Historické americké auto zaparkované na pláži na Kubě.

Moje cesta Kubou – 1. část (1. den)

Sedím nad mapou a medituju. Kubánská republika – República Cuba. To je oficiální název. Indiánské pojmenování ostrova zní Cubagua a je odvozeno od výrazu naleziště zlata. Proč mě vlastně napadla právě Kuba?

Mapa Kuby

Mapa Kuby

Vím, že má docela strastiplné a nevšední dějiny. Lze je rozčlenit do pěti zásadních etap.

První – předkolumbovské období.  Území obývali indiáni Arawakové, kteří byli postupně vytlačováni kanibalskými kmeny Karibů.

Druhá – příchod Španělů. Španělská kolonizace znamenala na jedné straně rozvoj měst, na druhé straně přinesla otroctví.

Třetí – okupace USA. Nadvláda Spojených států přivedla místní k boji za nezávislost.

Čtvrtou představuje budování socialismu po kubánské revoluci a pátou je současnost. Připadá mi to minulost dosti pestrá na to, aby po sobě mohla zanechat řadu stop. Milovníka historie to nemůže nechat v klidu.

Zajímá mě, co o Kubě říkají svým klientům cestovky. Proč navštívit Kubu? Dovolená na Kubě – dovolená jako z pohádky. Tento ostrovní stát můžeme směle zařadit mezi skutečné perly Karibiku. Na Kubě na vás dýchne pohoda a klid tropického socialistického státu. Země se může pochlubit nejen dochovanými památkami ze „španělského“ období, ale i překrásnou přírodou, bílými plážemi a spoustou dalších krás.

Panuje tam teplé počasí, nefalšovaná atmosféra, lidé jsou velmi pohostinní, milí, temperamentní. Není třeba žádné povinné očkování. Je to nejbezpečnější země Latinské Ameriky. Co k tomu dodat?

Jsem „nalomená“, ale kromě základních údajů typu faktů toho o Kubě moc nevím. Ostrov někde na rozhraní Atlantiku a Karibiku. Při návštěvě Key Westu na Floridě nás upozornili, že jižním směrem leží nedaleko Kuba. Také při letech do Mexika a Venezuely zazněly informace, že tam někde dole, napravo či nalevo, se nachází Kuba.

Láká mě vidina historických památek, avizované krásné přírody, chci zjistit, jak to v dnešní době funguje v „socialistickém státě“. Nechce se mi věřit, že turisty jen tak někam nepustí, naopak tam a tam zase nejsou žádáni místní. Ono to asi nebude tak horké.

Podle plánu cesty jsem si o každém místě posbírala pár informací, abych věděla, co mě čeká. Ale o tom, jak tam skutečně „jde život“, jsem nic moc nevypátrala. Některá tvrzení byla dokonce protichůdná.

Mezi „radami na cestu“ na internetu mimo jiné objevuju perličku. Nemohu si ji nechat pro sebe. „Kromě úpalu, dehydratace a podobných onemocnění z horka hrozí na Kubě průjem, hepatitida, horečka dengue, vzteklina, HIV, břišní tyfus a tyfová horečka.“ Očitý svědek mi po návštěvě Kuby vyprávěl, jak tam všude rum teče proudem. No, při této prevenci a kvalitní dezinfekci? Tolik nemocí? Věrohodnost posuď, čtenáři, sám. Já tomu nevěřím.

Řeším jediné dilema. Bojím se hurikánů, ale ty by nás údajně, dle zaručeného zdroje, mohly překvapit až od června. Rozhodnuto. Vypravím se tam, a to co nejdříve, dokud je ještě Kuba tou pravou Kubou.

Cesta se uskutečnila ve dnech 10. – 21. dubna 2015. Mé postřehy, zážitky, dojmy, zjištění a doporučení popíšu na následujících stránkách.

