Moje cesta Kubou – 6. část (Muzeum rumu a oblíbená místa Ernesta Hemingwaye)

Minule jsem svoje povídání ukončila slibem, že se spolu podíváme na zoubek rumu. Svůj slib velmi ráda plním. Dnes vás laicky seznámím s výrobou rumu, dáme si malou ochutnávku a vydáme se na místa, která měl rád už Ernest Hemingway.

Museo de Ron Havana Club

Takže na nic nečekejme a vydejme se spolu rovnou do Museo de Ron Havana Club – Muzea rumu.

Je tu nával. To se dalo čekat. Postáváme v atriu. Bez místního průvodce dále nemůžeme. Je tu děsné vedro, dusno. Náš člověk nejde a nejde.

Museo de Ron Havana Club
Před vstupem do muzea rumu

Za pultem lisují šťávu z pomerančů, ananasu a cukrové třtiny. Pomerančovou piji „na ex“. Dávám si ještě ananasovou s rumem. No, toho rumu tam nalévá jen tak, aby se neřeklo.

Čekám, jestli to je všechno. Prodavač pokyne hlavou, jako že to není konec, a dolévá rum. Zřejmě by ještě uvítal nějaký peníz, ale beru si sklenku a uvolňuji místo dalším žíznivcům. Ostatně, 3 CUC není podle mě žádná láce.

Tady se snad dopátráme, jak to vlastně s tím rumem je. Já vím jen to, že základem pro výrobu tzv. pravého rumu je melasa, vedlejší produkt vznikající při výrobě cukru z cukrové třtiny.

Museo de Ron Havana Club
Havana Club

Hned ve foyer či recepci se setkáváme s korouhvičkou, symbolem Havana Club rumu. Exkurze začíná.

Jak se dělá rum

Laicky přenáším, co jsem vyslechla. Pro mě složitý abstraktní proces. Cukrová třtina plná sladké mízy se po useknutí začíná do 24 hodin kazit. Rostliny se proto rychle rozřežou a lisováním se získává sladká šťáva. Ta se několikrát povaří a nakonec rychle vychladí. Procházíme kolem strojů, které zabezpečují řezání, lisování, vaření.

Na povrchu šťávy vykrystalizuje jantarově zabarvený třtinový cukr. Po oddělení cukrové krusty zůstane v nádobě melasa. To je hustá tmavá nahořklá látka.

Museo de Ron Havana Club
Symbol Havana Club rumu

Následuje ředění vodou a filtrační procesy. Poté se přidá kvasničná kultura a začíná fermentace. Tempo fermentace, které má velký vliv na vlastnosti výsledného produktu, je ovlivňováno teplotou.

Po dřevěném schodišti se dostáváme do kvasírny a destilační místnosti. Obdivuji krásně se lesknoucí měděné destilační sloupce.

Trubky odvádějí lihovinu do sudů. Lehké bílé rumy kvasí přibližně 24 hodin, těžké tmavé rumy až 12 dní. Produkt fermentace se ihned destiluje. Destiláty jsou bezbarvé. Až zráním v dubových sudech se získává barva. Horní hranice zrání je různá, nejčastěji 20-40 let. Tož je to hotová věda.

Vedou nás do místnosti s modelem vesnice, rafinerie a palírny. Fungování jako v reálu. Jede dlouhá souprava, vagóny přepravují třtinu z polí, z komínů stoupá kouř, dělníci odpočívají na verandě.

Procházíme sklepy plné sudů s destiláty. Tady zrají a trpělivě čekají, až nastane jejich chvíle a vydají se do oběhu.

Museo de Ron Havana Club
Výstavka výrobků Havana Club

My s nimi ale čekat nehodláme a přesunujeme se do baru na ochutnávku. Dostáváme údajně sedmiletý tmavý rum. No, po té kapce jsem schopná jen říct, že není špatný.

Barman sbírá kelímky. Čekáme, že přijde další vzorek. Hrne se tu jiná výprava a koštuje kapičku rumu jako my. Dochází nám, že žádné pokračování už nebude. Nezbývá než opustit podnik.

Na ulici na mě dýchne nějakých 30/35 stupňů, nevím, kolik to může být. Naštěstí je tady autobus. Uvnitř je přece jen o poznání příjemněji.

