150 km pěšky bez spánku. Jak se chová tělo?

Dlouho ve mě hlodala, a přiznám se i pořád hlodá myšlenka, kolik toho vlastně lidské tělo vydrží a zvládne. Začal jsem se před pár lety bavit dálkovými pochody (čím extremnější tím lepší – výzva je výzva), protože jsem se domníval, že na takovýchto pochodech by tato vyhlodaná myšlenka mohla být, jakožto otázka zodpovězena.

Když se vydáte bez tréningu na dálkový pochod tak dopadnete špatně. Nebudu vám lhát. Tělo si na takovouto specifickou zátěž musí zvyknout. Klouby, svaly, šlachy, záda, plíce, srdce – mohl bych jmenovat pořád dál a dál. Je dobré pomalu zátěž zvyšovat, jako u každého sportu.

„Tak jo, už jsme dali 50 km, i 90, nezkusíme 150?“

Můžete se přihlásit na registrovaný závod – kvůli zázemí je to bezpečnější.

Na startu vás provází euforie a díky adrenalinu začínáte pochodovat na místě ještě dříve, než započne odpočet. A pak to příjde. Start. Všichni závodníci se rozeběhnou do všech stran (někteří i naopak). Cítíte se opravdu dobře. Povídáte si s ostatními o množství závodů, které máte za sebou. Kolik kdo natrénoval a proležel času na gauči. Máte za sebou sotva pár desítek metrů a svět je růžový. Po čase však začne blednout a blednout a blednout…

150 km pěšky bez spánku „krok za krokem“.

5 km – Všechno je v pohodě. Divíte se jak jste na tom fyzicky dobře.

10 km – Začínáte se pouštět do zásob jídla. Vyprávíte si s kamarády vtipy – ještě se jim dokážete upřímně smát.

15 km – První puchýř. „Jsem přece chlap (žena).“. Zalepit a pokračujem.

20 km – Zjišťujete, že jste snědli všechno jídlo a uprostřed lesa hledáte obchod.

30 km – Trochu vás pobolívá noha ale drsňáckým pohledem nedáváte nic znát.

40 km – Pořád se s kamarády bavíte. Teď už však probíráte vážnější témata, jako budoucnost vesmíru a teorii relativity.

50 km – Všechny už bolí nohy, ale každý čeká, kdo to řekne první. Závodníkům se začínají odlepovat podrážky a jí se první brufen.

60 km – Pozorujete u krajnice první odpadlíky, kteří si ustlali na mechu jen tak a z nedostatku vody a z příliš stáhnuté čelovky vás bolí hlava. Bolí vás koleno.

70 km – Máte za sebou jednu probděnou noc a říkáte si v duchu „Proč já tu sakra lezl?“. S kamarády už se bavíte jen z kopce. Díky bolesti zad jste zapoměli na bolest v koleni. Máte hlad jako prase a jste promrzlí.

80 km – Váš nejlepší kámoš je brufen. Máte jich v sobě asi 7 a uvažujete o dalším. Sem tam kolem vás projede sanitka nebo auto horské služby.

90 km  – Jste přibližně 24 hodin na cestě. Snažíte se to spočítat na prstech, ale nejde to. Naštěstí vidíte v dálce hospodu a vidina teplé polívky vás nastartuje k neobvyklému výkonu.

100 km – Polívka pomohla asi na 20 minut. Puchýře už jste přestali zalepovat, protože rozvázat si boty stojí moc energie. S kamarády už se nebavíte vůbec. Obvaz, kterým jste si stáhli koleno, se sesunul ke kotníku – necháváte ho tak.

110 km – Jste vděční za každý krok navíc a když se ptáte kolemjdoucích na cestu, odpoví vám většinou „To je kousek, tak 5 km.“. Kousek? Máte chuť je vzít trekovýma holema.

