Velká Británie Škodou 105 L

Když se řekne Velká Británie, většina z nás si představí hlavně Londýn a Skoty. Anglie však není jen Londýn, kam se mnoho z nás vypraví díky velmi příznivé ceně letenek nízkonákladových společností a rychlosti spojů (z Prahy se přímým letem dostanete do Londýna rychleji než v pátek odpoledne autem z jednoho konce Brna na druhý).

Filtr na vodu Lifestraw Go

Filtr na vodu Lifestraw Go

My však spontánně vzali cestu z úplně jiného konce. Hlavním cílem byl venkov, potažmo pobřeží a automobilová muzea. Londýn jsme si nechali až na poslední tři dny cesty, jen „na ochutnávku“. Již teď ale musím podotknout, že do Londýna se přece jen tím letadlem alespoň na týden brzy vypravím.

Jako dopravní prostředek jsme zvolili moji 31 let starou Škodu 105 L, aby byla cesta ještě o něco dobrodružnější a atraktivnější. V článku bych chtěl představit především automobilová muzea a pár jiných zajímavostí, které jsme navštívili.

Sobota – vyrážíme!

V sobotní podvečer 2. srpna jsem s kamarádem Martinem Krušinským vyrazil směr Rozvadov. Vydat se od Brna do Rozvadova přes vesničky, místo po dálnici D1, se záhy ukázalo jako velice špatný nápad. Cestu, která by normálně netrvala déle než 3 hodiny, jsme jeli téměř 8 hodin. Takže z původního plánu, kterak ušetřit za dálniční známku nebylo nic, ba právě naopak! Oba jsme byli značně otrávení již na prvním „checkpointu“ naší cesty.

Dále již však cesta pokračovala bez větších problémů po nádherných cestách Německa, Lucemburska, Belgie a Francie. K Lucembursku mohu napsat pouze to, že za celý stát jsme potkali pouze dvě extrémně přeplněné benzínky. Nával byl způsoben nejen levným benzínem díky nízké sazbě DPH, ale také tím, že stojany byly elektronické a zmatení zahraniční řidiči nevěděli, co si s takovým stojanem počít a přejížděli z jedné fronty do druhé s nadějí, že tam bude možnost platit hotově u pokladny.

Belgie si zaslouží pozornost díky velice zrádným cestám. Zrádným ve smyslu takovém, že kupříkladu jedete po krásné rovné dálnici, třeba 5 kilometrů, a zničehonic se uprostřed, a to v obou pruzích, objeví jedna či více hlubokých a dlouhých děr – nástraha, kterou byste tady nečekali. Popravdě, mít nízkoprofilové pneumatiky, tak by naše cesta skončila nejspíš už v Belgii. I když jsem byl po pár nečekaných ránách celou Belgii nalepený na předním skle jako čerstvý absolvent autoškoly, či důchodce jedoucí po roce na výhodný nákup, nevyhnul jsem se zdaleka všem… zkrátka to nešlo.

Kromě pár mikrospánků, které mě cestou zastihly, proběhla cesta až do přístavu Dunkerque, kde jsme přenocovali, bez problémů. Pro všechny auto-moto cestovatele bych tedy doporučil zvolit trasu Rozvadov – Norimberk – Mainheim – Keiserslauer – Lucemburg -Namur – Lillie – Dunkerque. Tato trasa se dá dle Google Maps ujet přibližně za 12 hodin. Já ji odřídil na jeden zátah za cca. 23 hodin s pár zastávkami a průměrnou rychlostí okolo 80 km/h.

Neděle – nalodění

V neděli při nalodění se opět stala krásná příhoda. Celník, který kontroloval kufry automobilů kvůli případnému převážení utečenců z východu či Afriky, chtěl otevřít zadní víko vozu – nevěřil, že je tam motor. Zčervenal a raději odešel k dalšímu vozu, jelikož u nás stál hlouček pobavených německých důchodců a turistů, pro které jsme v danou chvíli byli atrakce číslo jedna.

