Kempování pod hvězdami. Stan na louce v noci.

Jak to dělám já aneb Cestujeme s nízkým rozpočtem

Úvodem tohoto příspěvku podotýkám, že se ani trochu necítím býti toliko zkušenou cestovatelkou, abych mohla poučovat o tom, co na cestách rozhodně nedělat a co je naprosto nejlepší. Akorát za tu dobu, co s Jelenem tvoříme šílený pár (jeden kamarád náš tehdy začínající vztah kdysi komentoval slovy: „Oni se k sobě perfektně hodí – Michal má samý blbý nápady a Dita je pro každou volovinu.“), jsem naprosto podlehla kouzlu volného cestování. Takzvaně na blind, s pidirozpočtem a prostě prozkoumávám svět volně jako pták, konkrétně sova. Sova s batůžkem.

A o čem to dnes vlastně bude? Chytré opičky, které čtou pozorně nadpisy, už vědí, a tak není nic jednoduššího, než se pustit do stručného shrnutí – jak to tedy dělám já. Několikrát jsem se za poslední roky setkala se zvídavým dotazem „A to je ten tvůj asi dost prachatej, když takhle cestujete, že?“. Muahahaha – to, že chodí do práce v obleku, ještě neznamená, že se topí v penězích.

Zásada numero uno:

Necestujeme s cestovními kancelářemi. Mnohem výhodnější je najít si na Skyscanneru letenky a jít do toho na vlastní pěst. Víte-li, kam konkrétně chcete vycestovat, není jednodušší volby, než si požadovanou destinaci dát do sledování. Poté budete pravidelně e-mailem informováni o změně ceny konkrétních letenek. Popřípadě chcete-li letět prostě někam, sloupeček s příznačným názvem Levné lety automaticky selektuje nejlevnější letenky do celého světa.

Zásada numero dos:

Nocujeme v nejlevnějších a nejobyčejnějších hostelech nebo ve stanu. Když říkám ve stanu, mám na mysli Jelenův mikrostan navržený bandou hobitů. Je sice lehký (což mě ale vlastně ani nezajímá, protože já ho nenosím) a skutečně se do něj vejdou dvě osoby a dvě krosny, ale protože ho můj drahý VŽDY postaví z kopce, bývá v něm poněkud těsno.

Když jsme ale ve městě a ve stanu spát nejde (přeci jen, máme své orgány rádi a rádi bychom si je ještě několik let užili), volíme hostely. Hostely takové, které disponují kuchyňkou, sprchou a nejlépe takovými těmi velikánskými pokoji plnými paland, protože takové hostely bývají nejlevnější. Než ale v nějakém hostelu složíme hlavy, proklepneme si ho na Tripadvisoru anebo Hostelwordu. Hostelword mám asi ještě o chlup raději, protože přes tenhle web lze provádět i rezervace. Samozřejmě po návštěvě vždy napíšu adekvátní recenzi i já.

Párkrát jsme už i přespali u místních díky Couchsurfingu, konkrétně v Bodoø a Tromsø, ale to není úplně nejspolehlivější způsob. Přestože každý uživatel sbírá hodnocení od lidí, u kterých buď přespal anebo které hostil, nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že se na vás na poslední chvíli nevykašle. Je to risk. Já třeba měla dvakrát nehorázný štěstí. Poprvé nám hostitel nechal klíče pod rohožkou, ve 4 ráno nás odvezl na trajekt a večer pro nás přijel a ještě s námi zapařil.

A podruhé jsme narazili na úžasného chlapáka, který nám uvařil vynikající večeři, pohostil pivem a ještě s námi objel půlku ostrova, aby nám mohl ukázat polární záři („To prostě nejde, abyste byli Trøndovi hosté a neviděli polární záři!“). Jinak se dá i obstojně přespat na jakémkoli letišti. Některá jsou pro to přizpůsobená lépe, některá hůře. Když jsme stopovali ze Španělska, přespali jsme na letišti v Gironě. Bylo to supr, už jen protože jsme měli vlastní karimatky a nikdo si nás ani trochu nevšímal. Podruhé jsme měli v plánu nocovat na letišti v Tromsø (právě proto, že nás vypekl Couchsurfer), ale zmíněný Trønd nám vytrhl trn z paty. O spaní na letišti bych se v budoucnu ráda rozepsala více, prozatím odkazuji na stránku Sleeping In Airports.

Zásada numero tres:

Autostop. Na naši první dovolenou jsme cestovali stopem. Cesta se sice trochu protáhla, ale zase kdo může říct, že strávil 3 týdny ve Španělsku s rozpočtem pod 7 000 Kč? Jestli jsem se nebála? Bála. Obzvláště první noc, kdy jsme si postavili stan za benzínkou kousek za Stuttgartem a jak z východu, tak ze západu se blížila bouřka a celou noc lilo jako z konve (hlavně to byla moje úplně první noc ve stanu, kdesi v divočině). Avšak po celou dobu mé stopařské éry jsem se nesetkala s řidičem, ze kterého bych měla špatný pocit či se dokonce bála o zdraví či majetek. Samozřejmě, zbytečně neriskuji a stopem necestuji sama. Nicméně je fajn ušetřit nějakou kačku za bus, vypsat ceduli, postavit se se vztyčeným palcem ke krajnici, nasadit americký úsměv a čekat. Už jen pro ten naplňující pocit, když vám někdo skutečně zastaví.

Dvě holky, které stopují u silnice

Zásada numero cuatro:

Jídlo vždy řešíme až na místě. Teda, abych nekecala, tak na první 2-3 dny si vždy vezeme jídlo z domova (první 3 dny jsme ve Španělsku byli o chlebu a klobásách). Později, jsme-li na nějakém frekventovanějším místě a hlady vidíme dvojmo, prolezeme pár bočních uliček, protože 10 z 9 restaurací a bufetů na hlavních třídách jsou předražené a přeplněné. Většinou však před nějakým větším výletem vyrabujeme místní supermarket anebo trh a vyrábíme si svačinky vlastní.

Ušetřit na cestách lze především na třech položkách – na dopravě, ubytování a stravě. A jádro pudla netkví v ničem jiném než v polevení ze stereotypních standardů, nároků na vlastní pohodlí a vybrat si to na získaných neopakovatelných zážitcích a doživotních vzpomínkách. Na co budete vzpomínat raději a více? Na pěkný hotelový pokoj anebo na francouzskou vinici ozářenou zapadajícím sluncem doplněnou výhledem na Carcassonne?

Kýč jak bič. Ale krásnej.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

1 komentář u „Jak to dělám já aneb Cestujeme s nízkým rozpočtem“

Komentáře