Na Kubě jsem nikdy nebyla, tak při přípravách vycházím z faktů. Sedmidenní okruh, pobyt u moře, je tam teplo, zřejmě bude na co se dívat a dostatek příležitostí fotit. Vybavit se do tepla není náročné, zvládám to celkem snadno. Tentokrát nechávám doma deštník i pláštěnku. Mívám štěstí na počasí, pršet rozhodně nebude. Bez obav přibaluju Nikonka. Je to přece bezpečná země. Asi před měsícem jsem oprášila španělskou konverzaci na cesty. Opakuju si dříve naučené fráze a jednoduché věty. Už jsem se totiž přesvědčila, že znát pár slůvek z místního jazyka je mnohdy k nezaplacení.

Je čtvrtek 9. dubna 2015. Den „D“ je na dosah. Sraz na letišti v Praze máme krátce po půlnoci. To už vlastně bude pátek desátého. Využíváme služby Českých drah. Poslední večerní vlakový spoj z Moravy jede v 19:03 hod. EuroCity 128 „Hradčany“ ze Žiliny je tu včas. Pokládám to za dobré znamení. Ještě zapochybuju, jestli bude cesta za něco stát, ale myšlenku rychle zaháním.

Je půlnoc a jsme na letišti. Je tu téměř liduprázdno. Na určené místo srazu se pomalu začínají trousit pasažéři. Tipuju, kdo vypadá na okruh a kdo míří užít si sluníčka, moře a vše, co k tomu patří. Vedle se někdo chválí, jaké suprové cesty už má za sebou. Nikdy se prý předem nezajímá, co a jak tam bude, od toho je průvodce. I tentokrát jen ví, že letí na Kubu, ale rozhodně to bude super. Mluví a mluví, no spíše kecá a kecá. Každou chvíli se dívám na hodiny. Čas se neskutečně vleče.

Do letadla se vůbec netěším. O těchto charterových letech nemám nejpříznivější reference. Vyzvedáváme potřebné vouchery a pospícháme na odbavení. Jsme mezi prvními. Fronta se tvoří až za námi. Po druhé hodině ranní procházíme pasovou kontrolou. Sympatický hoch zkoumá můj pas. S úsměvem mi ho vrací a přeje hezkou dovolenou.  

Máme necelou hodinku času. Salonky jsou v tuto časnou ranní hodinu mimo provoz. Rozhlížím se, kde bych si ve dvě ráno dala čaj. Tady je otevřeno. Objednat a předem zaplatit konzumaci je třeba u pultu. Nedivím se, jsme přece v Čechách. Objednávám čaj. Servírka s otráveným výrazem sahá do regálu pro dvě krabičky. Z „širokého“ sortimentu si můžu vybrat zelený nebo černý. Cena lidová, 110 korun českých za jeden. Pak si to nedej! Jako správná „venkovanka“ vytahuju z batohu tatranku. Sedíme, popíjíme vzácný mok a trochu ještě polemizujeme, zda Kuba byla opravdu ta nejsprávnější volba.

Je čas přemístit se na „gejt“. Záhy nastupujeme. Moje chvátání na odbavení se vyplatilo. Máme 8. řadu hned za oddělením business class. Mé místo je dokonce do uličky. Sedadla jsou docela úzká. V ručních opěrkách jsou totiž umně ukryté stolečky. Můj valašský zadek se tu ale v pohodě vejde. Zato toho místa před námi! Dávám na podlahu před sebe batoh a pohodlně si natahuju nohy. Se sousedy si libujeme, jaké máme fajn pozice.

Odlet je plánovaný na 3:45 hod. Ale ouha! Tu je málo místa pro příruční zavazadla, neb je tam má posádka. Jinde jsou uloženy kelímky, ubrousky, toaletní papír… Letušky pobíhají, řeší a řeší. Tolik nespokojených cestujících! Zdá se mi to nekonečně dlouho, než se všichni usadí.

