Jen o pár kilometrů dále na cestě do Natanzu... Je chladno a větrno, jsem bez jídla i vody. Ale pohledy na okolní přírodu jsou ohromující!

‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Šíleně zvláštní vlak Transasya Ekspress (díl 3.)

Transasya Ekspress

Úplně zadarmo mě u sebe nechal bydlet jistý Omer Yakar, začínající lékař, Kurd, původem z Istanbulu, který kvůli náročnému rozvrhu ve městě nikoho pořádně neznal a byl rád, že má spolubydlícího. Na oplátku jsem mu v bytě aspoň vařil a uklízel.

[stextbox id=“black“]Předchozí díly seriálu:

[/stextbox]

Nic moc jiného jsem dělat nemohl – cesta do Gruzie nebo alespoň do Trabzonu, kde se dala jednoduše získat íránská víza, byla pro mě do jara uzavřená. Takže jsem se rozhodl, že se nechám odvézt vlakem přímo do Íránu, a doufal jsem, že tam bude tepleji a vízum si začnu shánět v Ankaře.

Navzdory propagandistickým nástěnným malbám, které pokrývají zdi bývalého amerického velvyslanectví v Teheránu, drtivá většina Íránců říká, že milují USA a Západ. Zejména ve velkých městech je jednou z nejoblíbenějších volnočasových aktivit tajné promítání zakázaných amerických filmů.
Navzdory propagandistickým nástěnným malbám, které pokrývají zdi bývalého amerického velvyslanectví v Teheránu, drtivá většina Íránců říká, že milují USA a Západ. Zejména ve velkých městech je jednou z nejoblíbenějších volnočasových aktivit tajné promítání zakázaných amerických filmů.

Nejdřív jsem ale potřeboval referenční číslo íránského MZV, na které jsem čekal deset dlouhých dní. Když jsem ho konečně měl, byl čtvrtek a ambasáda měla pro žádosti otevřeno jenom ve středu, což znamenalo dalších šest dní nicnedělání, po čemž následoval ještě další týden čekání na samotné vízum. Naštěstí se mi podařilo je umluvit, abych si jej mohl vyzvednout už v úterý, stihnul tak středeční Transasya Ekspress do Teheránu a nemusel čekat ještě další týden, což se potom ale stejně stalo, protože mi po cestě na nádraží rupl zadní nosič a vlak mi ujel.

Transasya Ekspress je šíleně zvláštní vlak na trase Ankara-Van-Tabríz-Teherán. Projede totiž křížem krážem celé východní Turecko až přijede na břeh asi stokilometrového jezera Van, kde z nepochopitelného důvodu koleje končí, takže se vagóny s nákladem a cestující nalodí na starý rezavý trajekt, který si to přes jezero šine bratru dobrých šest, sedm hodin, než dorazí k východnímu břehu, kde z města Van pokračují koleje a nově sestavený vlak, nyní s íránskou lokomotivou, dál.

Jízdenka mě stála i s kolem nějakých patnáct set, což je, počítám, míň, než bych utratil, kdybych se tu štreku pokoušel ušlapat. Navíc to byla jízdenka do jara a bezvadné nakopnutí k další cestě, protože po tom, jak moje duševní pohoda utrpěla po cestě Tureckem, se mi do sedla vracelo těžko.

Opium pouště

V Teheránu jsem zůstal dva týdny, abych si vyřídil všechny zbývající asijská víza (turkmenské, uzbecké a čínské), která jsem potřeboval k průjezdu Hedvábnou stezkou, jejíž linka mě měla vést od Teheránu skrz pouště a velehory až do starodávného čínského města Ši-An v provincii Ša-ansi, které, jak známo, hlídá mlčenlivá armáda tisíců terakotových válečníků.

Stanice metra Sa'adi, Teherán.
Stanice metra Sa’adi, Teherán

Bydlel jsem tam v podzemním squatu, který jsem našel na internetu a kde se sdružovali nezávislí cestovatelé, umělci a vůbec všelijací zajímaví lidé; každý den se tam něco dělo, od čtení perské poezie (ať už Chajám, Háfez nebo Sa’adí) přes lekce turečtiny až po úterní promítání necenzurovaných zakázaných amerických filmů nebo páteční výlety do hor na severu.

Na Tochal je to jen dvacet minut chůze od stanice metra. Za několik okamžiků jsem nechal smog metropole dole a rozjímal při pohledu dolů.
Na Tochal je to jen dvacet minut chůze od stanice metra. Za několik okamžiků jsem nechal smog metropole dole a rozjímal při pohledu dolů.

S Francouzem Bricem, se kterým jsem se seznámil v Transasya Ekspressu a kterého jsem pak znovu potkal v tom teheránském squatu, jsem projel půl Íránu od severu na jih, z Teheránu přes Qom, Kašan a Natanz do Esfahánu a potom do starověkého pouštního města Yazd, kde jsme se na začátku března rozdělili. Brice pokračoval na jih do Kuwaitu a já obrátil svůj zrak zpátky k Hedvábné stezce, protože zima na severu pomalu končila a konec března byl ideální čas k překonání Karakumské pouště v Turkmenistánu.