Při čekání a kontrole vozu jsem zjistil první a poslední závadu, která nás provázela celou cestou – unikající olej z převodovky. Po dvouhodinové plavbě jsme stanuli na britské půdě a přišla největší obava – řízení na levé straně vozovky a hlavně kruhové objezdy. Ty jsou v Anglii i tam, kde nejsou potřeba, jsou různě kombinované a provoz na nich se řídí úplně jinými pravidly, než ve zbytku Evropy.

Musím přiznat, že Angličani jsou velice ohleduplní řidiči a jízda v Anglii je krásná. Mohu dnes bezpečně říct, že ze všech zemí, kde jsem zatím měl možnost řídit (nejen Evropa ale např. také USA) mi přijdou Britové za volantem nejkultivovanější. K jejich ohleduplnosti možná přispívá zákon, který říká něco ve smyslu:„Nabouráš-li turistu či srazíš na přechodě, máš velký problém i když jsi za to nemohl“. O tomto zákoně či nařízení, jsem se dozvěděl až den před odjezdem od naší londýnské hostitelky Katky H.

Brookland museum, Weybridge

První místo, které jsme navštívili je Brookland museum, nacházející se u Weybridge. Muzeum je unikátní tím, že je postavené na místě původního závodního okruhu, který se však již během 2. světové války začal rozebírat díky nové městské zástavbě. Muzeum je umístěno jak do „nově“ postavených hal, tak do původních závodních boxů.

Další skvělá věc, kterou toto muzeum skýtá je to, že nabídne nejen historické automobily a motocykly, ale také letadla (k detailnímu nahlédnutí jsou i takové legendy jako stíhací Supermarine Spitfire či luxusní Concorde). Součástí je i muzeum autobusů, kde jsme se pokochali od Doubledeckerů tažených koňmi, až po soudobé stroje.

V areálu muzea je zachován i kousek původního závodního a testovacího okruhu, na kterém se můžete za pouhou jednu libru povozit v libovolném historickém voze! (vždy mají zřejmě vytažené jiné). Bohužel na toto krásné muzeum jsme měli hodně málo času, jelikož jsme přijeli pozdě a zavírací doba je zde už v 17:00.

Tady bych chtěl vyjádřit můj obdiv nad pracovníky muzejí. Ať už to bylo tady nebo v jiném muzeu, vždy tu byl až „šílený“ počet zaměstnanců, kteří ochotně poradili a nebo si chtěli popovídat o automobilech. U nás se to bohužel díky finanční stránce projevuje většinou jen zapšklou důchodkyní za pokladnou a dalším pracovníkem pendlujícím vám za zadkem a šmírujícím co tu vlastně děláte.

Kousek od muzea jsme také viděli obrovský zkušební polygon a prodejnu Mercedes, spolu s hotelem a prodejnou nových automobilů. Přišlo mi to tak, že kdo si v Anglii koupí nový Mercedes, má možnost si vyzkoušet jeho sílu a obratnost na jednotlivých úsecích s instruktorem a naučit se vůz ovládat. Když jsem to viděl, byl jsem nadšen a zároveň si povzdechl, „ach, tohle by u nás potřebovalo víc jak 90% řidičů“…

Jak jsme se tak kochali pohledem na tuto „atrakci“, tak nám najednou přestala fungovat GPS. Nastalo čisté zoufalství, protože mapa podle které by se dalo jet nebyla a dopravní značení zase tak skvělé nebylo. Naštěstí se mi načetla offline mapa a mohlo se jet podle ní a našeho orientačního smyslu… a šlo to!

Naše cesta pokračovala do kempu Brades Acre Camp Site. Tento kemp všem vřele doporučuji, hlavně rodinám s dětmi! Rezervace je možná telefonicky a nebo e-mailem. S majiteli je výborná domluva a po příjezdu jsem byl nadšen! Čisto, nádherné sociální zázemí, rodinná atmosféra, wifi, možnost praní atd. Jediné, co mi trošku pokazilo náladu, byla podvečerní konverzace.