Mezi posledními nastupuje mladý muž se ženou. Míří k nám a už na pohled je pěkně rozzuřený. To, co následovalo, nelze neříct. „Sedíte na mém místě. Já už jsem toho něco nalítal a vím, že A a B jsou sedadla do uličky. My to máme rezervovaný.“ Ten mě snad zkouší. Nevěřím. Přibíhá letuška a žádá po něm doklad o rezervaci. Chvíli oba mladí lidé předstírají, že hledají ve svých taškách. Správný papír ne a ne najít. Samotná vedoucí kabiny jim trpělivě a s úsměvem vysvětluje, kdeže ona místa A a B jsou.

Říkám si, vždyť život je tak krásný, nedám si ho kazit takovým… Vstávám se slovy „moudřejší ustoupí“. Paní vedle na mě vrhá úpěnlivý pohled, ne, toho tady nechceme. Její manžel zvedá hlavu od Blesku a pronáší památnou větu: „Nechte ho, on vyměkne.“ Mám co dělat, abych zadržela výbuch smíchu. Letuška říká: „Každý sedí na svém místě.“ Žádné stěhování. Hotovo. Holt odborník na létání se nezapře…

Startujeme asi o 25 minut později. Plujeme nad bílými mráčky a kapitán hlásí. Poletíme necelé 4,5 hodiny a urazíme 3 500 km. První mezipřistání máme na Azorech, ostrov Santa Maria. Letuška oznamuje podávání nápojů a svačinky. Dvě hodiny před přistáním se můžeme těšit na večeři. Podle mě to bude sedm ráno, ale na tom vůbec nesejde.

Vstávám a zjišťuju, jestli už jedou. Zatím se nic neděje. Cestovatel, znalý pro a proti dlouhých letů, ví, že je dobré se trochu pohýbat, natáhnout, narovnat nohy, projít se. Vydávám se uličkou dozadu s tím, že se preventivně zastavím na toaletě. Jsou zde totiž jen 2 WC, a to v zadní části letadla. Toaleta vpředu za kabinou pilotů je běžnému smrtelníku nepřístupná. Slouží pouze business. Tuším, že u pětačtyřicátého sedadla jsem téměř v cíli. Říkám si, jak důmyslné. Pasažér je nucen se aspoň trochu protáhnout. Zároveň mi dochází, proč se těmto charterovým letům říká „prasečáky“ nebo „létající slepičárny“ (u nás je to kurník). Sedadla namačkaná na sebe, příruční zavazadla se povalují všude. U okna mají sice parádní výhled, ale dostat se ven? Ani se neodvažuju pomyslet na to, že pár cestujících napadne zout si boty. Už v této fázi letu mě napadá, na dlouhou trasu charterem pokud možno ne.

Voní pečivo, asi to bude ta svačinka. Prosím letušku o vodu. Mrkne na mě a ptá se, jestli už vyměkl. S úsměvem přikyvuju a vracím se zpět na místo. Přeslazený koláč odkládám, beru si pouze pití. Nedá mi to, znovu procházím informace o místech, která máme navštívit.

V zadní části letadla je veselo, pasažéři už trénují, aby je očekávaná kvanta kubánského rumu nezaskočila. Opět vůně. Je tu avizovaná večeře. Vedle se opět něco řeší, ale tomu nevěnuju pozornost. Jedna srážka s blbcem za den mi stačí.

Na Azorech přistáváme v 6:50 hod. místního času (u nás je 8:50 hod). Posádka se s námi loučí. Dostáváme pokyn k opuštění letadla. Bude se tankovat palivo.

Letiště Santa Maria, Azorské ostrovy

Letiště Santa Maria, Azorské ostrovy

V tranzitní hale je dusno. Venku ukazuje teploměr 10 °C. Nadechuju svěží, čerstvý vzduch. Pozorujeme odlet místní linky. Do „našeho“ letadla nastupuje uklízecí četa. Trošku zpestření přináší pohled na vzpírajícího se cestujícího, kterého pracovník letiště v zelené vestě vyvádí z letadla. Udolán únavou a přemírou alkoholu si, chudák, chtěl zdřímnout. Není mu to dopřáno. Mezitím se rozednívá a vychází sluníčko. Posádka opouští letadlo a my po necelé hodině nastupujeme.

