Před deseti lety jsem si o jejich cestách četl v časopise Cykloturistika, pak jsem navštívil dvě besedy s promítáním a letos koupil knihu o jedné etapě jejich cesty kolem světa. Velmi mě tedy potěšilo, když přislíbili, že zodpoví anketní otázky v našem seriálu 10 NEJ. Řeč je o Lucii a Michalovi Jonových.

Do dneška najezdili na kole přes 132 tisíc kilometrů. Největším počinem v historii jejich expedic je bezpochyby tři roky trvající cesta kolem světa. Stali se tak prvním českým párem, kterému se to podařilo. Lucie je dokonce první (a doposud jedinou) Češkou, která takto na kole objela svět.

U cestování pak už zůstali – pořád jezdí na kole, organizují besedy, promítání či festival cyklistiky o cestování na kole Cyklofest; pořádají outdoorové a cyklistické zájezdy. Jedním z posledních nemálo zajímavých počinů je účast Michala Jona na slavném závodě Race Across America, zřejmě nejtěžším cyklistickém silničním závodě na světě, a sice v roce 2014.

A zde jsou již odpovědi Lucie a Michala Jonových, kdy nám (stejně jako jejich cyklistický kolega Pavel Kadlíček) odpověděli rovnou na všech 23 anketních otázek:

1. Nejvzdálenější země, kterou jste navštívili

Lucie: Nový Zéland.

Michal: Nový Zéland, nebo asi spíš Fidži. Ale možná vlastně Slovensko, protože než jsme tam z Prahy na kole dojeli, museli jsme našlapat přes 67 500 km.

2. Nejoblíbenější země (země, kam se rádi vracíte, popřípadě rádi byste se vrátili)

Lucie: Argentina, Chile, USA. Ráda bych se ještě vrátila do Austrálie a Karibiku.

Michal: Rád se stále vracím – USA; rád bych se ještě vrátil – Austrálie, Argentina, Japonsko.

3. Nejoblíbenější město

Lucie: New York, Londýn, Buenos Aires, Sydney.

Michal: New York, LA, Miami Beach a Buenos Aires.

4. Nejoblíbenější dopravní prostředek

Lucie: Kolo.

Michal: Kolo. A letadlo a loď, které mi umožňují dostat přes vodu kolo.

5. Nejdrsnější zážitek z cest

Lucie: Požár, který za námi vypukl v australské buši a my pak ujížděli s větrem – a tedy i ohněm – v zádech, chtěli jsme přežít. Písečná bouře v Gobi, která se přihnala, když jsme lepili duši, písek byl všude, prolezl i skrz těsné víčko tuby s šumivými tabletami. Noční sjezd japonskými Alpami, kdy napadlo půl metru čerstvého sněhu a mně omrzla obě stehna, takže mám dodnes suvenýr z cesty kolem světa stále při sobě.

Michal: „Zkratka“ v argentinských pouštních horách u Mendozy – správně jsme odbočili podle špatně nakreslené mapy, takže jsme jeli úplně jinudy a málem jsme v těch velehorách nadobro skončili. Nejdrsnější byl asi ale přejezd, či spíše přechod, portorické džungle, kdy jsme se museli prosekávat mačetou a bez horolezecké výbavy šplhat s kolem na zádech po skalách, kde teklo bahno s kamením po stržených stěnách.

6. Nejdéle trvající cesta či expedice, popř. ve které zemi jste pobývali nejdéle

Lucie: Tříletá cesta na kole kolem světa.

Michal: Tříletá non-stop cesta kolem světa na kole, při které jsme našlapali 68 175 km a projeli 34 zemí na všech 7 kontinentech.

7. Nejoblíbenější předmět, který s sebou vozíte na cesty

Lucie: Červený plastový hrneček.

Michal: Kolo, foťák, švýcarský nůž a talisman.

8. Nejoblíbenější způsob uchovávání vzpomínek z cest

Lucie: Psaný deník a fotky, díky nimž i po několika letech všechny zážitky ožívají.

