Vietnam na motorkách

S Tomášem jsme přiletěli do Saigonu neboli Ho Či Minhova města – já 18. a Tomáš 20. prosince. Měli jsme jednoduchý plán: koupit motorky, dojet na jih do delty Mekongu, otočit se a jet na sever, nejdříve přes hory, zastavit se ve městě Da Lat, pak k moři a dále na sever přes města Hoi An, Hue, Ninh Binh, pak do horského města Sapa, do zátoky Ha Long a na závěr do Hanoje, tam motorky prodat.

Měli jsme měsíc, takže spoustu času. Odhad byl tak 3 000 kilometrů. Našimi vozidly se staly 2 čínské kopie Hondy Win. Starší než jsme my.

V provincii Ha Giang
Nádherné hory na severu Vietnamu a naše stroje

Motorky

Kvalita motorek nebyla dobrá a kvůli naší jízdě se vlastně postupně zhoršovala, tak od poloviny cesty se rozbíjely v průměru každý druhý den, tzn. každý den jedna. Později už jsme do propočtu, kolik toho za den ujedeme, počítali i hodinku až dvě na opravy. Druhý nedostatek je, že ani jeden z nás nemá řidičský průkaz na motorku, Tomáš na ní navíc ani neuměl jezdit. Učil se na svém novém stroji v Saigonu, městě, které má 8 milionů obyvatel a žádné metro. Na auta není místo, a tak všichni jezdí na skútrech. O specifikách dopravy ve Vietnamu pojednává jeden ze starších článků na tomto webu.

První dny

Vyjíždíme z našeho hotelu a po třech kilometrech Tomáš padá na křižovatce, mě čeká první menší nehoda o 50 kilometrů dále, provoz je šílený, okolo nás jezdí za burácení a nepřetržitého troubení obrovskou rychlostí kamiony. Často se ztrácíme, ale máme internet, píšeme si, kde jsme. Jakmile dojedeme do hotelu, usneme, z řízení jsme naprosto vyčerpaní. První dny je opravdu vedro a tak se pálíme, tedy kromě návštěvy horského města Da Lat, to je v 1 500 metrech a tam naopak mrzneme, navíc přijíždíme v noci a naše světla moc nesvítí, sotva vidíme, kam silnice vede, díry v silnici vidíme až ve chvíli, kdy do nich spadneme.

Silniční pravidla ve Vietnamu

Pravidla existují – jezdí se vpravo, větší vozidlo má přednost; pokud jste motorkář jedoucí z vedlejší, musíte počkat na dostatek dalších motorkářů a pak všem vjet do cesty jako skupina. Semafory se dodržují ve Vietnamu tak z 60 %, pokud dostatečně troubíte, můžete jet na červenou. Můžete jezdit v protisměru, ale buďte dostatečně u kraje a trubte. Troubit se vlastně doporučuje za jakýchkoliv okolností, u ostatních řidičů zapojujete sluch a dáte tím najevo, že jste tu. Pokud vás zastaví policista, rovnou mu dejte úplatek, stejně vám na motorce něco najde.

Káva

Únavou zastavujeme na kávu i několikrát denně, Vietnam ji má naprosto úžasnou – překapávanou a velmi silnou, černou či s mlékem. Mlékem se tu rozumí kondenzované mléko – salko. To se umístí do skleničky a na něj pak kape samotná káva. Pokud si objednáte kávu ledovou, dostanete k tomu další sklenici s velkou kostkou ledu. Většinou je ke kávě zdarma čaj, taková zajímavá kombinace.

S angličtinou daleko nedojedete

Vietnamci nemluví anglicky téměř nikde kromě hlavních turistických destinací. My, jakožto motorkáři, projíždíme zemí jako celkem, nepřejíždíme vlakem či nočním autobusem, vidíme vše, co země nabízí. Při zastávkách v restauracích a kavárnách se ze začátku snažíme mluvit anglicky, po pár dnech nám dochází, že to nemá smysl, a učíme se základní slovíčka vietnamsky. Můj první pokus s objednávkou čaje, stejně jako mnohé další, nevyšel. Čaj se píše trá, v kavárně tedy opakuji trá trá trá trá… bez úspěchu. Později zjišťuji, že výslovnost je něco mezi trá a tčá a čá, dalo by se to vyjádřit jako tčrčá.

Kolem moře

Z horského města Da Lat jedeme úžasným průsmykem a krásnou přírodou až do města Nha Trang, kde strávíme u moře pár dní a pokračujeme na sever, navštěvujeme úžasné přístavní městečko Hoi An, které vzniklo kombinací japonské, čínské a vietnamské kultury. Nádhera. Pokračujeme přes bývalé hlavní město Hue k severu. No ochladilo se, ztratil jsem sluneční brýle, ale to ani nevadilo, slunce jsme už pár dní neviděli. Občas mrholí či trochu prší, většinou si dáme jídlo nebo kafe a mezitím to přejde.

