Maroko není jen vyprahlá poušť a islám, ale především nádherné a nezapomenutelné přírodní scenérie a přátelští lidé z berberských kmenů.
Přesně takhle jsem začal Maroko vnímat já osobně, když jsem navštívil pohádkový a nádherný národní park Toubkal, který se rozprostírá se svojí nedotčenou přírodou v pohoří Vysokého Atlasu. Nejvyšší vrchol Atlasu a celé severní Afriky se jmenuje Džabal Tubkal (Djebel Toubkal) a tyčí se do výšky 4 167 m n. m.
Přiznám se, že jsem nevěřil, a to nebude ani nikdo z vás, že se zde nachází lyžařská sjezdovka Oukaimeden. Věřte nebo ne, ale je to jediné lyžařské středisko na světě, kde vás na vrchol sjezdovky doveze osel.
Celé pohoří a park se pak nachází pouze 70 km od Marakeše a je jen na vás, zdali využijete služby cestovních kanceláří a jejich organizovaných výletů, nebo si půjčíte auto z půjčovny jako my a během jednoho dne dostanete tři pokuty za špatné parkování, bezpečnostní pásy a později i za rychlost :-). K tomu všemu ale pojedete po vlastní ose a máte obrovskou výhodu se kdykoliv a kdekoliv zastavit a vychutnávat si zdejší dechberoucí panorámata.
Opravdu nevšedním zážitkem je občerstvovací zastávka na vrcholku hor v Cafe Tagine, kde nám Berbeři připravili místní pochoutku zvanou Tajine a k tomu nás překvapili osvěžením v podobě šťávy z čerstvých vylisovaných pomerančů. Opravdu musím vyzdvihnout, jak dokáží místní lidé z berberských kmenů být pohostinní a štědří. Je to zkrátka ten cestovatelský zážitek, na který se nezapomíná a kvůli kterému cestuji.
Většinu obyvatelstva Maroka tvoří Arabové, kteří obývají velkoměsta a živí se převážně turismem. Bohužel nemůžu říct, že by Arabové byli vstřícní a otevření, jako je obyvatelstvo berberských kmenů.
Jsem velice rád, že si Berbeři zachovali po dlouhá staletí svoji tvář a nadále žijí v pouštních oázách a pohořích v hliněných přístřešcích. Z důvodu čím dál těžší obživy tomu již za několik desítek let nemusí být. A má vnoučata budou znát berberské kmeny jen z mých cestovatelských vzpomínek.
I já osobně jsem si potvrdil, že život má jiné priority, než které uznává každý z nás. Když jsem se chystal do Maroka, tak jsem neváhal a nakoupil jsem pro malé děti z těchto kmenů cukrovinky. A když jsem je dětem rozdával, tak jsem pochopil, co znamená slovo „radost“ . Ne, radost opravdu nejsou jen peníze a drahé dary, ale naopak jsou to každodenní maličkosti, které nás činí denně šťastnými.
Při projíždění malých vesniček jsme nadšeně pozorovali práci a píli místních kmenů. Většina starších Berberů se živí chovem koní a koz. Mladší muži jsou nuceni jezdit na korbě polorozpadlých dodávek za prací do města, aby uživili své rodiny.
Ono význam slova „uživit“ zde vesměs znamená zajistit základní jídlo a nejnutnější oblečení. Při pohledu na hliněné příbytky si vlastně uvědomíte, že nic víc nepotřebují. Své sousedy zde berou jako svoji rodinu (škoda, že tomu tak není u nás). Mají úchvatnou přírodu, ke které se chovají s úctou a ona jim to pak vrací úrodou.
Během naší cesty po Maroku jsme potkali nepřeberné množství pastevců, kteří své kozy a ovce naháněli přes silnici na druhou stranu vozovky, jako by věděli, že jedeme právě my a nikam vlastně nespěcháme. Každý den jsme spěchali, ale o tom více za chvíli.
Při cestě z pohoří jsme najednou z auta uviděli něco, čemu nechce nikdo věřit. Viděli jsme „kozy na stromě“.
Ne, opravdu se nejedná o žádnou fotomontáž či „fake“. Takový pohled se vám může naskytnout v Maroku. Člověk by na stromě čekal různé ptáky nebo drobné savce. Vyprahlá zemina dokázala vyhnat kozy až do korun arganových stromů. Bylo velice ohromující okukovat berberské kozy pasoucí se na stromech. Sám osobně bych měl při spatření podobných snímků pochybnosti, jestli se nejedná o fotomontáž. Ale je to realita a stojí ji za to vidět!
Každý den jsme museli spěchat do cíle, abychom nemuseli hledat ubytování za tmy. Ve Vysokém Atlasu platí pravidlo, že nelze odhadnout čas trasy podle její vzdálenosti. Zkrátka jsme hledali ubytování potmě každý den :-) . Jelikož vypadáme důvěryhodně, tak jsme neměli za celou dobu problém sehnat ubytování kdekoliv až na místě.
Celá trasa přes národní park měří bezmála 80 km a vzhledem k horskému stoupání, klesání a špatným cestám nám zabrala celý den. Ne že bychom nebyli zvyklí na špatné stavy vozovek u nás v Česku, ale zde je to „o trochu“ větší extrém.
Byla to náročná cesta, kterou jsme zvládli bez sebemenšího zdravotního, duševního nebo technického problému.
Když jsem před cestou do Maroka doma sestavoval itinerář cesty, tak jsem netušil, že se mi park Toubkal zapíše tak hluboko do mé cestovatelské duše. Upřímně bych přál každému zažít to pravé Maroko a ne takové, jak ho zná drtivá většina lidí z katalogu cestovních kanceláří.
Tak na co čekáte vy?
Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu anebo pronájmem reklamních ploch či jinou formou reklamy na našich stránkách. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.
Cestování je nejlepší způsob, jak poznat sám sebe a stát se lepším člověkem.
Krásný příběh. Je pravda, že lidé, kteří toho moc nemají a nemají moc možností věci získat si např. obyčejného pytlíku bramborové kaše od Vitany nesmírně váží. Škoda, že to takhle nechodí i u nás a spousta věcí je pro nás naprostou samozřejmostí.
človek si veci začne vážiť fakt až vtedy keď o ne príde: Takúto podobnú túru by mal absolvovať každý aby videl ako to funguje niekde inde a dokázal byť vdačný za všetko čo má.
Pojedu vyzkoušet na Vánoce osobně výstup, tak pak dám k dispozici svůj vlastní názor :-)