Já: „Tak vytáhni stan, ať ho postavíme ještě za světla!“. Martin: „Stan? Tys měl brát stan, vždyť jsme se tak domlouvali!“. Tímto se z mojí „Berušky“ stal nejen dopravní prostředek, ale také rádoby motel. První noc jsem zkoušel spát pod širákem – tím rozumějte nohy pod autem a nad hlavou campingový stolek, protože v noci pršelo. Avšak k ránu jsem stejně celý promrzlý zalezl do auta za Martinem, protože můj letní spacák takovou zimu, jaká šla od země neakceptoval. Musím ale přiznat, že děkuji za to probuzení, protože tak nádhernou letní oblohu jsem v životě neviděl!

A vyrážíme na Stonehenge!

Další z významnějších bodů naší cesty byl všem notoricky známý Stonehenge. Vřele všem doporučuji, aby si vstupné zaregistrovali a zaplatili předem, na jejich oficiálních stránkách! Ušetříte si nejen nějaký ten peníz, ale hlavně čekání v obrovských frontách, které se zde před polednem tvoří.

Taky doporučuji být na místě ještě něco před otevírací dobou (9 AM). Proč? My tam dojeli a téměř prázdné parkoviště (a zdarma!), žádné fronty a krásné fotky téměř bez lidí! Přímo ke Stonehenge jezdí autobusy a nebo Range Rover vláčky (parkujete u nově otevřeného krásného návštěvnického centra a přímo na kameny se jede vláčky). Láďa a Martin však doporučují – běžte pěšky alespoň tam! Celý areál Stonhenge je velice rozlehlý, dá se chodit přes pozemky, kde se pase dobytek a je to krása! Od centra přímo na hlavní kameny dojdete cca za 30 minut pohodové chůze, převážně po rovině.

Národní muzeum motorismu a muzeum pořadu Top Gear

Po Stonehenge následoval další zajímavý cíl. Cesta na dlouho očekávaný jih a do Národního muzea motorismu a muzea světoznámého pořadu Top Gear. Obě tato muzea sdílejí areál, který je součástí botanické zahrady a opatství Beaulieu Abbey. Na tuto destinaci si doporučuji vyhradit celý den. Samotná muzea oplývají exponáty, které v Evropě jen tak neuvidíte, a expozice jsou velice rozsáhlé a nádherně zpracované.

Ze zajímavých vozidel mohu jmenovat např. americký Auburn 651 Boatail Speedster, se kterým jste mohli jezdit ve slavné české počítačové hře Mafia 1. Naleznete zde téměř vše, od prvních motocyklů, přes autobusy, formule, raritní automobily, až po závodní vozy, které v průběhu let tvořily rychlostní rekordy na solných pláních. V muzeu se také můžete ve vybraných vozech svézt, či se zdarma obléci do dobových kostýmů a fotit se v aktuálně přistaveném voze. (Pozn. redakce: To by ovšem mohla být velká taškařice!).

Také botanické zahrady stojí na jaře a v létě za zhlédnutí. Nachází se v nich velké množství soch a mini muzeum 2. světové války. Do samotného opatství, jeho muzea a „chrámu“ se také dostanete. Vše na tomto pozemku je zdarma volně přístupné, nádherně zrekonstruované a navíc z muzea motorismu do opatství jezdí pravidelně starý Doubledecker a miniaturní nadzemní dráha.

World of Top Gear

Jedná se o dvě obří stanové haly. Rotunda, ve které je replika studia, pavilon se zajímavostmi o moderátorech a mini testovací dráha, na které si můžete zajezdit pomocí asi půlmetrových autíček. Určitě doporučuji všem fanouškům pořadu Top Gear toto muzeum navštívit! Nachází se zde velké množství automobilů z nejslavnějších dílů. U většiny z nich navíc pro neznalce stojí televize a přehrává se díl, ve kterém vůz účinkoval.

