Kolumbijské cestopisy I – Bogotá, Cundinamarca

Už dlouho se chystám psát o místech a městech, která jsem v Kolumbii navštívila, nebo na kterých jsem žila. Některé zážitky z posledních čtyř let už jsou na mém blogu i s fotkami. Ovšem moje cesty po Kolumbii a objevování této země, která mně tak učarovala, stále pokračují.

Chtěla bych se s vámi podělit o moje poslední cestování po Kolumbii, které bylo v červnu 2016 s mým tátou. Tuším, že se mu cesta líbila, když už na konci začal plánovat, kam by se podíval příště. Chtěla bych mu tímto tyto krátké cestopisy věnovat a poděkovat, že se se mnou do mojí milované Kolumbie podíval.

V Kolumbii se platí kolumbijskými pesos (COP). V článku jsou uvedeny ceny v přepočtu 1 CZK/121,204 COP, zdroj www.xe.com ze dne 12. 9. 2016.

Na cestách po Kolumbii

Na rozdíl od většiny cestovatelů jsme měli hned několik výhod. Kromě mé znalosti prostředí, spousty známých na každém rohu a samozřejmě jazyka jsme měli větší flexibilitu v plánování díky osobnímu autu. Na většinu cest se s námi totiž vydal kamarád Nelson se svým vozem.

Kolumbie, Turmequé

Kolumbijská krajina mě nikdy nepřestane fascinovat.

Souhrn našich cest

Protože cesta proběhla nedávno a já jsem držela kasu, mám detailní seznam nákladů, což by vás třeba mohlo zajímat. Kolumbijské cestopisy z června–července 2016 začínají v Bogotě, kde jsme po příletu zůstali dva aklimatizační dny. První den jsme vyrazili do centra Bogoty a druhý jsme se vydali objevit Piedras de Tunjo a solné doly v městečku Nemocón. Poté jsme se vydali na cestu do „kávového trojúhelníku“ a projeli jsme trasu Bogotá – Ibagué – Calarcá – Arménia – Salento – Santa Rosa de Cabal – Chinchiná – Manizales – Mariquitá – Guaduas – Bogotá.

Kolorit malé vesnice, tradiční ruany se tady zdaleka nenosí kvůli turistům, ale kvůli zimě.

Kolorit malé vesnice, tradiční ruany se tady zdaleka nenosí kvůli turistům, ale kvůli zimě.

Vzhledem k tomu, že jsme u Nelsonovy rodiny měli zajištěno ubytování a pomoc (mnohokrát děkujeme, bez vás by to nešlo!), bylo naším dalším cílem malé turistické městečko Ráquira v kraji Boyacá. Po pár dnech objevování okolí jsme se opět autem vydali na cestu po Boyacá a projeli místa jako Tunja, Paipa, jezero Sochagota, jezero Tota, Pántano de Vargas, Iza, Nobsa, Puente Boyacá a další. Po návratu do Ráquiry nám zbývalo slavné městečko Villa de Leyva a turistické zajímavosti v okolí, jako klášter Ecce Homo a astronomická observatoř indiánského kmene Muisců El Infiernito a také řada krásných míst, o kterých se v průvodcích nedočtete. Městečka jako Santa Sofía, Gachantivá, vodopády, jeskyně a propast, které prostě jen tak potkáte na cestě.

Odkaz původních obyvatel

Odkaz původních obyvatel

Pak následoval výlet na přání, pobřeží Karibiku a Santa Marta. Po třech dnech horka a pláží jsme byli zpátky v Bogotě a prošli to, co jsme nestihli první dny, jako například Národní muzeum (Museo Nacional), hlavní náměstí (Plaza Bolívar) a muzeum F. Botera. Poslední dny jsme trávili zase v Ráquiře, já bohužel s chřipkou v posteli, ale táta se stihl podívat k vodopádům, prožít si víkendovou atmosféru městečka a dokoupit nějaké suvenýry.

Když teď všechny zážitky sepisuji, sama se až divím, kolik jsme toho za měsíc stihli. Tyto „Kolumbijské cestopisy“ jsem rozdělila na šest etap podle míst, kudy jsme projížděli.

Náklady v Kolumbii obecně

Nezahrnuji ceny za dopravu, protože předpokládám, že ceny za mýtné a benzín vás asi tolik zajímat nebudou. Ceny jídla jsou různé, snídaně v místních pekárnách či restauracích vycházela na 25–66 Kč za osobu. Obědy se dají sehnat i za 42 Kč, ale počítejte s průměrnou cenou 66–100 korun za obědové menu na osobu (polévka, hlavní jídlo s masem a pití, někdy i desert). Pokud si vybíráte jídlo z jídelního lístku, bude vás stát spíše 100–206 korun. Moje oblíbené laskominy z ulice jako empanadas, arepas, chorizos, pizza ze stánku a podobně jsou v rozmezí 8 až 33 korun za porci a najíte se až až. Kafíčka vás budou stát od 4 korun za ty od prodavačů na ulici až po 33 za super espresso ve špičkové kavárně.