Přátelé z Hradiště mi nabízejí „hruškovicu“. Nejsem znalec, ale myslím, že by mohla s úspěchem rumu konkurovat. Tož chlapci, korouhvičku, pár sudů a pojďme na to…

La Bodeguita Del Medio
Oblíbená restaurace Hemingwaye

La Bodeguita del Medio – restaurace, kam i Ernest Hemingway chodil rád

Autobus nás veze do blízkosti pěší zóny. Vystupujeme a jdeme do restaurace La Bodeguita del Medio.

Je tam plno. Čekáme venku. Tvoří se fronta. Trochu se poohlédnu po ulici. No nic moc. Proč jdeme právě sem? Byla to oblíbená restaurace Hemingwaye. Rád tu údajně popíjel své mojito. Konečně jsme vyzváni ke vstupu. Připadá mi to jako tuctový lokál. Několik menších místností, horko, dusno, nedýchatelno. U stolu pro osm nás sedí pět. Je to sice v koutě, ale přece jen máme jakýsi prostor. Jako aperitiv dostáváme… co jiného než mojito. Očekáváme, kdy bude servírováno jídlo. Obsluha nikde. Potřebuji se napít, tak zaháním žízeň vodou z vlastních zdrojů.

Letmým pohledem kolem zjišťuju, že stěny jsou plné podpisů, zřejmě návštěvníků. Podívám se do vedlejší místnosti. Vypadá navlas stejně. Nad barem je nápis. Dostává se mi vysvětlení. Je to verš Hemingwaye, přeloženo asi takto: „Moje mojito v La Bodeguita, moje daiquiri v El Floridita.“ Připadá mi, že všude jen „nasával“.

A je to tady. Mísa zeleniny, maso, příloha. V tom horku nemám vůbec hlad. Dávám si zeleninu a trochu rýže, kousek masa. Objednáváme si druhé mojito. Po obědě je ještě káva a zmrzlina. Vydávám se na toaletu trochu se osvěžit. Snad v těch kumbálcích nezabloudím. No, je mi trochu líp. Jsem schopna vyrazit dál.

U stolu s námi sedí paní Hana. Nenápadně sonduju, co bude odpoledne. Prý už nebude tolik chození. Tak to jsem zvědavá. Cítím totiž docela únavu. Jak se tak dívám kolem, nejsem sama. Připojuji svůj podpis na stěnu a opouštíme lokál.

Museo Hemingway - Finca la Vigia
Bývalé sídlo Ernesta Hemingwaye

Muzeum Ernesta Hemingwaye

Jedeme autobusem ven z centra. Ve čtvrti San Francisco de Paula se podíváme na bývalé sídlo Ernesta Hemingwaye – Finca la Vigía, dnes Muzeum Hemingway.

Dům je situován na malém návrší. V nádherné zahradě se úplně ztrácí. Interiér není přístupný. Pohybujeme se na terase venku a nahlížíme otevřenými okny do pokojů. V domě jsou všechny věci tak jako za života spisovatele. Opravdu se mi zdá, že domácí pán se jen na chvilku vzdálil. Co nevidět se objeví a opět posadí k psacímu stolu. Téměř v každém pokoji jsou knihy. Rozsáhlá knihovna prý obsahuje něco kolem 10 tisíc svazků. Napsal tu i své nejslavnější romány.

Museo Hemingway - Finca la Vigia
Pracovna Hemigwaye

Někde před námi se blýská. Vzápětí se ozývá dunivý rachot. Bouřka je blízko. Mezi hustým porostem vidím černou oblohu. V domě je najednou spousta personálu. Pobíhají, zavírají okna a dveře na terasu. Myslím, že vědí proč. Asi by nebylo od věci vrátit se do autobusu.

Češi se jen tak něčeho nezaleknou. Padají první kapky, ale většina se bezstarostně prochází zahradou. Vidím, že nikdo neodchází. Vydávám se chodníkem z mírného svahu dolů. Je tu bazén, lehátka, přístřešek proti sluníčku.

Paní Hana nás vede na zvláštní místo. Je jím hřbitov domácích miláčků spisovatele. Údajně za svůj život choval Hemingway na 50 koček. Na náhrobcích čtu jména Black, Negrita, Linda, Neron… Padá na mě jakási tíseň. Vzdaluji se z tohoto chmurného místa.