V těsné blízkosti je také mini pavilon, kde jsou vystavená filmová auta z kultovních britských filmů jako např. James Bond, Mr. Bean či Harry Potter. Celý tento areál, kde se nachází výše vyjmenované „atrakce“, zavírá již v 5 PM, takže ač se to nezdá, máte co dělat!

Ještě na závěr bych chtěl všem doporučit aby vyzkoušeli místní marmelády. Dají se sehnat i přímo v gift shopu muzea a opravdu stojí za to! Neodolal jsem a jednu si koupil. K mojí smůle jsem ji ale otevřel až pozdě – u nás doma. Lepší marmeládu jsem v životě nejedl!

Jurassic Coast

Po doplnění zásob v místních potravinách jsme se vydali s nadcházejícím soumrakem směrem na jih Velké Británie, konkrétně Jurassic Coast – pobřeží u Dorsetu. Náš cíl byl Weston Dairy Campsite. Jedná se o kraví farmu, kde jste ubytovaní na poli asi 10 minut pěšky od pobřeží. Pro nenáročné cestovatele, kterým stačí spaní pod širým nebem nebo stan, tuto destinaci vřele doporučuji.

Plocha, na které jste s ostatními je obrovská, utábořit se můžete kdekoliv chcete a to, že by byl někdo ve vaší těsné blízkosti, je snad téměř nemožné. Zároveň je „kemp“ na polní podmínky vybaven luxusními čistými toitoikami a to nejen záchodovými, ale také sprchovými. Dokonce i s teplou vodou a šamponém! (Pozn. redakce: Inu, máme se u nás ještě pořád co učit…). Dále je k dispozici pitná voda a každé ráno přijíždí dcera s manželkou majitele a vaří za přijatelné ceny snídaně, kávu atd. v odstaveném karavanu.

Za osobu se platí cca 150 Kč za noc. Stan se neplatí, pouze vůz a to 1x za celý pobyt. Ráno jsme se vydali na celodenní průzkum pobřeží. Netuším kolik jsme ušli kilometrů, ale pobřeží Anglie je úžasné! Viděli jsme jak sněhově bílé jurské útesy, tak i černé čedičové útesy, které se neustále sesouvají s přívaly deště. A jako bonus jsme se oba pěkně připekli na sluníčku.

Kousek za kempem jsme při pobřeží narazili na nádhernou zátoku, ve které se nacházela již zřejmě několik let nevyužívaná loděnice i s loďkami. Na pláži jsme poté našli při odlivu motor, zřejmě z nějaké ztroskotané lodě. Na toto nádherné místo chodí místní relaxovat a dobrodruzi kempovat. Pokračovali jsme dál po plážích směrem na západ a kameny se neustále zvětšovaly a pak zase zmenšovaly.

V těchto odlehlých končinách již zřejmě ani místní nechodí, protože jsme zde nacházeli velké množství mušlí a vysušených krabů. Také mnoho naplavenin. Po asi půl hodině cesty jsme zjistili proč sem nikdo nechodí. Pláž končila útesem a nešlo jít dál. Plavat s batohem a oblečením se nám moc nechtělo a jít zpět také ne, a tak jsme se shodli že jediná (ne)rozumná cesta bude vzhůru.

Na vrchol jsme se po téměř svislém čedičovém útesu šplhali něco přes hodinu. Bylo to úžasné dobrodružství, ale také velká pošetilost. Nicméně až na pár odřenin, škrábanců a špinavého oblečení, jsme se vyškrábali na relativně rovnou zem a následně našli i stezku. Naskytl se nám nádherný výhled na nekonečnou prázdnotu směrem k moři a opačným směrem byly úchvatné zelené scenérie s pasoucím se dobytkem.

