Cesta na hraně Lugnaku

Naše cesta s vozíčkářem se posunula dál. Nyní nás čeká společná cesta s ním na koni až k vzdálené vesnici Kargyak, kde před lety české občanské sdružení Suria založilo Sluneční školu pro místní děti.

Cesta, kterou nezvládne ani liška či kůň

Cesta však nezačíná dobře. Lobsang, náš průvodce a majitel propůjčených koní, nám sděluje, že povodeň na jaře tohoto roku vzala původní prostornou silnici podél řeky a zatím je vybudována jen úzká stezka ve skále. Koně po ní sice projdou, je ovšem otázka, zda se jim to podaří i s jezdcem. My si však žádné riskování nemůžeme dovolit, pád by jistě znamenal smrt.

Proto jsme se na cestu napřed vypravili sami a pokoušeli se vymyslet, jak bychom našeho vozíčkáře Honzu bezpečně přepravili. Byla tu samozřejmě možnost ho vždy chvíli nést v rukách přes krizové úseky. Jenomže už po pěti kilometrech jsme jich našli asi dvacet, takže nezbývalo nic jiného než vymyslet jiné řešení. Definitivní rozhodnutí pro volbu jiné varianty jsme udělali ve chvíli, kdy jsme u řeky viděli mrtvého koně a vedle i lišku, která spadla, když se chtěla nažrat koňské mršiny.

Cesta, kterou nezvládne ani kůň či liška...
Cesta, kterou nezvládne ani kůň či liška…

Phugtal gompa

Po dlouhé poradě jsme věděli, že není jiná možnost. Honza se dvěma kamarády objede krizový úsek autem. To se sice lehce řekne, ale tahle objížďka jim zabere čtyři dny. Napřed musí zpátky do Lehu a následně se setkáme pod Shingo-lou, naším hlavním cílem, jenom z druhé strany.

Během toho, co se část naší skupiny vracela zpátky, jsme navštívili Phugtal gompu, jeden z nejstarších buddhistických klášterů na světě, ve kterém stále probíhá výuka a žijí zde desítky mnichů. Ze střechy je nádherný výhled do okolí, asi nejhezčí, co jsem za celé tři týdny v Indii viděl. Můžete také navštívit naši jeskyni, ve které mniši dlouhé hodiny meditují. Třeba náš průvodce, Štěpán Pastula, s nimi čtyři hodiny zpíval mantru o Zelené Taře v padesátistupňovém mrazu. Prý ji potom i viděl.

Cesta na hraně Lugnaku
Cesta na hraně Lugnaku

Výstup na sedlo Shingo-la

Střih. Vynechám naše několikadenní putování po okraji řeky Lugnak. Bylo určitě zajímavé, ale nezaujatého čtenáře více přitáhne až náš následný výstup na sedlo Shingo-la, které přesahuje výšku pěti tisíc metrů. Když odstavíme Elbrus na vedlejší kolej, tak v Evropě se do takové výšky nedostanete. A to jde jenom o sedlo…

Já jsem bohužel sedlo zdolal jenom jednou při prvním přechodu, při druhém jsem ze zdravotních důvodů nemohl jít s Honzou a ostatními nahoru. Nicméně náš hlavní cíl se povedl a vozíčkář stanul ve výšce nad pět tisíc metrů, což může říct jen opravdu málokterý. I když tímhle se pořád nemůže pochlubit ani spoustu úplně zdravých lidí.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!

Komentáře