Michal: Fotky, psaný deník, web a samozřejmě vlastní paměť.

9. Nejkurióznější ubytování, jaké vás na cestě potkalo (jaké jste využili)

Lucie: Několikrát nás nechala na své služebně přespat chilská policie. Noclehy v jihokorejských restauracích byly také zážitkem. A nakonec nocleh v Rusku, kde jsme si v panelákovém bytě postavili stan, abychom se v něm ukryli před šváby.

Michal: Asi ve skladu jednoho ruského motorestu, kam nás uložil majitel. Karimatky jsme měli vedle soudků s marmeládou, která z nich prosakovala, a my měli ráno ulepené karimatky i spacáky. Druhý kuriózní nocleh je také z Ruska, kdy jsme v Krasnojarsku stavěli v 11. patře paneláku stan, protože v tom bytě, který nám na tu noc půjčili, bylo neskutečné množství švábů. A do třetice: Nocovali jsme několikrát i v „hodinových“ hotelích – v Jižní Koreji, Japonsku, Portoriku, častokrát v Jižní Americe – bylo tam teplo, sucho, klid a bezpečno; po celodenní únavě jsme zrcadlové stěny a stropy, růžové povlečení i postele ve tvaru srdce museli, chtě nechtě, ignorovat, i když párkrát…

10. Nejoblíbenější způsob cestování – sám, ve dvou či ve skupině?

Lucie: Ve dvou, popř. ve třech s mužem a naším synem.

Michal: Na cestách vždycky s Lucií, nyní ve třech s Marečkem. Na zájezdech s klienty ve skupině.

11. Nejzajímavější zážitek s policií či jinou ozbrojenou složkou

Lucie: V Číně jsme byli zatčeni, neboť jsme vjeli do zóny zakázané pro cizince, o čemž jsme samozřejmě nevěděli – a ani jsme se to podle oněch policistů nesměli dozvědět, protože tato informace je přísně tajná. Po 30hodinovém výslechu jsme zaplatili pokutu a mohli jsme pokračovat, bohužel ale jen autobusem v doprovodu policistů.

Michal: V Rusku jsme měli postavený stan u policejního postu (pravidelná stanoviště dopravní policie). V noci mě vzbudila jakási skoro až ohlušující rána, po chvíli padla další a pak ještě několik, to už nebylo pochyb, že se pár metrů od našeho stanu střílí. Lucii jsem nebudil: Má-li člověk skončit, tak je lepší, když o tom neví… Já si jen přetáhl spacák přes hlavu a snažil se, aby byl celý stan neviditelný. Ráno jsme se probudili živí a policajti nám potvrdili, že stříleli, protože auto nechtělo zastavit.

12. Nejzajímavější zážitek se zvířaty

Lucie: Potkávali jsme jen úžasně klidná, vyrovnaná zvířata. Ze severoamerických bizonů, losů i medvědů jsme měli strach, ale zbytečně. Krásný a nesmírně přítulný byl vlk majitele jedné benzínky, u které jsme v Kanadě nocovali. Po tomhle setkání jsem několik dní prohlašovala, že už si nebudu pořizovat psa, ale jedině vlka. No, v Praze máme zase přeci jen toho psa.

Michal: V Austrálii mě napadla straka a nárazem po střemhlavém letu mi proklovla hlavu, trefila se naprosto neomylně do jednoho z větracích otvorů v přilbě, dost jsem krvácel, ona si ale jen bránila teritorium v okolí svého hnízda, kolem kterého jsme akorát po silnici projížděli.

13. Nejpůsobivější setkání s domorodým obyvatelstvem

Lucie: Obyčejní lidé jsou na celém světě nesmírně srdeční. Těch setkání byla spousta a vypíchnout jen jedno nelze.