Odlétáme kolem osmé místního času. Nabíráme směr Hamilton na Bermudách. Kapitán to odhaduje na 5 hodin letu. Urazíme 4 tisíce kilometrů. Nová posádka nás vítá oznámením o podávání občerstvení. Nad Azory vlétáme do kupovité oblačnosti. Nasávám vůni jídla. Po jídle pociťuju únavu. Daří se mi chvíli spát. Když se proberu, zbývá do Hamiltonu 1,5 hod.

Je tu horko. Vstávám. Vydávám se na dálkovou trasu na toaletu a pro vodu. V 10:00 hod. místního času přistáváme na Bermuda Internacional Airport Hamilton. Bermudy! Očekávám, že to bude paráda. Není. Malé letištátko, pár budov. Představovala jsem si to podstatně jinak. Poupravuju si svou představu.

Mezinárodní letiště Hamilton, Bermudy

Mezinárodní letiště Hamilton, Bermudy

Venku je 27 °C. V Praze je 15:00 hod. a je vzdálena 6,5 tisíce kilometrů. Doplnění paliva trvá půl hodiny. Tentokrát není povoleno vystoupit. Zůstáváme v letadle. Po startu se ozývá kapitán. Do cílové destinace odhadem 2 hodiny a 40 minut. Docela jednoduchý let na Kubu. Co myslíte?

Na letišti Varadero přistáváme kolem 13. hodiny místního času. Už na schodech na mě dýchne horko. Musí tu být minimálně 30 °C! Procházíme kontrolou a čekáme na kufry. Před letištěm hledám člověka s cedulkou naší výpravy. Španělsky se ho ptám, kde je autobus na okruh a směnárna (mám to připraveno). Máchne rukou za sebe a lámanou česko-slovenštinou mi říká: „Autobus tam, česká Hana čaká tuná, Kuba delegát zde.“ Kupodivu si rozumíme. Dáváme kufry do autobusu a jdeme vyměnit peníze. Čeká nás milé překvapení. Průvodcem na okruhu bude paní Hana Batličková. Procestovali jsme s ní Brazílii a Latinskou Ameriku, takže vím, že je to záruka úspěchu. Vítáme se jako staří známí. Jásám. Máme se na co těšit!

Na okruh nás jede 21 + průvodci Hana a Raul (z místní cestovky Gaviota tours), řidič se jmenuje Amauri. Brzy zjišťuju, že v autobuse se sešla skvělá parta.

Po uvítacím ceremoniálu začíná paní Hana povídat. Čeká nás 140 km do Havany, kde budeme ubytováni. Dovídáme se to, co se běžně uvádí v průvodcích, ale také řadu zajímavostí, o kterých jsem se nikde nedočetla.

Historické americké auto před budovou Capitolio v Havaně na Kubě na náměstě Plaza de la Catedral.

Budova Capitolio v Havaně na Kubě na náměstě Plaza de la Catedral

Na úvod něco o kubánských nápojích, abychom v tom měli jasno. Kromě rumu je zde nabízena řada koktejlů:

  • Cuba libre – led s rumem Havana Club Especial, cola, limetka.
  • Mojito – rozmačkané lístky máty s cukrem, bílý rum, limetková šťáva, led, soda, podává se ve vysoké sklenici se slámkou.
  • Piňa colada – v mixeru napěněný led s ananasovou šťávou, kokosovým krémem nebo smetanou, bílý a tmavý rum.
  • Daiquiri – rum, citronová šťáva, cukr a led – připravuje se v šejkru, podává v koktejlové sklenici s okrajem namočeným v citronové šťávě a cukru.
  • Caipirinha – podobná mojitu, bez máty.

K dostání je i pivo, výborné čerstvě lisované ovocné šťávy označované jako „chugo natural“, „oranž naranča“ či místní specialita Tukola. Úzkým profilem není ani voda. Dokonalé! Kdo se vyzná, ten se vyzná.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

1 komentář u „Moje cesta Kubou – 1. část (1. den)“

Napsat komentář