Nedávno jsem oslavila „čtvrtstoletí“ a na kole si připadám trochu jako moula. Přesto jsem na něm šlapala celých 9 dní na dánském ostrově Fyn s partou neuvěřitelně milých lidí. Jak se tohle proboha mohlo stát?

Protože celý den sedím v kanceláři a „datluji“ jeden excel či e-mail za druhým, tak jsem se zhruba před rokem rozhodla, že si pořídím kolo a budu tu „kancelářinu“ vyvažovat na cyklotúrách. To byl můj sen. Realita byla taková, že jsem hned první den na kole zjistila, že se na něm bojím okolo projíždějících aut a bolí mě z něj zadek. A co bylo dále? To si asi lehce domyslíte – na kolo usedl prach a já místo pohybu udržovala svůj každodenní koblížkový rituál v cukrárně naproti kanclu.

Uběhla nějaká doba a já si řekla, že to takhle vážně dál nepůjde. Buď kolo prodám, nebo prostě najdu nějaké lidi, kteří mě dokopou k tomu vážně začít jezdit! Hned druhý den po tomto uvědomění jsem byla sama zděšená svou neohrožeností při odeslání objednávky cyklopobytu na dánském ostrově Fyn s jednou akční cestovkou. Když beru v potaz i fakt, že nemám peněz navíc na „vyhazování z kopýtka“, moje zděšení nabíralo na obrátkách. Jaké to tedy celé bylo z pohledu „nekolařky“?

Peníze a výdaje

Zjistila jsem, že je vlastně dobře, že peníze extra navíc jsem si s sebou nevzala, protože jsme často spali v kempech pod stanem. Navíc člověk „měl dost“ z celodenních výletů, takže tendence hledat jiné atrakce odpadla. Jídlo jsme si vařili na vařičích a z vody, která se vezla na návěsu autobusu, což bylo dalším velkým plusem. A já se přitom na začátku tak bála, že s tím „ušmudlaným“ kapesným skončím za 2 dny.

Lidi? Pro mě největší překvapení

Bylo nás celkem 11 a všichni jsme si hned první den začali tykat. A během pár dalších dní všichni ztratili ostych naplno a mezi všemi panovala suprová atmosféra. A co mě mile překvapilo, bylo i to, že se neudělali žádné separé skupinky, ale všechno jsme dělali spolu. Třeba večerní grilování a posezení u ohně. Na konci zájezdu při vybalování v Praze jsem si i s pár lidmi vyměnila kontakty a dohodli jsme se, že bychom udělali společné cyklovýlety po republice. A to jsem přesně chtěla! Najít někoho, s kým bych opravdu mohla šlapat 1. ligu.

Aneb jak moje anti-jezdění mělo úspěch

Protože nešlo vůbec o řízenou dovolenou (jak s cestovkami bývá), kdo nemohl, měl volnost osobního tempa i možnost náhradního programu. Hodný pan řidič našeho autobusu vždy čekal v půlce dané cyklotrasy a nabíral odpadlíky. Méně zdatní cyklisté jako já se tedy nemuseli obávat, že budou někoho brzdit.

Necítila jsem žádný stres. Nikdo po nás nechtěl, abychom byli někde včas na minutu přesně. Vyhovovalo mi, že jsme jezdili po trasách bez aut. Většinou to byl asfalt.

Velmi mile mě potěšilo, že naši průvodci zájezdu si dali tu práci a připravili nám barevné mapy s výřezy na jednotlivé denní etapy.

Co mě zaujalo na ostrově?

• Middlefart – malebné středověké dánské městečko, ze kterého jsme vyráželi na první etapu. Je tam zajímavé muzeum s keramikou, to se mi hodně líbilo.
• Vodní zámek Egeskov z 16. století. Přijeli jsme k němu čtvrtý den zájezdu. Trochu foukal vítr, ale to nic neměnilo na faktu, že se jedná o zřejmě nejkrásnější vodní zámek v Evropě.
• Nyborg – prťavé městečko s velmi pozitivním charakterem. Nabila mě zdejší příjemná atmosféra. Chvilku jsme se odpoledne váleli na zdejších plážích a užívali moře, které nebylo ani tak studené, jak jsem čekala.

Cestovka, se kterou jsem byla v Dánsku na kole, se jmenuje Extrem Tour. Dostala jsem na ni doporučení od mého strýce (daleko lepší kolař než já), který s nimi byl už v Alsasku před pár lety na kolech a lodi.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!