Na Indii se můžete připravovat, jak chcete, můžete přečíst desítky cestopisů, můžete přečíst Lonely Planet třeba i pozpátku, můžete poslouchat zkušenosti jiných, ale nikdy vás nic nepřipraví na Váránasí. Město, které je odsouzeno na věky věků zůstat v minulosti.
Váránasí je středověk, tečka. Nikde jinde v Indii nezažijete tak silně pomyslný „boj o přežití“ jednoho turisty proti jedné miliardě a dvěma stům dvaceti milionům indických duší. Nikde jinde není Indie tak intenzivní, čarovná a divoká jako v tomto městě, které je jedním z nejdéle kontinuálně obydleným místem na planetě. Ano, Váránasí je přesně to místo, na které vás máma nechce pustit.
Po své první návštěvě Indie před několika lety jsem nabral dojmu, že další návštěva již není zapotřebí. Měl jsem tehdy Indie dost, myslel jsem si, že nemám zapotřebí takového fyzického a především psychického tlaku na svoji osobu. Jenže jak čas postupoval, zjistil jsem, že v Indii lze najít něco, co je opravdu důležité si uvědomit a co není možné najít v euroamerické kultuře.
A tak jsem se začal na indický subkontinent vracet. Transparentnost života – to je to, co jsem dlouho nemohl pojmenovat. Když jsem procházel úzké uličky starého Váránasí, kam se nevejdou automobily ani rikši, říkal jsem si: „Tohle snad nemůže bejt pravda, to se mi musí zdát, takový místo přece na naší planetě nemůže existovat.“ V tu chvíli jsem nechápal, proč se vlastně díváme na dokumentární filmy, stačí se jen dostat na místo, jako je toto, a dokument běží přímo před vašima očima. Dokument o lidské existenci.
Lidé omotaní v divných hadrech, tahající různé náklady sem a tam, houkání ohromně dlouhých vlaků v dálce, slalom mezi kravskými lejny, odpadky a plivanci od betele. Staří žebrající lidé, čekající ve Váránasí na smrt, na vysvobození z koloběhu reinkarnace, lidé s leprou, se znetvořenými údy, jednou dokonce muž s děravým tělem, jeho ruce byly protkány děrami velikosti polovičního pingpongového míčku.
Pach moči, hory odpadků a krávy, povalující se uprostřed silnice s chaotickým mumrajem dopravních prostředků a lidí. A do toho Ganga, kam se valí pohřební průvody, aby mohly své příbuzné spálit na kraji řeky a poté ostatky vhodit do vody. Vše, co se děje v životě, je tady ve Váránasí na očích. Ba možná je Indie život sám. Proto tohle město všechny tak fascinuje, ačkoli je složité se do něj ponořit. Proto ten festival lidské existence.
Nejzajímavější činností ve Váránasí je tak bezesporu právě bloudění uličkami starého města a procházky po tzv. ghátech. Gháty jsou v podstatě široká schodiště vedoucí přímo k řece. Ghátů je ve Váránasí několik desítek a jsou tlukoucím srdcem města. Přímo na ghátech se odehrávají tradiční náboženské obřady, pere se zde prádlo, odehrávají se tady zápasy v badmintonu, malí kluci zde pouštějí draky.
Na jednom z malých ghátů jsem potkal kluky, kteří se právě byli vykoupat jen tak pro zábavu, opodál si paní prala prádlo a za jejími zády plavala mrtvola ve stádiu rozkladu. Svatí muži, těhotné ženy, děti a lidé s leprou kremací neprocházejí a pohřbívají se do Gangy rovnou, a tak se občas stane, že po chemickém procesu uvolnění plynů v těle nějaké tělo vyplave. Bizarnost ale může dojít ještě dál, slyšel jsem, že nejchudší lidé občas těla prohledávají ve snaze najít šperky, zlaté zuby apod.
Váránasí není zlé, jak by se snad mohlo z popisu zdát. Váránasí je prostě jen těžce uchopitelné a neskutečně drsné. Ale to je to, co nás na Indii fascinuje. Toto město představuje esenci toho všeho, čím je pro nás cestování, ta nejvyšší exotika a romantické dobrodružství.
Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu anebo pronájmem reklamních ploch či jinou formou reklamy na našich stránkách. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.
Cestoval jsem častěji a stále dál, až jsem jednoho dne odešel z pozice v cestovní kanceláři a zůstal na cestě nadobro. S radostí jsem tento osud přijal a od 6. března 2013 žiji život na cestách.
V listopadu 2017 vyrážím na kole do z Irska do Asie.
Velice zajímavý článek. Neumím si představit, že bych jednou měla v takovémto městě žít. Velice obdivuji lidi, kteří se sem dobrovolně vydají – poskytnout pomoc, za poznáním apod. – určitě patří obdiv i těm, kteří zde prožívají svůj život.
No, tak žít tam si tam taky neumím představit… Ale to asi spousta lidí… Místním to asi tak nepřijde – člověk si zvykne na všechno a možná že jim to i vyhovuje. To my ale nejspíš asi nikdy nepochopíme… Zajímavý zážitek to jistě být může, ale zatím jsem k tomu teda asi taky ještě úplně nedozrál… :-)