S cyklocestovatelem Radomírem Čížkem přes nejvyšší sedla marockého Atlasu

Cyklocestovatel Radomír Čížek vyráží na kole do nejtěžších kopců, do zapadlých koutů méně známých krajin či do vysoko položených horských sedel. Letos na jaře se vydal do Maroka a svůj trip nazval tak, že není pochyb, co bylo hlavním cílem jeho cyklocesty: Na kole do nejvyšších sedel Vysokého Atlasu.

Radomír s marockým putováním, množstvím fotek a zajímavých zážitků právě rozjíždí přednáškový cyklus; jednotlivé termíny promítání najdete na konci článku. A nyní už předejme slovo šumperskému cyklocestovateli, aby nám popsal, proč si vybral právě Maroko a jaké to nakonec bylo:

Maroko na kole? Proč ne

Poté, co jsem v minulých letech procestoval na kole Balkán, Alpy, Karpaty i Kavkaz, jsem hledal novou výzvu na květen 2019. Ze všech zvažovaných variant nakonec zvítězil Vysoký Atlas. Maroko jsem navštívil již v roce 2015, kdy jsme jeho jižní oblast projeli se třemi přáteli vypůjčeným autem. Klasika: Casablanca, Marákéš, písečné duny Erg Chebbi, vodopády Ouzoud, soutěsky Todra a Dades… Všechno fajn místa, ale s jedním vroubkem…

Pokud totiž v Maroku zavítáte do velkých měst, navštívíte hlavní turistické zajímavosti nebo podniknete některý z nejoblíbenějších pěších treků, okamžitě se na vás – jako roj včel – vyřítí desítky otravných prodejců, taxikářů a dalších rádoby přátel, jejímž jediným cílem je vnutit vám za „very good price“ své zboží nebo služby. A nevěřili byste, jak rychle vám tito dravci dokážou celou dovolenou otrávit natolik, že jediné, na co se těšíte, je být už co nejdříve doma.

Ovšem pozor. Pro cykloturistiku představuje Maroko velice atraktivní jarní destinaci. Nesmíme totiž házet všechny Maročany do jednoho pytle! Za roky, co cestuji, se ve mně stále více utvrzuje univerzální pravidlo: „Chcete-li na své cestě potkávat upřímně dobrosrdečné domorodce, kterým nejde v první řadě o obsah vaší peněženky, vydejte se do co nejodlehlejších oblastí… A přijeďte tam na kole s brašnami!“

Krajina pod sedlem Oualoun

Sedla a průsmyky marockého Atlasu

A právě v Maroku vám tato strategie zaručeně přinese nezapomenutelné zážitky. V horských vesnicích uprostřed Atlasu máte všude dveře otevřené a místní lidé vám vždy rádi pomohou nebo vás pozvou na čaj, aniž by za to očekávali finanční odměnu. A platí zde přímá úměra: čím jste dál od velkých měst a hlavních silnic, tím chudší jsou vesnice okolo a o to příjemnější jsou setkání s místními. Má marocká trasa proto vedla přes nejvyšší horské průsmyky Atlasu a často po terénních cestách, po kterých za celý den projelo jen pár aut.

Po příletu do Marakéše rychle skládám kolo a upaluju až na samé úpatí Atlasu. První den ještě krajina okolo není nic extra, ale baví mě ruch na místních silnicích. Rychle zjistíte, že nejčastějším dopravním prostředkem je skútr a že v Maroku se na něm zcela běžně jezdí i ve čtyřech, že když jsou uvnitř minibusu obsazené všechny sedačky, stále se vleze spousta lidí na střechu, nebo že kolem vás občas projede stádo ovcí na korbě pickupu. Hned první večer mám štěstí při shánění noclehu a trávím večer ve společnosti čtyř mladíků v jejich kamenném domku ve vesnici Oguiz.

Opravdu zajímavá však má výprava začala být až poté, co jsem po přejetí slavného sedla Tizi n´Tichka (2 260 m) opustil hlavní silnici N9. Stačilo ujet pár kilometrů a vynořil jsem se v úplně jiném světě. Okolo se rozprostírají desítky malebných vesniček – domky z hlíny či kamení, krásně sladěné s barvou okolních skal, zelená políčka a na nich čilý zemědělský ruch, palmové háje a… božský klid! Skoro zmizí auta a lidé podél cest na vás nadšeně mávají ze sedel svých oslů. Nebohé stařenky vláčejí na zádech snad padesátikilové balíky trávy nebo klestí. Kam oko dohlédne, se na svazích pasou obrovská stáda koz a ovcí.

A v každé vesnici se stáváte hrdinou pro místní ratolesti. Je skoro až neuvěřitelné, jak početné jsou zdejší bandy dětí a jak jsou vděčné za vaši přítomnost, natož když si s nimi plácnete. Bylo také úžasné sledovat, s jakým zápalem a kde všude se mydlí fotbal. Sem tam si děti řeknou o bonbon, ale až na pár výjimek nejsou nijak zvlášť dotěrné. Jsem moc rád, že se nenaplnily mé obavy z žebrání o peníze nebo dokonce z házení kamenů.

