Rána při průjezdu Albánií, Makedonií a Řeckem začínala být mrazivá, zkřehlý stan se těžko balil a černý bicykl v noci vždycky zbělel pod nánosem jinovatky. Dny byly zoufale krátké a dlouhé noci přicházely náhle a bez varování, aby mě na šestnáct nekonečných hodin uvěznily v nudě temného zmrzlého stanu, kde jsem dlouhé hodiny ležel, civěl do stropu a čekal na rozbřesk.
Na Štědrý den jsem dosáhl tureckého průlivu Dardanely. Koupil jsem si svíčky, pár sušenek, láhev vína a rybí konzervu, u paty majáku v pevnosti Kilitbahir jsem si vystrojil malou slavnostní večeři a bylo mi smutno. Muslimům byly Vánoce ukradené a já si připadal ve své touze učinit dvacátého čtvrtého prosince něčím speciálním tak sám jako nikdy v životě.
Tisíce kilometrů odsud bych teď mohl pít pivo a dávit se kaprem, což mi v té chvíli připadalo jako ráj na zemi, ale věděl jsem, že za pár dní je po všem a až celý ten vánoční mumraj splaskne jako velká bublina přehnaných očekávání, našel bych sám sebe snad v ještě větší prázdnotě než v té, kterou jsem opustil. A tak jsem druhý den ráno dal sbohem Evropě a přeplul Hellespont do Asie, do města Cannakale.
Turecká zima
Další týden přišla první velká krize, kdy mi prasknuly oba pláště, za které jsem v Turecku težko hledal náhradu, zhoršovalo se počasí, spal jsem v blátě, v noci mi byla šílená zima a téměř pořád pršelo.
Nesprchoval jsem se už druhý týden a každé ráno jsem jenom s největší nechutí na sebe navlékal přes noc zmrzlé špinavé propocené hadry, které jsem dřív nazýval oblečením. Stan jsem balil mokrý a do mokrého jsem taky večer uléhal, při vaření večeře, což býval jediný okamžik dne, na který jsem se vyloženě těšil, mě často napadali toulaví psi, a tak jsem si už neužíval ani to.
Všechno tohle trápení vyvrcholilo v předvečer Silvestra poblíž města Bözöyuk, kdy jsem se nestihl utábořit za světla a dlouho do noci jsem nemohl najít vhodné místo na spaní, když tu se náhle zvedl obrovský vítr a do obličeje mě začaly místo dešťových kapek řezat krystalky sněhu.
Než jsem konečně postavil stan, který mi v silném větru třikrát uletěl, bylo už všechno mokré. Se zaťatýma zubama jsem se v té zimě přemohl prohodit si spodní propocené vrstvy s těmi suššími, které jsem měl těsně pod bundou. Nazul jsem si všechny ponožky, čepici, kapuci, rukavice, zachumlal se do spacáku a modlil se za ráno.
Probudil jsem se o půlnoci s drkotajícími zuby a skoro jsem necítil nohy. Rtuť teploměru spadla k mínus jedenácti a stan se pod vahou nového těžkého sněhu zbortil na polovinu svého normálního objemu. Zmrzlýma rukama jsem natlakoval benzinový vařič, zapálil jej a hřál si nad ním zmrzlé nohy, až než mi skoro začaly hořet ponožky.
Vypotřeboval jsem tu noc přes půl litru paliva a už jsem neusnul. Když jsem s prvním světlem vyhrabal zpod patnácti čísel sněhu svoje kolo, řetěz byl tak zmrzlý, že se ani nepohnul. – Dobojováno jest. – Pro letos jsem došlapal.
Na benzince se mi podařilo stopnout kamion se solí, který mě vzal do Ankary, kde jsem plánoval týden zůstat, dát se do kupy a vyřídit si vízum do Uzbekistánu. Turecká zima, o které jsem do téhle chvíle vůbec netušil, že existuje, si mě tam nakonec ale nechala pětkrát déle.
Líbil se vám článek? Odměňte prosím autora práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Moc děkujeme!
Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.
3 komentáře u „‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Sbohem, Evropo (díl 2.)“