každé ráno vstávají na očistný obřad zvaný puja, kde se hraje na tradiční tibetské trubky, bubínky a odříkávají se mantry a vždy dvě mnišky se uklání Buddhovi. Správný buddhista by měl takovýchto poklon vykonat za svůj život 100 tisíc. Tento obřad probíhá každý den a jednou do měsíce je “velká puja”.

Poté mnišky připraví snídani a rozejdou se do učeben, kde mají postupně předměty jako buddhistickou filozofii, angličtinu, tibetštinu, hindštinu, dost času tráví samostudiem a takový režim mají nalajnovaný do pozdních večerních hodin. Vždy pomáhají v kuchyni nebo upravují pozemek v okolí kláštera, občas si všichni vyjedou na nějaký výlet, který je pro mnišky úžasným zážitkem.

Druhý den jsme s lámou Pemou vyrazili do jeho rodné vesnice Demul kousek od tibetských hranic v nadmořské výšce více něž 4 200 m n.m. Ubytovali jsme se u jeho rodiny a naším cílem bylo navštívit školu Kunsel. Tuto školu Pema založil před 2 lety a před nedávnem obdržela státní akreditaci. Jsou tu 2 třídy – pro 3-4leté děti a děti ve věku okolo 6 let.

Budova je bohužel ve velmi špatném stavu, není tu žádné sociální zázemí, děti sedí na zemi, místnosti mají oprýskané zdi. I přesto, jak žalostné tu panují podmínky, nás velmi překvapil podle našeho názoru velmi pokrokový vzdělávací systém. Vyhodnocuje se zde každý aspekt dítěte, velmi se dbá na tradice, děti se často zúčastňují typických tibetských festivalů. Už od malička mají výuku angličtiny, dokonce mají i enviromentální předměty. Šestileté děti v matematice počítají příklady, které u nás počítají děti ve 3. třídě.

A to bylo důvodem, proč jsme se rozhodli, že veškeré finanční příspěvky z našeho projektu půjdou právě do této školy.

Děti ze školy Kunsel
Pohled do třídy ve škole Kunsel
Roztomilá školačka

Prohlédli jsme si také zbytek vesnice a přespali u místní rodiny do druhého dne. Ráno poděkovali za pohoštění, dětem nakoupili nějaké sladkosti a vyrazili pěšky do cca 15 km vzdálené vesnice Komik, kde na nás měl čekat Pema, který předchozí den odjel. Po cestě jsme potkávali místní ženy, jak do košů na zádech sbíraly trus, aby měly v zimě čím topit. Ve zdejších náročných podmínkách je to jediná možnost paliva.

Asi po 6 hodinách chůze jsme dorazili do vesnice Komik ke zdejšímu klášteru, kde o nás bylo skvěle postaráno. Zrovna zde probíhala velká puja, takže jsme se byli podívat i na krásný buddhistický obřad. Tato vesnice je údajně nejvýše položenou vesnicí na světě dostupnou po silnici. Odtud jsme se s mnichy vrátili auty zpět do “našeho” kláštera Kowang. Během cesty jsme poslouchali CD skupiny Elán, které mniši dostali jako dárek. Byl to zajímavý zážitek, jet s buddhistickými mnichy někde v Himálajích daleko od domova a poslouchat slovenskou kapelu :-).

Starší paní sbírající trus k nám zapadla.
S Pemou v nejvýše položené vesnici světa – Komik

Další den se nám udělalo špatně a na všechny přišly zažívací problémy. Nikdo nevěděl, čím to mohlo být, snad špatným jídlem nebo vodou. Každopádně jsme celý den strávili v posteli. Naštěstí se nám druhý den udělalo lépe, tak jsme vyrazili do vesnice Tabo navštívit místní klášter, který je údajně nejstarší buddhistický klášter v Indii. Uvnitř byly opravdu krásné a staré malby. Takové jsme ještě nikde jinde neviděli, bohužel se zde nesmělo fotit.

Sem jsme přijeli místním autobusem, ale zpět jsme zkusili stopovat. Nejdříve jsme stopli indickou armádu a poté místního chlapíka, který nás za pár rupií zavezl zpět do Kazy. Během cesty jsme museli dlouhou dobu čekat na místní ženy, které nepochopitelně zametaly malými smetáčky šíleně prašnou silnici. Vůbec jsme tomu nerozuměli.

Kaza byla náš cíl především proto, že Pavel, náš člen výpravy, tu má adoptovaného malého mníška Tenzina. Bylo to vskutku krásné setkání. Tenzin si s Pavlem dopisuje, takže samozřejmě věděl, o koho se jedná. Trošku se před námi styděl, ale i přesto jsme z tohoto setkání měli obrovskou radost.

Pavel se svým Tenzinem

Poslední den jsme všichni společně s mniškami a mnichy vyrazili na výlet k posvátnému jezeru Chandra thal, kterému se také jinak říká Měsíční jezero. Celou cestu jsme měli krásné výhledy na zasněžené himálajské vrcholky, až jsme přijeli do tábora kousek od jezera. Jezero bylo skutečně nádherné, průzračné a celé obklopené horskými masivy. Udělali jsme si výlet okolo a večer strávili v “českém” kruhu u ohně.

Jezero Chandra thal, v popředí chorten
Všichni společně

Další den už byl v údolí Spiti naším posledním. Ráno mniši udělali očistný obřad a poté muselo přijít na řadu loučení. Za ten týden tady nám mnišky a celé údolí Spiti přirostly k srdci a našli jsme tu skutečně “druhý domov”. Loučení tak bylo velmi dojemné, mnišky plakaly, opět jsme dostali kataky pro šťastnou cestu a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Češi jsou v údolí Spiti opravdu doma.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!

Věčný optimista a trochu také blázen (v dobrém slova smyslu). Především se věnuji fotografování a v posledních letech se soustřeďuji na dálkové pochody spojené s dobročinnými úmysly. Zajímám se také o východní kulturu, o buddhismus, hinduismus a o to jak inspirovat lidi a udělat svět lepším.
O mých dobročinných projektech píšu blog Cesta za sny.

Napsat komentář