Jídlo

Vietnamské jídlo je levné, zdravé a hlavně neuvěřitelně dobré, chutná nám tu vlastně vše krom tradičních cukrovinek. Ze začátku dokážeme rozpoznat jen dva druhy jídel – nudlová polévka a rýže s masem či zeleninou. Postupně vidíme rozdíly mezi jednotlivými polévkami a také rozdíly, které jsou v jídle na severu, ve středu a na jihu Vietnamu. Absolutním vrcholem vietnamské kuchyně je nudlová polévka pho bo (tedy s hovězím masem). Někdy se nám stává, že nic jiného nenajdeme, a tak ji ve výjimečných případech jíme i třikrát denně. Opět platí, že anglicky ani ťuk, takže se na cenu ptáme pomocí slov: „Vietnam dong?“ Paní nám buď ukáže na prstech, nebo ukáže bankovky.

Servis motorek po vietnamsku

Opravy se začínají zhoršovat, Tomáš na tom byl hlavně ze začátku o dost hůře – výměna řvoucího výfuku, po pár dnech svíčka, pak kabely, baterka, nefunkční zadní světlo, které ale Vietnamci vyměňovat nechtějí, svařování nosiče, který se pod váhou krosny mnohokrát urval, a rovnání řídítek, které se prohnuly pod váhou motorky s krosnou. Mně v první polovině motorka téměř bez problémů jela, jen mi párkrát upadl řetěz. Opravy vypadají většinou dost podobně, motorka buď přestane jet, nebo nastane jiný problém, najdeme nejbližší opravnu (jelikož ve Vietnamu má motorku každý, i opravny jsou všude), ukážeme, co nefunguje, pak už jen doufáme, že opravář nebude chtít nějakou šílenou částku. Mně se později zvyšuje frekvence pádů řetězu a několikrát ho musím nechat opravovat. Tomášovi jsme vyměnili snad všechno, takže by motorka teoreticky měla fungovat.

Oprava na cestě
S opravami nám pomáhal v podstatě každý projíždějící.

Sever

Příroda okolo Ninh Binh je opravdu krásná, bohužel máme již několik dní špatné počasí, alespoň se můžeme projít zatopenou jeskyní. Rozhodneme se nejet na Hanoj, ale na západ přes hory do Sapy. Máme čas. Navštěvujeme městečko Mai Chau, leží v údolí a všude okolo jsou úžasné hory. Při jejich přejíždění je nám docela zima, ale dnes je hezky. Pokračujeme pak směrem na Sapu a projíždíme krajinou, kde snad běloch ještě nebyl, děti za námi běhají a mávají nám celé průvody jdoucí ze škol. Přijíždíme k jezeru, má přes něj být most, ale žádný tu není, zděšení je zažehnáno, převeze nás loď.

Krásné horské městečko Mai Chau
Krásné horské městečko Mai Chau

Déšť

Další den už je to špatné, prší a obloha vypadá, že bude pršet ještě dlouho. Podle předpovědi několik dní. Rozhodujeme se jet i za deště, vezmeme pláštěnky, žabky či páskové boty a jedeme. Pláštěnky nás chrání jen částečně, jsme promočení, zmrzlí, stále doufáme, že sjedeme níže a alespoň trochu se oteplí. Silnice je mokrá a nemůžeme jet moc rychle. Cesta do Sapy by měla v dešti trvat dva dny. Pláštěnka za mnou vlaje a Tomáš mě nazývá supermanem, vietnamský igelit ale nevydrží a po každých pár desítkách kilometrů se o několik desítek centimetrů urve.

Výbava – pláštěnky, další pláštěnky, pytlíky, igeliťáky
Výbava – pláštěnky, další pláštěnky, pytlíky, igeliťáky

Sapa

Jedeme stále v horším počasí horskými serpentinami. Po šíleném stoupání do mraků a zimy přejíždíme průsmyk, kde by měl být úžasný výhled, no vidíme jen mlhu. Přejíždíme průsmyk a klesáme do Sapy, jsme šťastní, že jsme se tam dostali. Okolí Sapy je úžasné, hory, rýžová políčka, etnické vesnice. Bohužel prší asi tak tři dny v kuse a my téměř nic z toho nevidíme.

Z domorodé vesničky u Sapy
Z domorodé vesničky u Sapy

Pády

Horské serpentiny, zatáčky, cesta nahoru a dolů, mlha, absolutně mokrá silnice, to je realita posledních dní. Přední brzda mi příliš nebrzdí a tak jedu pomalu, nechci dostat smyk. To ale nestačí. Sjíždíme kopec a za ním je ostrá zatáčka, vím, že bych to nevytočil, a pokouším se přibrzdit, dostávám smyk a ležím vedle motorky, naštěstí se mi nic vážného nestalo, jen pár odřenin. Urval se mi blinkr, stojánek se ohnul tak, že blokuje řadicí páku. Ale nic, co by se nedalo vyřešit, nakonec nám pomůže opravář v první vesnici a ani za to nic nechce.