Magické ráno v poušti na cestě do Esfahanu.
Magické ráno v poušti na cestě do Esfahanu

Dvanáct set kilometrů nehostinné pustiny Dašt-e-Kavir mezi Yazdem a Mašadem bylo naprosto surreálným zážitkem. Čas se vrátil o několik století zpět, do doby mocných perských princů, svůdných harémových tanečnic a nekonečných velbloudích karavan přivážejících klenoty Dálného východu.

Jen o pár kilometrů dále na cestě do Natanzu... Je chladno a větrno, jsem bez jídla i vody. Ale pohledy na okolní přírodu jsou ohromující!
Jen o pár kilometrů dále na cestě do Natanzu… Je chladno a větrno, jsem bez jídla i vody. Ale pohledy na okolní přírodu jsou ohromující!

Ve dne jsem se jako obvykle osaměle prokousával stovky kilometrů dlouhou linkou strnule rovné silnice, územím levhartů, asijských gepardů, štírů a hadů, za nocí ale… za těch jasných perských nocí, kdy obrovský kotouč měsíce dokáže spolykat půl oblohy a nebe je děravé tisíci a miliony hvězd tak jasných, jako nikde jinde než v poušti, za nocí, kdy jsem spával v opuštěných stanovištích starodávných karavan a za mdlého svitu ohně hleděl na ty hvězdy, za těch nocí jsem míval pocit, že jsem se právě stal součástí jednoho z příběhů Tisíce a jedné noci a že džin vystoupil z lahve, kterou jsem klidně mohl v té spoustě harampádí pod rozpadajícím se podloubím najít.

Pil jsem chladnou průzračnou vodu ze staletých pouštních rezervoárů, kouřil opium s hašašíny v jejich stanech a kamenných domech na samotách poblíž afghánské hranice, za osamělých večerů se ve snech miloval se Šeherezádou, byl hostěn celými vesnicemi v jejich malých mešitách, v osadách, kde den končil západem Slunce, protože petroleje do lampy nebylo mnoho, večeřel jsem u ctihodných mužů se čtyřmi manželkami a třiceti dětmi i osamělých pastevců, bloudících pouští jen se svým stádem koz.

Jel jsem dva dny pouští a našel tak skvělý karavansaraj, že jsem tam zůstal dvě noci, strávil den sezením nahý na střeše, filozofováním o všem a o ničem a zuřivým psaním.
Jel jsem dva dny pouští a našel tak skvělý karavansaraj, že jsem tam zůstal dvě noci, strávil den sezením nahý na střeše, filozofováním o všem a o ničem a zuřivým psaním.

V Mašhadu, pětimilionovém velkoměstě na severovýchodním okraji Íránu, kam jsem konečně dorazil po třech týdnech v poušti, jsem si vyzvedl tranzitní turkmenské vízum, které jsem si tam nechal poslat z Teheránu, a pod zlatými kupolemi hrobky imáma Rezy, jednoho z dvanácti velkých šíitských imámů, jsem se modlil za jižní vítr, který by mě postrčil přes poušť Karakum. Na šest set padesát náročných kilometrů pustinami Turkmenistánu mi totiž moje vízum přidělilo jenom pět dní.

Skrze -stány

Zázrak se nestal a já jsem se tak plahočil bez odpočinku od rána do večera, deset kilometrů za hodinu, přímo proti větru, skrz jednu z nejdivnějších zemí na světě, kde lidé žijí v jednoduchých domech bez nábytku a traktory mají ve své chudobě jenom tři kola, ale stejně tak jsou tu všechny vládní budovy z bílého mramoru a náměstí zdobí obří zlaté sochy vůdce Turkmenbašiho, který prý byl tak mocný, že když se mu nedařilo přestat kouřit, zakázal plošně kouření úplně všude, aby se na to nemusel dívat.

Místní rolník roluje mochorku do novin, aby si mohl zakouřit. Turkmenistán, březen 2014.
Místní rolník roluje mochorku do novin, aby si mohl zakouřit. Turkmenistán, březen 2014

Stejně jako Írán je taky Turkmenistán islámskou republikou, ale devítiprocentní Baltika a hlavně taky ruská vodka, se kterou si s místními muslimy připíjím na oslavu konce mojí íránské prohibice, tu evidentně Alláhovi až tolik nevadí.

Dál jsem pokračoval na sever, skrz uzbekistánské perly Hedvábné stezky, Bucharu a Samarkand, až do Taškentu, kde se trasa stáčí opět na východ a skrz serpentiny v průsmyku Kamčyk proklouzne do po stovky let izolovaného údolí Fergana, obklopeného tisíce metrů vysokými velehorami Pamíru a Ťan-Šanu.

V posledních sněžných vánicích té zimy jsem překonal velehorské průsmyky pamírské dálnice a dvacátého prvního dubna, po půl roce cesty, se přede mnou otevřelo Irkeštamské sedlo. Zima byla konečně za mnou a přede mnou ležela celá obrovská nedobytá Čína.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

1 komentář u „‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Šíleně zvláštní vlak Transasya Ekspress (díl 3.)“

Komentáře