120 km – Koukáte na své přátele a snažíte se vzpomenout, jak se jmenují. Už vás bolí úplně všechno, i batoh. Když si sednete, okamžitě usnete – i v kaluži.

130 km – Vaše tělo vám jasně říká, že už dál prostě nejde. Bojujete sami se sebou a ke každému kroku se nutíte. Hledáte cokoliv na čem by se dalo jet. Kolo, traktor, kůň, oslice.

140 km – Do cíle zbývá 10 km. Neuvěřitelná štreka. Při pomyšlení, že ještě nejméně 2-3 hodiny pošlapete, se vám dělá zle. Samozřejmostí jsou halucinace, zvracení, usínání za chůze. Nedokážete racionálně uvažovat – všechnu energii převádí tělo do nohou. Nevíte kolik vám je let a kdyby vám někdo namluvil, že se jmenujete Katka, tak mu to budete věřit. (Poznámka redakce: ovšem pouze za předpokladu, že se nejmenujete Katka…)

K cíli pokračujete s hlavou zakloněnou a chodidla sunete dopředu určitým zvláštním pohybem, kterým za sebou zanecháváte dvě brázdy a když tam konečně dorazíte, po 30 hodinách chůze a 150 kilometrech v nohách, tak vlastně vůbec nevíte, že tam jste (doběhnem do cíle za ruce a obejmeme se – to bude super). Toužíte jen po teplé vaně a posteli.

Pokud budete nuceni jít domů přes náměstí, užijete si pohledy kolemjdoucích a možná vám někdo věnuje pár drobných…

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

„Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.“ PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.

9 komentářů u „150 km pěšky bez spánku. Jak se chová tělo?“

    1. Už se na to mooooc těšíme! Teda samozřejmě na ty dramaticky popisované zážitky, nikoliv na problémy s koleny nebo zády… :-)

  1. Tak teď nevím zda to autor myslel vážně nebo ze srandy. Po 15km puchýř? Pustit se do 150km a mít jídlo jen na prvních 20? Boty od ťamanu, jinak si nedovedu vysvětlit odlepeny podrážky po 50km. Na to jde říct snad jen: „what the f..k???“

    1. Jak to ten autor myslel….Člověk by tento článek měl brát trochu s nadsázkou. Má za úkol spíše pobavit…Je to stejné jako bych jel na oslici, kdybych nějakou po cestě našel (ještě zjišťoval jestli je to osel, nebo oslice). Na druhou stranu abych zareagoval na vaší poslední větu. Po 15 km puchýř? Klasika -špatné ponožky, špatné utažení boty, obnovený puchýř z treninku, nebo z minula. Došlo jídlo po 20 km. Jde s vámi někdo kdo zjistí že si „sváču“ zapoměl doma – rozdělíte se. V propozicích závodu se píše o občerstvení na trati, než se k nim však dobelháte je jídlo to tam (rychlejší vyhrává), Boty od ťamanů? Pokud si koupíte boty kolem 4 000 bude vám je líto po první trhlině vyhodit. Dokonce i po té druhé a třetí….někdy se stane, že se prostě podrážka časem odlepí a může to být zrovna při pochodu. Stát se může všechno :)

  2. Uvažuju o něčem podobným…
    Zatím mám za sebou bez treninku jen 83 km Plzeň – Pancíř stále do kopce za 22 h 45 minut.
    Z toho posledních 50 km pršelo. Pár müsli tyčinek, cola, kafe, voda, žádný teplý jídlo, 10 minut spánku. Sólo akce bez organizace a podpory. 44 let :-P

    1. Hmm, pěkná práce, zřejmě slušnej „voddíl“! :-) To já šel vloni popré Praha – Prčice – ten 35 km úsek, ale totálně bez tréningu, a myslel jsem, že umřu. Mít to 36 km místo těch 35 km, tak mě poslední kilometr musel někdo odvézt na nějaké káře nebo vozíčku :-))

Napsat komentář