I Cycleast – Matěj Balga před prosluslým autobusem.

‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy (díl 1.)

„Všechny velké příběhy o lásce mají jedno společné: aby ses dobral konce, musíš vždycky naprosto ignorovat všechny zákony pravděpodobnosti.“ – Beau Taplin.

Asi jsem si to vzal k srdci, protože když mě v létě 2014 opustila dívka, o které jsem byl skálopevně přesvědčený, že si ji jednoho dne vezmu, rozhodl jsem se jeden takový příběh napsat a upřímně, moje startovní vyhlídky nebyly zrovna přívětivé: byl jsem tehdy odhodlaný získat Ji stůj co stůj zpátky, jenomže Ona na konci léta odletěla do Jižní Korey, já neměl ani na letenku a především mi na jaře toho roku začala komplikovat život Crohnova choroba, která mě stála dvacet kilo živé váhy a zahrnovala mě takřka nekonečným krvavým průjmem.

Není divu, že když jsem hned vzápětí přerušil studium, zrušil zdravotní a sociální pojištění, odstěhoval se z Prahy a svým přátelům v Hodoníně sdělil, že jsem si koupil kolo a že si pro Ni pojedu na východní konec Asie, mysleli si, že jsem se už dočista zbláznil a že tam prostě jedu umřít.

I, Cycleast – Matěj Balga před proslulým autobusem z filmu Útěk do divočiny, ve kterém si v divoké krajině Aljašky žil Chris McCandless svůj vysněný život dobrodruha.

I, Cycleast – Matěj Balga před proslulým autobusem z filmu Útěk do divočiny, ve kterém si v divoké krajině Aljašky žil Chris McCandless svůj vysněný život dobrodruha.

Bylo to právě naopak. Chtěl jsem a potřeboval jsem začít znovu žít a na místech, kde mi Ji všechno připomínalo, bych brzo opravdu zešílel. Potřeboval jsem vypadnout a potřeboval jsem to udělat hned, takže jsem si pro začátek musel vystačit s výplatou z poslední brigády, kterou jsem si rozložil do tří splátek: prvních deset tisíc, které jsem dostal hned, jsem použil na nejnutnější vybavení a hotovost do začátku, osm mi mělo přijít v listopadu a posledních pět v prosinci, pak už to bylo ve hvězdách.

Byla už úplná tma, když jsem sjel z hlavní silnice směrem k moři. Na břehu jsem zjistil uzavřený plážový bar a rozhodl se strávit noc na jeho podlaze. Probudil jsem se několikrát během noci a viděl, že někdo tam nahoře kouří, ale já si jich nevšímal a oni si zasi nevšímali mě. Zdál se mi bláznivý sen. Zdálo se mi, že jsem se probudil a všechny moje věci byly pryč. Byla to krásná tulácká noc. Druhý den ráno, když nový den zahrál koncert pro růžovou, fialovou a červenou na obloze, zatímco já si vařil své ovesné vločky ke snídani, to ráno bylo jedním z těch, kdy si jste jistí, že život stojí za to žít.

Byla už úplná tma, když jsem sjel z hlavní silnice směrem k moři. Na břehu jsem zjistil uzavřený plážový bar a rozhodl se strávit noc na jeho podlaze. Probudil jsem se několikrát během noci a viděl, že někdo tam nahoře kouří, ale já si jich nevšímal a oni si zasi nevšímali mě. Zdál se mi bláznivý sen. Zdálo se mi, že jsem se probudil a všechny moje věci byly pryč. Byla to krásná tulácká noc. Druhý den ráno, když nový den zahrál koncert pro růžovou, fialovou a červenou na obloze, zatímco já si vařil své ovesné vločky ke snídani, to ráno bylo jedním z těch, kdy si jste jistí, že život stojí za to žít.

