Není moc hlavních měst, která leží na úpatí dvoutisícových hor. Jedním z nich je Sofia. Tak jsme v rámci čtyřdenního tripu do tohoto bulharského hlavního města vyrazili i do hor. Stačí totiž sednout na městský autobus, dojet na konečnou a rázem jste na úpatí pohoří Vitosha. Tady ční desítka vrcholů přes 2 000 m n. m. a vytváří tak působivou kulisu nad městem.
Dostat se na hranici 2 000 metrů není náročné zejména o víkendech, kdy je v provozu několik lanovek. Díky blízkosti hlavního města a dobré dostupnosti se právě o víkendech pohoří stává oblíbeným výletním místem.
My jsme tu ale byli ve všední dny a v říjnu, takže lanovky nejezdily a čekalo nás vyšlápnout si to po svých. Dojeli jsme metrem do stanice Vitosha a odsud pak busem č. 93 na konečnou (u stanice lanovky Dragalevtsi). Jedna jízdenka stojí 1,60 leva (celodenní pak 4 leva). Nacházeli jsme se ve výšce cca 950 m n. m. a čekal nás výstup na chatu Aleko Hut ve výšce 1 820 m n. m.
Cesta zabere necelé 3 hodiny. Pokud si tedy domluvíte na chatě nocleh (přes email info@motensport.com), dá se vypravit na cestu až odpoledne. Ale pozor, je potřeba na chatu dorazit před osmou hodinou.
Nejvyšším vrcholem pohoří je Černi vrch (Černý vrch, 2 290 m n. m.), což je zároveň čtvrtý nejvyšší vrchol Bulharska. Z chaty Aleko Hut je to přibližně hodinu a půl. Moc tu nepočítejte s divokými a civilizací nedotčenými horami – jsou tu lyžařské vleky, meteostanice a další stavby. Na vrcholu Černi vrch se můžete o víkendu i občerstvit.
Pohlídejte si předpověď počasí. Černi vrch je prý druhé největrnější místo v bulharských horách. Nám říjnové počasí vyšlo na jedničku, ale klidně tu už od září může ležet sníh.
Pro celé pohoří (v roce 1934 byla nejvzácnější oblast vyhlášena národním parkem) jsou typické kamenné řeky a kamenná moře. Značení je celkem přehledné, neměli jsme v podstatě žádné zásadnější problémy; jen párkrát jsme se zarazili, kterou cestou (značenou) se vydat.
První den odpoledne nám tedy zabral výstup k chatě Aleko Hut. Druhý den jsme vyrazili na Černi vrch, protáhli si to na vrch Samara, vrátili se zpátky na Černi vrch a na Aleko Hut jsme scházeli po modré a žluté (takto jsou aspoň trasy značené v naší mapě).
Příjemně unaveni jsme si „vyptali“ večeři. (V podstatě jsme si nechali nabídnout, co zbylo, protože jak jsme později vydedukovali, asi jsme obě noci byli na celkem velké chatě jedinými hosty. Takže žádné velké zásoby se v kuchyni nedělaly.) Spláchli jsme to jedním pivem a už se těšili na další den, neboť předpověď slibovala po chladném ránu další nádherný den.
V plánu bylo sejít do sofijské části Boyana – k tamnímu kostelu zapsanému v UNESCO. Zabralo nám to asi sedm hodin, ale je fakt, že jsme měli hodně přestávek.
Jedna z nich byla na vrcholu Kamen Del, odkud máte Sofii jako na dlani. A zase naopak – když jste v Sofii, je Kamen Del nejvýraznější vrchol Vitoshy, který z města vidíte. Výrazný je i díky velkému kamennému moři… Krásné místo. A taky oblíbené mezi místními, byť leží kousek stranou mimo značenou cestu.
Pauzičku jsme si udělali i u chaty Momina skala, kde se můžete celkem dosyta občerstvit. V nabídce jsou polévky (doporučujeme bob, typickou fazolovou bulharskou polévku), čevapčiči a další varianty pokrmů z mletého masa a rovněž saláty (nejen tradiční šopák).
Dalším zpestřením na trase je Bojanský vodopád. Zejména tady jsme už pocítili, že cesta je celkem náročná. Ani metr čtvereční bez kamene, občasné klopýtání, celkem příkré klesání, ale když jsme viděli, jak si sem vyrazili místní „vystajlovaní“ na rodinný výletík, tak samozřejmě stesky musely jít stranou. :-) Nálada byla skvělá i díky krásnému podzimnímu počasí a hezkým výhledům.
Poslední zastávkou v lesích Vitoshy bylo Bojanské jezero.
Pár desítek metrů poté, co opustíte les, sejdete k Bojanskému kostelu. Odsud už se dá sednout na autobus a za 1,60 leva dojet pohodlně někam do centra.
Pokud si tedy chcete udělat rychlý a pestrý trip s kombinací městského života a krásné přírody, doporučujeme popřemýšlet o cestě do Bulharska. Kdo bude mít více času, popřemýšlí asi o tom, že se vydá ještě do pohoří Rila s nejvyššími vrcholy Bulharska (a také s Rilským klášterem). My si tyto další krásné kopce nechali na příště…
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!
Fotogalerie:
Mám rád poznávání cizích zemí na vlastní pěst, překonávání určitých výzev, baví mě nasávat tu atmosféru, když je člověk v cizině a zapojuje do toho všechny smysly. Cestování přináší i určitý nadhled a větší soběstačnost…. O večerech a víkendech pak pro vás píšu články z šesti desítek navštívených zemí, včetně těch prozatím nepostižených masovou turistikou, jako jsou Nikaragua, Laos, Kosovo, Senegal či Gambie. Stejně tak vám s radostí a nadšením představuji krásná místa v naší rodné vlasti.
Motta: „Zážitek nemusí být pěkný, ale silný, aby sis jej pamatoval.“– „Cestování je něco, co si nechcete nechat vzít.“ –„Všude se dá nějak domluvit.“
1 komentář u „Dvoutisícovky přímo nad bulharskou Sofií“