Z některých dětských “náletů” šel skoro až strach.

Ramadán v Maroku

Třetí den ráno se u snídaně dozvídám, že začíná ramadán. Co teď? Budu mít vůbec kde sehnat jídlo? Hned v následující vesnici už to naštěstí žije na místním trhu a i malý obchůdek je otevřený. Kolemjdoucí lidé občas divně pokukují, co si to tu ten zápaďan dovoluje jíst a pít, ale většinou to chápou. A nezbývá mi než smeknout! Těžko si představit, že v těch vedrech (v nižších polohách teploty v květnu přes oběd překračovaly i 40°C) celý den nejím a nepiju.

Kouzelné byly naopak chvíle těsně před setměním, kdy se rázem ulice totálně vylidnily, jak se všichni odebrali domů na večerní hodovačku zvanou „iftár“. A pak přijde devátá večer a ulice naopak zaplaví houfy lidí vyrážející na noční dýchánky a všechny restaurace a čajovny praskají ve švech. Co se týče dodržování pravidel islámu, jsou Maročané opravdu velmi striktní. Nezřídka se mi stalo, že auto za mnou z ničeho nic zastavilo a celá posádka se začala na okraji silnice modlit.

Ramadánová večeře iftár u rodiny školního sekretáře Mohy

Konečně se dostávám do skutečného srdce Atlasu, do oblasti masivu Mgoun, kde na mě čekají ty vůbec největší výzvy. Tou první je brutálních 15 km po příšerné cestě z Ait Ali do Ichbakenu, jejíž součástí je kromě jízdy po balvanech hned třináctinásobné brodění řeky Tassaout. Následuje nocleh v zašité vesnici Amezri a za ní začíná opravdové dobrodružství.

Marocké silnice? Na jedničku

V příštích třech dnech postupně na 330 km zdolávám horská sedla Oualoun (2 789 m), Ata (2 350 m), Fougani (2 996 m), Ait Imi (2 930 m) a Tirghist (2 793 m). Kromě posledního vede nahoru vždy typická marocká „piste“ (což je obecné označení pro nevyasfaltované zpevněné silnice). Vůbec se jich ale nebojte! Naopak, pokud nepovezete 30 kg bagáže, jet po nich je většinou jedna radost. Díky minimálním srážkám je povrch krásně udusaný a hladký a ani kamenů není tolik. Tlačím jen opravdu zřídka. Nezapomenutelná byla noc v horské vesničce Ouzrimt, odříznuté od světa dvěma skoro 3 000m průsmyky. Spím u chlapíka jménem Mohamed. Nefunguje mu ale elektřina, a tak se vracíme do středověku a večeříme za tmy, při svíčkách.

Stoupání do sedla Fougani

Kde se ubytovat

Co se týče ubytování, zvažte, jestli má smysl s sebou brát stan. Ve spoustě vesnic fungují tzv. „gite d´etape“ (guesthousy), kde máte možnost přespat za cca 50 dirhamů (130 Kč). Nečekejte žádný luxus. Spí se na zemi na koberci, záchod bude nejspíš suchý, se sprchou nepočítejte, ale na přespání to bohatě stačí. V menších městech stranou turistického ruchu jsem za nejlevnější hotel platil 70 dh a několikrát jsem strávil noc v chalupách místních.

Technický zádrhel přináší nové zážitky

Nejsilnější moment výpravy se odehrává sedmý den, v dramatické soutěsce řeky Assif Meloul. Příšerná kamenitá cesta po strmých svazích si vybrala svou daň právě uprostřed 35 km dlouhé (a opravdu nádherné) soutěsky. Za celé dvě hodiny okolo neprojelo jediné auto a na mém kole z ničeho nic dosluhuje náboj zadního kola. Šlapu naprázdno. Na hraně hlaďáku mi asi nezbývá, než kolo dotlačit do nejbližší vesnice. Mám ale štěstí, okolo jede terénní pickup a můj zachránce Achaban mě odváží do Anergui. Sedím s kolem na střeše pickupu a zažívám nejšílenější chvíle své cestovatelské kariéry.

Nejbližší město Beni Mellal je 150 km daleko a hodně mimo mou trasu. První pokus o opravu ve vesnici Tagelt byl úspěšný jen 30 km, a tak po odpoledni stráveném tlačením, koloběžkováním a stopováním musím autobusem do města Tinghir, kde už dostávám náboj nový, který už vydržel až do konce. Trvalo to dlouhých 48 hodin, stálo mě to spoustu nervů, ale podařilo se! Pro příští cesty je pro mě každopádně velkým přínosem zjištění, že ani porouchané kolo uprostřed divočiny nemusí znamenat konec výpravy. Jen to chce pořádnou dávku trpělivosti.