Ale ta touha jet, jet každý den dál na východ od časného rána, až než na horizontu spatřím blednoucí Kasiopeiu a ujedu zapadajícímu slunci, jenom šlapat do pedálů a nemuset na nic myslet a vyčerpat se do bezesného spánku, ta touha byla silnější než jakékoliv pochybnosti, a tak jsem ráno v sobotu osmnáctého října 2014 bez ohlédnutí opustil Hodonín a vydal se na filosofickou cestu do nitra mojí duše, na cestu ven z Platónovy jeskyně stínů; na poustevnickou svatou pouť, na jejímž konci měl být muž, jakým jsem se vždycky chtěl stát a v těch nejtajnějších představách snad možná i žena, po které z celého srdce toužím. Měl jsem v kapse sto čtyřicet euro a padesát jedna dolarů.

Všechny cesty vedou do Říma

I, Cycleast – Matěji Balga: Jelikož přízemní byty v Neapoli, kterým se říká "Bassi", nemají okna, dveře zůstávají obvykle po celý den otevřené a obývací prostor se tak rozšíří až na ulici.

I, Cycleast – Matěji Balga: Jelikož přízemní byty v Neapoli, kterým se říká „bassi“, nemají okna, dveře zůstávají obvykle po celý den otevřené a obývací prostor se tak rozšíří až na ulici.

Než jsem se ale mohl vydat dobývat asijské pouště, stepi a velehory, musel jsem něco udělat s tím mým zpropadeným střevem. V létě, když jsem se snažil vyléčit desetidenním půstem, jsem poslední čtyři dny v hladových halucinacích neblouznil o ničem jiném než o špagetách a rajčatové passatě, o salátu caprese, o čerstvých rybách a červeném víně – bylo to snad poprvé, kdy jsem uvěřil, že jsem spatřil skutečné znamení, a přestože jsem tehdy ještě nevěděl, že se za nějaké dva měsíce opravdu vydám na cestu, začal jsem se nadšeně učit italsky a představoval si sám sebe v ležérně rozepjaté bílé košili u stolu s červenobílým kostkovaným ubrusem v zapadlé sicilské vesnici.

Naráz tu byl říjen, celý svět byl přede mnou rozevřený jako velký atlas a mně bylo jasné, že první část mojí cesty musí vést jako všechny velké evropské duchovní poutě do Říma, odkud pak pojedu dál na jih, až tam, kde v zimě zrají pomeranče a život plyne pomalu jako voda ve vyschlých řečištích.

Slunečné listopadové ráno v Lukánských Dolomitech nad vesnicí Balvano.

Slunečné listopadové ráno v Lukánských Dolomitech nad vesnicí Balvano

První týden jsem sledoval tok řeky Moravy do Bratislavy, potom Maďarsko, Rakousko, Maribor a Lublaň, druhý týden jsem přejel slovinské Alpy a dorazil k Jadranu. Protlačil jsem kolo Benátkami a strávil víkend ve Florencii. Po cestě do Říma jsem šíleně zmokl a ve středověké kamenné vesničce Radicofani mě mniši ubytovali na dvě noci v poutnické noclehárně v kostele, než jsem se dal dohromady. Zpíval jsem s anděly na balustrádě Baziliky Sv. Petra ve Vatikánu, nechal na sebe svítit polední slunce otvorem v kupoli Pantheonu, okusil divokou krásu špinavé a živočišné Neapole a přejel podruhé Apeniny, tentokrát ze západu na východ, kde se přede mnou rozprostřely rozlehlé olivové háje Basilicaty a Apuglie.

Dobrovolníci pokládají sítě pod olivovníky v průběhu prosince. Altamura, Puglia.

Dobrovolníci pokládají sítě pod olivovníky v průběhu prosince. Altamura, Puglia

Sedmnáctého listopadu, s dvěma tisíci kilometrů v nohách, jsem se zastavil ve městě Altamura, kde mi rodina Creanzových, vlastníků sedmi set olivovníků, nabídla za pomoc při sklizni byt a stravu. A tak jsem zapomněl na Sicílii a mým domovem se na celý další měsíc stala Altamura.