Pokračovali jsme po stezce na nejvyšší bod, který jsme široko daleko viděli a vyplatilo se. Ještě hezčí výhled než předchozí, do kamene vytasená lavička k odpočinku a hrobové ticho vyjma racků a vln, narážejících do skal… Božské místo! Následovala svačinka v podobě konzervy, focení a pokračovalo se dále. Dali jsme se stejnou trasou, ale tentokráte vrchem na zpět. Po necelé hodince jsme narazili na památník věnovaný britským námořníkům padlým ve válce v zálivu a opodál na meteorologickou stanici. Kousek od stanice jsme také narazili na pěknou udržovanou kapličku. Navíc otevřenou, plně vybavenou a nezničenou. Poté už jen následovala cesta mezi balíky slámy směrem do kempu.

Další den jsme vyrazili do Oxfordu a den na to do samotného Londýna. Tato města záměrně popisovat nechci (i když úsměvných patálií a zážitků bylo také dosti) jelikož jsou pro všechny většinou velmi dobře známá a hlavně si z nich každý vybere sám, co jej přitahuje nejvíce.

V neděli jsme se ze srdce Londýna vydali směrem do přístavního města Dover. Samotná cesta přes Londýn trvala díky cyklistickým závodům přes 5 hodin. Poté už jsme vesele frčeli za vydatného deště do přístavu. V přístavu se nám stala poslední větší příhoda na našem vozidle. Kolem našeho auta se začal nesměle ochomýtat černoušek, zabalený až po uši v zimní bundě. Po chvilce, když si všimnul, že se na něj taky díváme, přišel blíže a začal se vyptávat odkud jsme, kam jedeme, ale hlavně co je to za auto, kolik jede, kolik žere atd. Zkrátka jako vždy.

Tolikrát vyslovené slovní spojení „Nice car, man!“, bych nestihnul spočítat ani na kalkulačce! O to větší překvapení bylo, když jsem se od něj dozvěděl, že patří k armádě, konkrétně k mariňákům a pochází z Fidži. Po chvilce jsme se všichni nalodili a naše krásné anglické dobrodružství pomalu končilo a nádherná země se vzdalovala. Čekala nás (hlavně mě jako řidiče) náročná cesta z Francie do Brna, kterou jsem jel opět v jednom kuse.

Tentokrát jsem ale musel 2x zastavit a po hodince si schrupnout, jelikož spát jsem šel naposledy v neděli k ránu okolo 2. hodiny (anglickou hospodu jsme přece nemohli vynechat!), a vstávali jsme v 6:00 s naší příjemnou hostitelkou. Další spánek jsem si tedy užil až doma v úterý ve 23:00, kdy jsme dojeli, přebalili Martinovy věci do jeho vozu a rozloučili se slovy: „Tak jsme to zvládli!“.

Po celou dobu cesty jsme rozdávali a sbírali úsměvy, veselé rozhovory místních i jiných turistů a to díky mému věrně sloužícímu veteránu. Tímto bych chtěl apelovat na všechny, kteří se rozmýšlí vyjet si do Anglie autem – nebojte se!

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

6 komentářů u „Velká Británie Škodou 105 L“

    1. Děkuji :) byl to nádherný zážitek a první větší cesta starším autem do neznáma, už plánujeme na 2015 další cestu která by měla být ještě dobrodružnější :)

    1. Díky! jsem rád že se článek líbí :)
      Cestou do Francie jsme díky časové ztrátě v čr nechtěli nikde zastavovat aby nám neujel trajekt, navíc kamarád nechtěl po celou dobu řídit tudíž to bylo na mě. Samozřejmě jak jsem už „vytuhnul“ za jízdy tak jsem okamžitě zastavoval, cvičil a různě se snažil oživit.. mimo to jsem celou dobu do sebe lil takové ty levné energetické nápoje z Lidlu. Na zpáteční cestě jsem si už na začátku Německa pauzu udělal a vyspal se cca hodinku protože to jsem už téměř 2 dny byl beze spánku a měl jsem opravdu dost.

Napsat komentář