Slezli jsme z Elbrusu a s pivem Elbrus oslavili úspěšný výstup. Nadšení bylo veliké, koupená letenka z Gruzie s odletem za 17 dní. „Co budeme dělat?” ptám se Tomáše další ráno.
„No, musíme vyprat a vrátit mačky, cepín…”
„Ne, myslel jsem další 2 týdny…”
„Mm, nevím, pojedeme do Arménie?”
„No a co tam vlastně je?”
„To nevím…“
„…Ok…“
Zpět do Gruzie
Takhle padlo rozhodnutí. Ještě tentýž den jsme z Terskolu dojeli maršutkami do Nalčiku a následně Vladikavkazu, dnes už však dále nic nejede, rozhodujeme se do Kazbegi dojet taxíkem. Řidiče jsme však nevybrali nejlépe. Kromě toho, že povolenou rychlost překračoval tak dvojnásobně, navíc neustále sám pro sebe mumlal věty typu: „Já tvoju mať je..l.“ Byli jsme šťastni, když jsme dojeli na místo určení.
Ještě maršutkou do Tbilisi, jednu noc v Gruzii, zabookovali jsme si pokoj na bookingu, majitel ale nebyl doma, počkali jsme tedy na něj ve vinárně. Místo pokoje nám dal na spaní tělocvičnu, ale co, aspoň bylo víc prostoru. Další ráno kupujeme jízdenku na noční vlak do Jerevanu.
Jerevan
Hranice přejíždíme bez problémů, celníci nás uvítají, vrazí nám razítko a vlak jede dál. O Jerevanu jsme slyšeli, že je tišší a klidnější než Tbilisi, navíc tam byla před měsícem revoluce, tak jak to bude vypadat? Vystupujeme z metra ve stanici Náměstí Republiky, je 8 ráno, vše včetně záchodů je zavřené a nikde vůbec nikdo není.
Při východu z metra nás uvítá starý ohavný zarostlý sovětský památník, stále ani noha. Co se to tu sakra stalo? Při východu na ulici to už vypadá lépe, občas člověk nebo auto, ale vážně je tohle centrum města? Jerevan je zvláštní místo, odpoledne se nám však líbí mnohem více, projdeme si hlavní památky a držíme se plánu moc neplánovat.
Arménií bez plánu
Dalšího dne jedeme maršutkou ke kostelu Khor Virap na hranicích s Tureckem, nedaleko biblické hory Ararat. Autobus nás vyhodí tak 500 metrů od kostela, jdeme pěšky, zaparkovaný taxikář se ptá, kam půjdeme, až si prohlídneme kostel. No, odpovědí „To nevíme.“ ho očividně vyvedeme z míry. Ani nelžeme, vážně nevíme, co pak budeme dělat. Máme stan, stačí nám někde natočit vodu a koupit něco málo k večeři. Kam se dnes a další dny dostaneme, je nám v podstatě jedno, chceme cestovat volně.
Při stanování na poli zastaví kousek od nás auto, myslíme si už, že se mu něco nelíbí, naopak, jen nám chtěl dát meruňky. Podobné situace se pak v Arménii dějí poměrně často. Lidé nám občas něco nabízí, nebo se ptají, jak nám mohou pomoci, zvou nás k sobě domů.
Jedeme do Karabachu
Přeci jen naše kroky musíme někam směřovat, jako cíl zvolíme tedy Náhorní Karabach, sporné území, které dle OSN patří Ázerbájdžánu, ale po válce ho spravuje Arménie. Najdeme ještě pár míst, která bychom mohli navštívit po cestě.
Ráno začneme stopovat a zastaví nám anglicky mluvící stavař, doporučí nám návštěvu městečka Areni, jakožto hlavního města arménského vína. Doporučuje nám vinařskou exkurzi a dodává: „Hlavně si nekupujte domácí víno, je hrozně silné a nebudete moct ani chodit.“ Podnikneme tedy exkurzi s ochutnávkou a venku u silnice si pak koupíme domácí víno. Je asi 10 ráno a ve zbytku dne se nám podaří vína vypít ještě hodně a s menšími výpadky paměti se dostat k „lehce vlažným pramenům“ nedaleko Tateva.
Další ráno potkáváme Čechy v Ladě, kterou si tu půjčili, svezou nás na odbočku do Náhorního Karabachu, další auto, které nám zastaví, je taxi, jede naším směrem a tak nás zdarma sveze, věříme už, že v Arménii je možné vše.
Náhorní Karabach
S další rodinkou se dostáváme do Náhorního Karabachu, změna je patrná ihned, jsou tu horší silnice, jezdí tu horší auta a hlavně jich nejezdí moc. Vlaje tu vlajka Náhorního Karabachu – trochu poupravená arménská vlajka. Oblast je dosti řídce obydlená a často vidíme opuštěné domy či celé vesnice. Stopem se dostaneme do hlavního města Štěpanakertu, kde si musíme pořídit vízum, a to přímo na Ministerstvu zahraničních věcí.
