I, Cycleast aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Znovu na Jih (díl 7.) Nádherný západ slunce v Cancunu, Mexiko.

‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Znovu na jih (díl 7.)

Dal jsem se nahoře v Kanadě postupně dohromady, obstaral si léky, našel a vyzdobil si malý byt, dokonce jsem si do něj pořídil i vánoční stromeček; můj druhý Štědrý večer byl ale opět spíš smutný, vlastně tím víc, že jsem se jenom sám opil a skončil ve strip klubu, odkud mě po dvou pivech stejně vyhodili.

Na Boží hod jsem byl ale pozvaný na večeři ke tchánovi Tonia Creanzy, se kterým jsem v Itálii vyráběl olivový olej, a seznámil jsem se tam s jednou z jeho vnuček, která během dalších dvou měsíců vychýlila jazýček vah s důvody, proč zůstat, natolik, že pokračovat v cestě se zdálo být vlastně tou nejhorší možnou variantou. Něco mi ale říkalo, že čas na to se usadit ještě nedozrál, a tak po více než čtyřech měsících v Kanadě jsem přeletěl do mexického Cancúnu (do USA už jsem znovu nemohl).

I, Cycleast aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Znovu na Jih (díl 7.) Neuvěřitelně nádherné barvy průzračné vody v laguně nedaleko Bacalar v Mexiku.

Neuvěřitelně nádherné barvy průzračné vody v laguně nedaleko Bacalar v Mexiku.

Karibský ráj – Ragga Gal, Caye Caulker, Belize

Karibský ráj – Ragga Gal, Caye Caulker, Belize

Ale okamžitě, jak jsem v Cancúnu složil kolo, vyjel za triumfálního burácení cikád do vlahého karibského večera a ucítil sladkou vůni cesty, věděl jsem, že jsem se rozhodl správně a že musím jet.

Západ slunce za pyramidou v dávném městě Mayů Tikal, Guatemala.

Západ slunce za pyramidou v dávném městě Mayů Tikal, Guatemala

Kanada totiž, přestože nejpodobnější domovu, co jsem zatím poznal, nebyla tím štěstím, co jsem hledal – byla jenom komfortem, který tě dokáže ukolébat v iluzi, že jsi šťastný, když přitom jenom pouštíš k ledu svoje nejdivočejší sny výměnou za pohodlnou postel, teplou sprchu a pocit „někam patřit“. Bylo pondělí dvacátého devátého února, plnými doušky jsem hltal teplý mořský vzduch, mými žilami opět proudilo čiré nadšení a já jsem věděl, že tohle je to, pro co jsem se narodil a všechno ostatní je jenom iluze a planý sen.

Přejezd do El Salvadoru – mé 23. navštívené země na mé cestě.

Přejezd do El Salvadoru – mé 23. navštívené země na mé cestě

Projel jsem Mayskou riviérou v Mexiku a karibským rájem v Belize, vyšplhal jsem v guatemalské džungli na starodávné pyramidy Tikalu, překonal Kordilery, přejel Honduras a Salvador, relaxoval na břehu jezera Nikaragua v koloniální Granadě, v drahé Kostarice se živil skoro výhradně mangy, které jsem po cestě nasbíral, a po další porci hor jsem konečně přijel na samý konec severoamerického kontinentu – do Panamy.

Lago Nicaragua a sopka Concepción na ostrově Ometepe. Pohádkový výhled do báječné země. Nikaragua, duben 2016

Lago Nicaragua a sopka Concepción na ostrově Ometepe. Pohádkový výhled do báječné země. Nikaragua, duben 2016

Na konci Panamy na mě čekala Dariénská zátka – dost možná poslední místo na Zemi, kde si člověk ještě nepodmanil přírodu a neprotkal ji svými cestami. Ze Severní do Jižní Ameriky se totiž nedá projet. Nevede tam žádná cesta. Panamerická dálnice končí právě tady, v Dariénu, ve městě Yaviza. Dál už je to jenom bažina, neprostupná džungle, bahno, komáři, jedovaté žáby, hadi a jaguáři.

Jízda nádherným palmovým hájem v Kostarice.

Jízda nádherným palmovým hájem v Kostarice.

Číhá tam na tebe všechno, co je pro člověka nebezpečné. A nejsou to jenom nebezpečí džungle: v pralese taky žijí nevrlí domorodci, guerilly tří povstaleckých armád a pašeráci drog. Vrcholu Mt. Everestu dosáhlo mnohonásobně víc lidí, než kolik jich dokázalo projít Darién. Vynořit se z pralesa v Kolumbii v jednom kuse se tedy rovná téměř zázraku.

Projíždíte z Aljašky přes všechny kontinentální severoamerické země? Kontrola! Hraniční přechod Paso Canoas, Panama, duben 2016

Projíždíte z Aljašky přes všechny kontinentální severoamerické země? Kontrola! Hraniční přechod Paso Canoas, Panama, duben 2016

Valná většina cestovatelů tak mezi Panamou a Kolumbií letí, ti dobrodružnější zaplatí nemalé peníze za loď, která je vezme z Colónu do kolumbijského Turba, kde Panamericana znovu začíná. Ani jedno jsem ale v plánu neměl.

Překročení kopcovitého a tenkého krku Ameriky

"Jsem více poezie, než člověk." Myslím, že jsem právě našel můj slogan.

„Jsem více poezie, než člověk.“ Myslím, že jsem právě našel můj slogan.

Z Panamy jsem se vydal na Comarça de Kuna Yala, autonomní domorodé území na břehu Karibského moře s plánem sledovat pobřeží až do Kolumbie na mojí nafukovací lodi, kempování každou noc na malých, neobývaných ostrovech jako je tento . Později se ukázalo být mé největší a nejnáročnější dobrodružství...

Z Panamy jsem se vydal na Comarça de Kuna Yala, autonomní domorodé území na břehu Karibského moře, s plánem sledovat pobřeží až do Kolumbie na mojí nafukovací lodi, kempování každou noc na malých, neobývaných ostrovech, jako je tento . Později se ukázalo být mé největší a nejnáročnější dobrodružství…

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.

Napsat komentář