Odletu do Saigonu předcházelo obrovské množství zmatků, nestíhaček a nečekaných komplikací, které se ještě znásobily návštěvou několika výživných vánočních večírků snad každý den v týdnu před odletem. Ukázalo se, že normální člověk nemá problém zvládat libovolné množství společenských akcí pouze za předpokladu, že je obklopen létem, teplem a sluníčkem. No a protože Vánoce a konec roku se oslavit sluší, zvolil jsem urychlený přesun někam směrem do jihovýchodní Asie.
Jak říká jeden můj kamarád: “Dobrý nápad často zvítězí nad zdravým rozumem.” A tak jsem po chvilce usilovného zvažování dospěl k názoru, že brát si s sebou na tři týdny do Asie větší kufr valný smysl asi příliš nemá. Jsem zvědav, jestli na svoji absolutní lenost (balit se, čekat na zavazadla na letištích a pak se s nimi týdny vláčet všude možně) hořce doplatím, nebo zda ji budu moci později ve společnosti proměnit v prezentaci ďábelsky neohroženého světáctví v příruční tašce na kolečkách.
Mimochodem, když jsme u toho nestíhání a hrdinského světáctví, jedna z věcí, na které jsem fakt zapomněl, byla taková v podstatě nedůležitá drobnost. Slabší povahy by možná znervózněly, ale já jsem fakt, že mi bylo uděleno vízum ani ne 24 hodin před odletem, přijal se stoickým klidem. Ambasáda Vietnamské socialistické republiky (za oficiální poplatek 25 “In God We Trust” amerických dolarů) nezklamala.
Letmý a v podstatě zdvořilostní telefonát na infolinku Vodafone, kde mi sdělili, kolik stojí internet v tzv. zóně 2 (Vietnam) a zóně 3 (Thajsko), mě velmi silně motivoval k tomu, abych si ještě den před odletem nechal konečně opravit svůj starý iPhone 6s, kam rozhodně okamžitě po příletu zastrčím nějakou místní SIM kartu. Zejména pak poté, co jsem byl ujištěn, že se opravdu jedná o ceny za 1 MB, nikoliv 1 GB přenesených dat.
Těsně před odletem jsem si ještě stihnul šlehnout pořádnou dávku altruistického pozitivního sobectví a pokusil se potěšit jednoho staršího gentlemana z Litvínova v rámci skvělého projektu Českého rozhlasu “Ježíškova vnoučata”. Když jsem pana Jaroslava vezl autem po dálnici do Prahy, už jsem fakt dost spěchal. Tachometr po většinu cesty vykazoval hodnoty, za které hrozí od policie nejspíš exemplární zastřelení rovnou na místě, a tak jsem se radši pána ptal, jestli se – když pojedeme malinko svižněji – nebude bát? Odpověď byla šalamounská. “Já myslím, že radši nevím, ale určitě ne.”
Nakonec to dopadlo všechno moc dobře. Pán byl dojatý, jako už přede mnou dlouho nikdo, a tak jsem se o hodinu a půl později mohl v klidu nasoukat do letadla směr Dauhá s tak širokým rohlíkem na rtech, že mi pravděpodobně nezmizí dřív, než u nás dojde k očekávanému losu “kampaní” zcela sterilizovaných laboratorních králíčků pro druhé kolo prezidentských voleb k Miloši “Kouřící kobře” Zemanovi.
Cesta do Vietnamu přes Dauhá je vlastně příběh sám o sobě, ale o tom napíšu něco až třeba zítra.
Zdroj titulní fotky: Oficiální web společnosti Qatar Airways.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!