Michal: Mongolsko, JAR a Jižní Amerika – tam byla místa, kde se nám stávalo, že si na nás děti chodily sáhnout, protože nikdy předtím neviděly bělocha tváří v tvář.

14. Nejoblíbenější cestovatelská kniha

Lucie: Baví mě číst si v průvodcích a vydržím klidně celý večer koukat do map.

Michal: Atlas světa.

15. Nejoblíbenější motto cestovatele

Lucie: Zážitky nemusí být nutně pozitivní, ale musí být hlavně intenzivní.

Michal: Těch mám hned několik: 1) Když nejde o život, jde o hovno. 2) Hlavně se z toho neposrat. 3) K cílům férovými prostředky.

16. Největší rada (tip) pro další cestovatele

Lucie: Když nejde o život, jde o ho…

Michal: Sny jsou od toho, aby se plnily.

17. Jaké jídlo vám ve světě chutnalo nejvíce a na které se vždy nejvíc těšíte

Lucie: Hodně mi chutnalo v Asii. A po několika týdnech v pustinách, kdy jsme odkázáni na instantní polévky a kaše, se nejvíc těším na jakékoliv normální jídlo.

Michal: Jakékoliv. Hlavně pokud budeme mluvit o normálním jídle po několikadenní cestě pustinou, kdy si vezeme jen omezenou stravu, která se většinou skládá jen z instantních nudlových polévek či bramborových kaší. Cokoliv jiného pak chutná skvěle.

18. Nejexotičtější jídlo, které jste na cestách jedli

Lucie: Kokoda, skvělý salát z čerstvé syrové mořské ryby, zeleniny a kokosového mléka, který připravují na Fidži.

Michal: Aligátor, klokan, krokodýl, antilopa… No a jinak nej byl celý obřad, při kterém se na Fidži pije kava.

19. Nejoblíbenější nápoj a v jaké zemi

Lucie: Fantastické byly ovocné koktejly v Bolívii a v Peru, kde nám je na ulici na každém rohu umixovali čerstvé a za pár korun.

Michal: Asi piňa colada s karibským rumem v domácích barech u silnic v Portoriku – pak mi ty jejich neskutečně prudké, někdy až kolmé kopce připadaly k smíchu. A pak taky cokoliv studeného, když při jízdě v pouštích dojedeme do oázy s chladícím boxem.

20. Kde vám nejvíc chutnalo pivo, případně víno, pokud něco z toho pijete

Lucie: Vínu ani pivu nerozumím, ale argentinská vína mi opravdu chutnala.

Michal: Pivo ani víno na cestách nevyhledávám, ale když už na něco z toho dojde, tak mi chutná všechno a vždycky. Možná bych ale mohl vypíchnout jihoamerická červená vína, ať chilská nebo argentinská, to je jedno.

21. Kde jsou podle vás nejkrásnější ženy

Lucie: No, já po ženách moc nekoukám… ale přišlo mi, že krásní lidé, jak ženy, tak muži, žijí v Mongolsku.

Michal: Jedna jezdí už přes 23 let se mnou na kole.

22. Nejoblíbenější místo v České republice

Lucie: Lužické hory, jižní Čechy.

Michal: Jižní Čechy.

23. Na co se nejvíce těšíte při návratu zpět domů

Lucie: Sprcha a postel a několik dní vstávání bez budíku.

Michal: Postel, sprcha a civilní oblečení.

—————————————————————————-

Děkujeme tímto Lucii a Michalovi Jonovým za vyčerpávající odpovědi ke všem anketním otázkám a rovněž tak za poskytnutí fotek k článku. Přejeme ještě mnoho kilometrů bez nehod a defektů. Pokud se chcete dozvědět o jejich cestách více, navštivte jejich webové stránky. Zde si zároveň můžete vyhledat zajímavou statistiku jejich expedic, přehled jimi sepsaných knih či termíny besed. Anebo navštivte stránky cestovatelského festivalu Cyklofest – Lucie s Michalem jsou jeho organizátory.

 

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!