Kolumbie, tinto na ulici

V malém plastovém kelímku, všude na ulici, kafe neboli „tinto“ za 7 korun

Pomalu už tedy vyrážíme na cesty, kdyby vám jakýkoliv detail v článcích chyběl, ozvěte se, ráda vám odpovím. Pokud se do Kolumbie chystáte a chtěli byste se zeptat i na jiné oblasti, zkuste napsat, třeba je taky znám. I když, jak jsem už psala, i já Kolumbii stále ještě objevuji.

Bogotá

Casa Simon Bolívar, Monserrate a muzeum zlata

První den po příletu jsme odpoledne jen vyrazili na pivo a začali mého tátu seznamovat s kolumbijskou kulturou. Druhý den už jsme byli odpočatí a vyrazili jsme do centra. Začali jsme domem Simona Bolívara a za 25 korun prošli tento krásný koloniální dům s úžasnou zahradou. Takový pěkný úvod do kolumbijské historie, začít osvoboditelem a jeho érou ;-) Informace k jednotlivým exponátům a naaranžovaným detailům v pokojích jsou uvedeny na informačních tabulích, ovšem převážně ve španělštině. Pro ty opravdu zvídavé je za příplatek k dispozici průvodce nebo audioprůvodce. Jen nevím, v jakých jazykových variantách.

Bogotá, Casa Simon Bolívar

Oáza klidu a malá botanická zahrada uprostřed betonové džungle, tak na mě působil dům Simona Bolívara.

Od Casa de Simon Bolívar už je to jen kousek k lanovce, která vede na kopec s kostelem Monserrate. Zvolili jsme tento výlet hned na první den, on totiž teprve nahoře s výhledem člověk pochopí, jak je Bogota vlastně velká. Nahoru jezdí buď vláček nebo lanovka. Vlak jezdil snad co 10 minut, lanovka se spouštěla až ve dvanáct. Cena je stejná, ať už jedete čímkoliv. Platí se 74 korun za osobu za cestu (takže pokud chcete i zpátky, krát dva), táta měl jako „mayor de edad“ slevu a platil jen 58 Kč (obdoba důchodce nebo seniora v ČR, většinou od určitého věku, stačí se tedy prokázat jakýmkoliv dokumentem s fotografií). Platit se dá i kartou. Nahoru se dá také vyjít po upravené stezce, ale když jsem tady byla poprvé před třemi lety, kamarád mě od toho odrazoval, že prý jsou tam úseky nehlídané policisty a občas se tam okrádá.

Bogotá, Monserrate

Na Monserrate nám dělalo problém i to krátké stoupání od vláčku ke kostelu, přece jen se člověk najednou octne v nadmořské výšce přes tři tisíce a pro našince je to po příjezdu trošku změna. V kostele zrovna sloužili mši, tak jsme jen nakoukli a potom obdivovali rozlohu Bogoty a ukazovali tátovi, kde jsme ubytovaní a kde jsou místa, kam se chystáme. Vyfotili jsme spoustu selfíček pro mamku a po kafíčku už jsme si šli stoupnout do fronty na lanovku, kterou jsme si taky museli vyzkoušet.

Bogota kam jen dohlédneš. Teprve tady nahoře si člověk uvědomí, jaké je to monstrum.

Bogota, kam jen dohlédneš. Teprve tady nahoře si člověk uvědomí, jaké je to monstrum.

Následovala prohlídka Candelarie, známého centra Bogoty se spoustou koloniálních domečků, hostelů, kavárniček, restaurací, muzeí a malých divadel. Prostě „staré město“. Byli jsme ale trochu vyšťavení, tak jsme sedli do jedné restaurace a občerstvili se džusem, kávičkou a sendvičem (Hostel a restaurace Casu). Ceny občerstvení na Candelarii nejsou paradoxně tak vysoké, jak by se dalo předpokládat. V okolí je totiž celá řada univerzit, tak jsou ceny přizpůsobeny studentům.