Pro získání víza musíme přesně nahlásit, kam v Náhorním Karabachu chceme a kde budeme dnes spát. Problém je, že nic z toho nevíme. Šarmantní úředník nám tedy poradí, kam se máme jet a jít podívat, itinerář, co nám zrovna vymyslel, napíše do dokumentů, na hledání ubytování nám dá k dispozici WiFi, nic naplat, žádný booking atp. tu nefunguje, vybereme tedy z mapy náhodný hostel, nikdo se raději na nic neptá.
Vydáme se na trek Janapar, na kterém je nejhezčí asi kaňon Hunot. Přesunujeme se pak postupně severozápadním směrem. Památek tu moc není, měst vlastně taky ne, o to rychleji však většinou chytíme stopa, občas zastavují i protijedoucí auta a ptají se, jestli nám mohou pomoci.
Cítíme se tu bezpečně, i když, alespoň nám to tak přijde, lidé tu na hrůzy války zdaleka nezapomněli. Několikrát nás místní policie zkontroluje – pas, vízum, cestovní povolení a plán trasy, promluví si s námi rusky o všem možném a popřejí nám šťastnou cestu. Někdy sedíme na zadním sedadle ve čtyřech a s dvěma krosnami, pokud je k dispozici alkohol, vše je příjemnější.
Zuar
Vrcholem Náhorního Karabachu jsou pro nás horké prameny Zuar. Vede sem cesta, kde jede tak jedno auto za hodinu, občas jezdí auta plná, takže máme štěstí, že již třetí nás vezme.
Na místo se silně zásobujeme jídlem, nejsou tu moc vesnice, obchody a vlastně nic. To však nakonec nebylo až tak nutné, protože hned při příjezdu nás první arménská skupina zve na jídlo – chléb, maso, ovoce, zelenina, vodka. Pokecáme a popijeme, když pak odjedou, zve nás na jídlo druhá skupina – tentokrát šašliky, ryby, víno, vodka. Na oplátku zveme naše nové kamarády na víno. Líbí se nám, jak si Arméni umí užívat života, jezdí sem z celé země na pár nocí, koupou se v pramenech, jedí a pijí.
U pramenů se nám líbí tak, že se tam rozhodneme zůstat o den déle, když se vracíme, opět nic nejezdí a tak v místním obchodě kupujeme jídlo – měli jen chléb, sýr, okurky a rajčata, takže náš oběd je jasný, rajčata nejím. Stopem pak s obchodníky s rybami přejedeme hranice do Arménie. Tady za hranicemi potkali svůj kontakt, který jim předal ryby, a my přesedli místo ryb k němu. Přeskládali jsme jim za to ty ryby v krabicích do druhého auta, alespoň tedy myslíme, že to byly ryby.
Zpět v Arménii
Dojeli jsme k jezeru Sevan, spíme v kempu, vede tu dálnice, jezdí nová auta, lidé už nezastavují tolik jako v Karabachu. Zvláštní to pravidlo – čím menší je provoz, tím rychleji chytnete stopa. Když se pak dostáváme do Jerevanu, působí to na nás neuvěřitelně moderně, hlučně, neosobně, chceme co nejrychleji jet dále. Vzpomínám, že když jsme sem přijeli před 10 dny z Tbilisi, přišlo nám to město hrozně mrtvé.
Navštěvujeme ještě tvrz Amberd, krásně položenou na kopcích nad Jerevanem, zaveze nás tam pán, co tam vůbec nechtěl, ale přišlo mu, že bychom těžko chytali stop.
Stopem se další den dostaneme zpět do města a v samoobsluze si koupíme jídlo, sedneme před obchod. Po chvíli vyjde prodavačka a dá nám okurky, za chvilku druhá a dá nám meruňky, už nám to je divné, načež vyjde prodavač a začne nás nalévat domácí pálenkou. Posilněni pokračujeme, teď už míříme na sever, zpět do Gruzie.
Ještě nás sveze chlápek z televize v BMW bez toho, abychom vůbec stopovali, dvě děvčata, dva Holanďani, Mexičan s Kanaďankou. Přespíme u staršího pána, co jsme ho potkali na ulici. Místo klasické otázky „K snídani čaj nebo kávu?“ se zeptal „K snídani víno nebo vodku?“. Byl to ale skvělý člověk.
Poslední stop v zemi k hranicím s návštěvou další arménské rodiny, čaj, káva a něco k snědku a pak už přes hranice do Gruzie, do Tbilisi a po pár dnech Kutaisi, odkud letíme do Wroclavi a pak po zemi domů.
Země zaslíbená
Říká se, že člověku se daná země nebo místo líbí podle toho, co tam zažil, jak se tam cítil. No já musím říct, že Arménie na mě zapůsobila nesmírně. Takto silný dojem z Arménie nezpůsobily ani překrásné kostely, ani úžasná příroda. Nejlepší na Arménii byli Arméni, místní lidé k nám byli prostě úžasní, otevření, přátelští. Budeme na tuhle zemičku vždycky rádi vzpomínat a zařazuji ji mezi svá vůbec nejzaslíbenější místa na světě.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!
Cestovatel, průvodce, běžec, amatérský lezec, dobrý chodec, adoptivní majitel stovek psů na několika kontinentech
WOW! Skvělý článek, chtěl bych tyto místa taky někdy navštívit. :D