Cesta do města Ha Giang je jedna z těch horších ve Vietnamu. Díry, hupy a bláto vlastně všude. Projíždíme nějakou lokální hliněnou cestou, která je už několik týdnů skrápěna dešti. Tomáš spadne, vymáchá se v blátě a urve si spojku, tu mu pak jeden z místních přidrátoval, vypadá to tedy hrozně, ale jede to.

Já, můj stroj a kopce v Ha Giang
Já, můj stroj a kopce v Ha Giang

Ha Giang

Po Sapě míříme do provincie Ha Giang. Většina turistů sem přijede autobusem a pronajme si na 3 dny skútr, s tím pak projedou známý okruh a motorku vrátí. My cestujeme s Maďarkou, Francouzkou a dvěma Francouzi. Počasí je o něco lepší, ale stále je často zamračeno. Navštěvujeme rozhlednu na hranicích s Čínou, k ní vedla úzká a naprosto promočená cesta v mracích, po cestě vidíme dvě nehody motorkářů, při cestě zpět padá Francouz. Následuje jeden z nejlepších večerů ve Vietnamu, kdy se opijeme se spoustou dalších bláznivých cestovatelů z našeho hostelu. V provincii je jen málo turistů a o to více jste si vzácnější.

Ha Giang, sever, zataženo
Zataženo nebo prší už tak tři týdny.

Cesta do Halongu

Od ostatních se oddělujeme, musí zpět do města vrátit motorku, my ale nemáme čas, chceme jet do Ha Longu. Doufáme, že bude lepší počasí a také tepleji, jak budeme klesat. Příliš ale neklesáme, naopak občas vyjíždíme do mraků a mrzneme. Vypadáme tak zoufale, že v jedné restauraci nám paní dokonce dává pytlíky na nohy, já stále řídil v žabkách. Ve Vietnamu jsou lidé opravdu milí. Další den vyjíždíme a hrozně prší, mokneme a je nám hrozná zima, přemýšlíme, jestli vůbec má smysl jet do Ha Longu. Poté, co mi spadl řetěz a já ho nasadil, se zasekl a rozerval, máme jasno, opravíme motorku a jedeme do Hanoje.

Jsme ale uprostřed ničeho, nedaleko jsou jen dva domy, u jednoho jsou Vietnamci, ukazujeme jim, co se stalo, hledají všelijaké nářadí a improvizovaně dají řetěz dohromady, nevěřím tomu, ale jede to, do Hanoje zbývá tak 200 kilometrů.

A jsme v Hanoji

Cesta ubíhá daleko lépe, než jsme čekali, není tak hrozná zima, dokonce na pár minut vysvitne sluníčko. Přejíždíme Rudou řeku a dostáváme se do města, přichází obrovský zmatek motorek a aut, dohodneme se, že se sejdeme v hotelu, načež se ztratíme mezi tisíci jinými skútry. Mně ještě spadne řetěz, koukám na mapách, kde jsem – 3 kilometry od hotelu. Motorka má smysl pro humor. Nasazuji řetěz a dojíždím do hotelu, tam už mě čeká Tomáš. Nakonec jsme ujeli 4 000 kilometrů.

Večer nastává vítězná, i když nostalgická nálada, prohlížíme si fotky, jsme šťastní, že jsme to zvládli. Přes šíleně přecpané silnice ve Vietnamu, přes problémy s motorkami, deště a nehody. Na motorkách starých více než 25 let jsme se dostali do Hanoje. Oddechli jsme si, že to máme z krku, na druhou stranu nám budou chybět – ta svoboda, nebýt závislý na dopravcích a cestovních kancelářích, nemuset nic plánovat – jen jet, kdy a kam se nám zachce. Po pár dnech jsme každou z motorek prodali za zhruba 2 500 Kč, tedy za polovinu naší nákupní ceny, nebyli jsme z toho šťastní, ale vzhledem k jejich stavu to asi byla odpovídající cena. Ještě pár dní jsme pobyli v Hanoji a pak letěli za dalším dobrodružstvím – do Myanmaru.

Na mapách byl most, místo něho jezdily přívozy
Na mapách byl most, místo něho jezdily přívozy.
Hoi An
Hoi An
Plovoucí trh v Can Tho
Plovoucí trh v Can Tho

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a nám to udělá radost. Děkujeme!

5 komentářů u „Vietnam na motorkách“

  1. Skvělý článek, Patriku, díky moc za něj! :-) A asi ještě lepší cesta, co? Super! A to městečko Mai Chau vypadá teda fakt kouzelně! Mám na motorce taky něco málo nacestováno a úplně to vidím, jaká to byla pakárna, když jste mokli, bylo vám zima a do toho ještě pořád padal ten řetěz atd. :-D

Komentáře