Pilar
Rybářský člun Ernesta Hemingwaye

Láká mě ještě jedna zvláštnost. Na bývalém tenisovém kurtu je pod přístřeškem vystaven rybářský člun Pilar. Byl sem přepraven po smrti Hemingwaye z městečka Cojímar.

Místní „hlídač“ nám říká, že loď zhotovená z amerického dubu byla na svou dobu pohodlná a rychlá. Hemingway se na ní plavil se svým přítelem, rybářem Gregoriem Fuentesem. Moře, které miloval, pro něj bylo i jedním ze zdrojů inspirace.

Zatímco okukujeme Pilar, se pořádně rozpršelo. Přibíhají poslední opozdilci z parku. Shromažďujeme se pod střechou. Posunujeme se na místo, kam se prudký déšť nedostává. Padají doslova proudy vody. Je to parádní tropický liják se vším všudy. Úplně se zešeří. Osvětlení navozuje dojem, že bude večer. Nemám ráda bouřky. Ještě že tu nejsem sama. Fotím, ale výsledkem je jen šedivá clona.

Hana nenápadně sonduje, jak dlouho může pršet. Hlídač je v klidu. Hodinu nebo dvě, někdy i déle. Běžet zahradou do autobusu nemá cenu. Už po pár krocích bychom byli dokonale promočení. Tak čekáme a čekáme.

Další místa, která v Havaně stojí za návštěvu

Ohrožena je návštěva čtvrtého náměstí Plaza de la Revolucion. Tak aspoň informace. Snad se zatím počasí umoudří.

Náměstí Revoluce je rozlehlá plocha s obrovským monumentem a sochou José Martího. Naproti na budově Ministerstva informatiky je mohutná hlava s kloboukem. Je to Camilo Cienfuegos, pravá ruka Fidela Castra. Nápis „Vas bico Fidel“ říká: „Děláš to dobře, Fidel.“

José Martí
Monument se sochou José Martího

Další vysoká budova je sídlem Ministerstva národní obrany. Vedle je Biblioteca national Jose Martí – Archiv s knihovnou.

Déšť ustává. Kape ze stromů, tak se pokoušíme kličkovat mezi kapkami. V autobusu je přece jen sucho a příjemně. Stíháme i to Náměstí revoluce. Je skutečně obrovské. Vystupujeme, fotíme. Rozhlížím se kolem a je tu vše, jak bylo řečeno.

Tímto máme dnešní program téměř naplněn. Však to také byl maraton. Večer bude neméně náročný. Máme před sebou návštěvu restaurace s hudební produkcí.

Projíždíme městem a míříme k hotelu. Po levé straně míjíme hřbitov Nekrópolis de Cristobal Colón (Nekropole Kryštofa Kolumba). Je to prý jako malé město s označenými ulicemi a hlavními třídami. Odpočívá tu řada slavných Kubánců.

Cesta ubíhá rychle. Tady už to dokonce poznávám. Vjíždíme na Malecón. Říká se, že je to nejdelší lavička široko daleko a potkává se tu celý svět. Něco na tom bude. Je sobotní podvečer a na ochranné hrázi vedoucí souběžně s promenádou kolem moře už posedávají první návštěvníci. Dozvídáme se, že sem chodí mladí Kubánci, turisté ze všech koutů světa, zamilované dvojice, ve dne se tu rybaří…

Hotel Occidental Miramar
Naše přechodné bydliště

Jsme „doma“. Vystupujeme přímo u recepce hotelu. Vydávám se dlouhými chodbami na pokoj. Moje tělo touží po sprše. Cestou měním rozhodnutí.

Do večerní akce máme asi dvě hodiny čas. Navštívím nejdříve supermarket. Jsem tam hned. Nakupuji věci nezbytné pro další existenci – kuře se zeleninou, vodu, rum. Vše pořizuji za příznivé ceny, orientačně kolem 15 CUC.

Vidím, že tentýž úmysl mají i další moji spolucestovatelé. Teď si můžu v klidu dát sprchu a ještě mám čas na odpočinek. Rozjímám, jaký bude večer.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Komentáře