Po odpočinku jsme měli sílu pokračovat a zamířili jsme do muzea zlata (Museo del Oro). I pro mě to byla první návštěva tohoto vyhlášeného muzea, takže jsem se těšila. Vstupné bylo spíše symbolické (25 korun, pro tátu zadarmo, neděle zadarmo pro všechny). V muzeu jsme strávili skoro dvě hodinky a doporučím vám, abyste si tento čas při plánování vaší cesty opravdu vyhradili. Třípatrová budova skrývá nádherné ukázky řemeslného umění indiánů, zlaté sošky a ozdoby ze všech koutů Kolumbie a to vše samozřejmě s vysvětlením (i v angličtině). Opravdu můžu jen doporučit!

Muzeum zlata

V muzeu zlata najdete ukázky řemeslného zpracování tohoto drahého kovu a mnoho informací o předkolumbovské Kolumbii.

Pak už jsme opravdu byli unavení a vydali se směrem k autu. Ani si nejsem jistá, že jsme někde pořádně jedli. Ono když člověk takhle turisticky bloudí městem, spíš zobe a zkouší různá menší jídla. Oběd se ale v centru dá sehnat za 58–66 korun, jak už jsem říkala, jedná se o oblast koncentrace studentů, takže ceny ani nemůžou být přemrštěné.

Kraj Cundinamarca

Piedras del Tunjo a solné doly v Nemocón

Piedras del Tunjo je malý archeologický park a rekreační místo asi hodinu cesty od Bogoty. Protože jsme jeli autem, nejsem si jistá, jak přesně a za kolik sem jezdí autobusy, ale neměl by být problém se sem dostat. Platili jsme 29 korun vstupné za dospělou osobu, senioři mají vstup zdarma. Jedná se o velký areál podobný parku, který je uzavřený plotem. Park zahrnuje celou řadu obrovských balvanů a skal s nástěnnými předkolumbovskými malbami. Některé už jsou opravdu zašlé, ale jiné se dají ještě stále dobře vypozorovat. Každý z těch významnějších útvarů má vedle sebe tabuli s popisky, takže se dozvíte spoustu věcí z historie Kolumbie i oblasti Cundinamarca. Je poznat, že areál po řadu let nebyl hlídaný a opečovávaný tak jako dnes a některé stopy vandalismu se zatím nepodařilo úplně vymazat.

Archeologický park Piedras del Tunjo

Archeologický park Piedras del Tunjo

Dále jsme se vydali na prohlídku solných dolů. V okolí Bogoty jsou dva turisticky významné solné doly, do kterých se můžete podívat. Já jsem už na podzim navštívila doly ve městě Zipaquirá s obrovskou katedrálou pod zemí a tentokrát jsem se chtěla podívat do městečka Nemocón. Táta měl holt smůlu, protože jsem cestu vybírala já :)

Piedras del Tunjo

Archeologický park Piedras del Tunjo

Vstup nebyl nejlevnější, za dospělého, tuším, 200 korun a za seniora 100. Nejsem si jistá, jen vím, že jsme dohromady platili 300 korun a že táta určitě nějakou slevu měl. Prohlídka je s průvodcem a trvá asi dvě hodiny. Já jsem byla spokojená. I přesto, že jsem viděla doly v Zipaquirá (cena byla hodně podobná), doly v Nemocón se mi líbily více. Přišly mi menší, kompaktnější, ovšem prohlídka komplexnější. Díky průvodci (ve španělštině, pokud chcete prohlídku v angličtině, bylo by asi nutné předem si ji zarezervovat) jsme se dozvěděli spoustu věcí o historii dané oblasti, důležitosti těžby soli, technické detaily z dolů a podobně. Nejsem prohlídkový typ, ale tohle se mi opravdu líbilo. V hlavě mi zůstalo pár drobností, na které nezapomenu. Jezírka, která klamou smysly a zdají se hlubší nebo naopak mělčí, než jsou ve skutečnosti. Dozvěděla jsem se, proč se ve španělštině říká platu „salario“ (zkuste hádat, když sůl se ve španělštině řekne „sal“ ;)) a jaký podíl měl německý biolog na rozvoji důlnictví v této kolumbijské oblasti Cundinamarca.

Byly to teprve první dva dny z nějakých třiceti. Pokud vás zajímá, jak pokračovala naše cesta, počkejte si na další články Kolumbijských cestopisů a podíváme se spolu do kávového trojúhelníku, na místa dobře známá z průvodců i na vesničky, které jsme objevili spíše náhodou.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Optimistka, idealistka a příležitostná fotografka. Snažím se přijít na to, jak změnit svět k lepšímu. I když v tuto chvíli jsem se rozhodla soustředit na menší cíle jako třeba objevit, kdo vlastně jsem a co můžu světu nabídnout.
Moje další zážitky a fotky z cest životem najdete na mém blogu, píši také o svém setkávání s kávou na http://www.kavovelisty.cz/

Napsat komentář