Jak už to ale na mých cestách bývá, osud mě za ty dva hodně nervózní dny odměnil úžasnými zážitky. Ten vůbec největší mě potkal při sjezdu ze sedla Tirherhouzine (2 690 m). Při oblékání bundy ke mně přibíhá jeden z nomádů pasoucích kozy vysoko v horách a zve mě na čaj, z něhož se nakonec vyklubala kozí zabíjačka a grilovačka. Měl jsem možnost ochutnat kozí srdce a další vnitřnosti a strávit noc pod širákem vedle jejich plátěného přístřešku, zabalený do dek z ovčí vlny. Příležitost na vlastní kůži poznat a ochutnat každodenní život berberských pastevců byla zážitkem, který si u cestovních agentur nekoupíte!

Večer u rodiny nomádů pod sedlem Tirherhouzine

Předposledním vyšším sedlem bylo Tizi n Ouano (2 910 m), za kterým pak následuje dechberoucí úsek podél řeky Dades. Cesta je místy vytesaná do skály, vede vysoko nad hlubokým kaňonem a díky vyhlídkám na kulisy vytvořené erozí zapomínáte na hlad, vedro i únavu.

Setkání s mladým pastýřem pod sedlem Ouano

Utrpení cestou do Varzazátu a návrat domů

Pak ale šla nálada zase dolů! Úsek z Nkobu přes Agdz do Varzazátu vede nezáživnou pouští a měří dlouhých 150 km. Za normálních podmínek pohoda, ale když vám kolmo do obličeje fučí protivítr o rychlosti 40 km/h a okolo jezdí kamiony, euforická jízda se mění v boj o každý kilometr. Do toho se přese mě prohnalo několik písečných bouří. A to bolí, jako by do vás někdo píchnul tisíc jehel. Při jedné z nich zavřu oči, sjíždím ze silnice, narážím na velký šutr a zapisuji první defekt.

Při výměně duše má aspoň parta domorodců před obchůdkem divadlo zdarma. Jenže ouha, v rukách se mi rozpadá pumpička. Majitel místního obchůdku naštěstí přichází s velkou pumpou na galuskový ventilek a i díky němu tak mohu poslední den výpravy zdolat svůj první třítisícový kopec Tirsafene (3 048 m) – patrně nejvýše položený slušně sjízdný bod v celém Maroku. Emoce jsou nepopsatelné! Po všech těch útrapách mnou cloumá adrenalin a mísí se ve mně únava, úleva, hrdost a zadostiučinění. Na závěr zbývá už jen proklestit se džunglí Marákéše, užít si večer na náměstí Djemaa-El-Fna a bohatší o nové zážitky a zkušenosti už na letišti pomalu spřádám plány na další posun v mé kariéře, kterým bude srpnový Kyrgyzstán.

Maroko, a zejména zapadlé kouty v pohoří Atlas, si vás zaručeně získá. Letecky je skvěle dostupné za pár tisíc korun (např. linka Ryanairu Bratislava – Marákéš nebo WizzAir Varšava – Marakéš). Výdaje za jídlo jsou cca o třetinu nižší než v ČR (mimořádně levné je hlavně domácí ovoce). Byl jsem překvapený slušnou kvalitou silnic i na vedlejších okrskách. Při technických problémech vás místní bez dlouhého čekání svezou stopem. Suma sumárum: Maroko nabízí parádní (nejen cyklo-)turistiku v nedotčené přírodě, fascinující svět okolo, milé lidi, kteří na vás budou koukat jako na mimozemšťana, a z toho dost možná plynoucí zážitky, které by nevymyslel ani nejlepší hollywoodský scénárista.

Termíny přednášek Maroko: 1 700 km na kole přes nejvyšší sedla Atlasu

17.9. Lázně Velké Losiny – hotel Eliška
18.9. Brno – Café Práh
19.9. Olomouc – Městská knihovna
2.10. Náměšť n. Oslavou – MKS
3.10. Třebíč – knihovna
9.10. Břeclav – Cyklosféra
10.10. Rožnov p. Radhoštěm – hudební klub Vrátnice
15.10. Opava – knihovna
17.10. Třinec – knihovna
22.10. Studénka – knihovna
24.10. Nové Město na Moravě – kulturní dům
30.10. Kopřivnice – Vila Machů
31.10. Přerov – Base Camp
5.11. Valašské Meziříčí – knihovna
6.11. Ústí nad Orlicí – knihovna
7.11. Vamberk – knihovna
12.11. Mohelnice – dům kultury
13.11. Ostrava – klub Atlantik
14.11. Havířov – K-klub
19.11. Červený Kostelec – kino Luník
20.11. Žamberk – knihovna
21.11. Česká Třebová – Ekocentrum Podorlicko
26.11. Bílovec – knihovna
28.11. Český Těšín – KaSS Střelnice

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Napsat komentář