Zázrak v Apuglii

Marcantonio Creanza sbírá ručně olivy k výrobě jejich rodinného olivového oleje. I když v mnoha místech převzaly práci automatizované stroje, Creanzové stále pracují na svých sedmi sadech tradičním způsobem. Používají pouze malé ruční hrábě nebo větší pneumatické. A vzniklý olej je vyjímečný.

Marcantonio Creanza sbírá ručně olivy k výrobě jejich rodinného olivového oleje. I když v mnoha místech převzaly práci automatizované stroje, Creanzové stále pracují na svých sedmi sadech tradičním způsobem. Používají pouze malé ruční hrábě nebo větší pneumatické. A vzniklý olej je výjimečný.

Vstávalo se v šest, na snídani omeleta, rajčata, bábovka, sušenky a výborná káva, v sedm jsme už byli v autech a jeli za město ke stromům. Pracovalo se až do setmění, s hodinovou pauzou na úžasný oběd, který jsme si prostřeli přímo tam, kde jsme zrovna skončili: ubrus se položil na dvě převrácené bedny, posedali jsme si okolo na přepravky a vytáhla se veliká bedna s jídlem, kam nám nonna (babička) vždycky přichystala hostinu alespoň o třech chodech, k tomu láhev kávy, dvě karafy s vínem, křupavý čerstvý chleba a džbán domácího olivového oleje.

Každý večer jsme pak naložili dodávku jednou až dvěma tunami oliv, které jsme ten den očesali, a jeli do lisu, odkud jsme si pak za tři dny mohli naši práci, přeměněnou v tekuté zlato, vyzvednout a okamžitě s tím ochutit večeři, která byla vždycky zlatým hřebem dne.

Celá rodina (tři generace Creanzů a sedm dobrovolníků jako já) zasedneme společně k velkému stolu, až si sedne i nonno (dědeček), nonna odříká modlitbu, naleje se víno a už se nesou špagety (primo)! Následuje secondo, což je většinou maso nebo ryba, ale taky třeba focaccia nebo chobotnice. Dál salát, zákusek, sušenky, k tomu samozřejmě pořád dolévané hutné červené víno a nakonec štamprlíka digestivu – sladké limoncello pro ženy nebo ostřejší grappa. Když večeře po dvou, třech hodinách skončí, kdo se na to cítí, jde ještě na ‚jedno‘ do lokálu k Donatovi, většinou si ale vystačíme i sami, vína je dost, koluje kytara a sehnal jsem i housle… Jenomže než se naděješ, je šest ráno a olivový háj kocoviny netoleruje, takže spát jdeš radši už ve dvanáct…

Těžko říct, jestli to byla ta těžká práce, jednoduchý a bezstarostný život, úžasná kuchyně nebo kombinace toho všeho, faktem ale je, že když jsem z Altamury odjížděl, byl jsem už čtyři týdny naprosto zdravý, a tak jsem se v přístavu Bari jedné noci v půlce prosince nalodil na modrobílý baculatý trajekt jménem AS Francesca a přeplul moře do Albánie, abych pokračoval dál na východ. Zdraví jsem už možná našel, stále ale zbývalo najít lásku – a hlavně sám sebe.

O tento seriál měl vážný zájem magazín Koktejl a také cestovatelský portál Hedvábná Stezka. Matěj se ale z vlastní vůle rozhodl, že se o svůj příběh podělí se čtenáři webu ŽivotNaCestách.cz, čehož si velmi vážíme a ještě jednou mu tímto moc děkujeme!

V tomto seriálu se postupně dočtete veškeré Matějovy pocity, nálady a zážitky z jeho duševní cesty, na kterou se vydal 18. října 2014 a ještě stále je na cestě. Zážitky z jeho cest můžete sledovat také na jeho blogu, který pojmenoval výstižně I, Cycleast.

Líbil se vám článek? Odměňte prosím autora práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Moc děkujeme!

6 komentářů u „‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy (díl 1.)“

Napsat komentář