Chrám v Ayutthaye

Zmoklé dobrodružství, Ayutthaya, Thajsko

To jsem se jednou ztratil v monzunovém dešti na kole sám ve městě, jehož název jsem ani neuměl vyslovit…

Ráno jsme vyrazili z Bangkoku směrem na sever do bývalého královského města Ayutthaya. Město je ze všech stran obtékáno řekou, takže vnitřní kruh tvoří jakýsi ostrůvek. Ubytovali jsme se na jeho vnitřním okraji v malém, ale milém hotýlku.

Za poměrně nízkou částku jsme si na recepci hotelu objednali tuk-tuk na okružní jízdu po chrámech na vnějším okruhu. Chrámy byly většinou spíše ruiny, ale podařilo se nám udělat pár pěkných záběrů.

Chrám

Po obědě jsme si v hotýlku půjčili kola a vyrazili na prohlídku vnitřního okruhu města. Můj společník Honza měl s kolem trochu problém, jelikož měří asi metr devadesát a thajská kola pro lidi jeho rozměrů jaksi nejsou uzpůsobena.

Byl ale vynalézavý a našel si způsob, jak narážet koleny do řídítek co možná nejméně. V Ayutthaye je velkým turistickým lákadlem jízda na slonu, který dokonce může fungovat i jako jakési místní taxi. V jednu chvíli jsem kolem slona musel projet tak blízko, že nechybělo moc a já si málem trochu upustil do kalhot.

Sloní taxi

Sloní taxi

Objeli jsme pár chrámů a vyrazili zpět na večeři a trochou odpočinku s tím, že se k chrámům vrátíme večer, až budou nasvícené umělým osvětlením. Takový pohled jsme si nechtěli nechat ujít.

Po cestě zpět jsme se zastavili u samoobsluhy 7-Eleven. Honza zůstal venku a hlídal kola a já šel dovnitř. Když jsem vstupoval, cítil jsem, jak mi na tvář dopadla dešťová kapka. Vzal jsem, co jsem potřeboval a šel ke kase, kde jsem potkal prvního pravého thajského ladyboye. A usmál se na mě!

U východu jsem zjistil, že se mezitím spustil nepředstavitelný liják. Podle Honzy začal přesně v okamžiku, kdy se za mnou zavřely dveře. Tak rychle v Thajsku v období dešťů déšť přichází.

Portrét

Foto tohohle vykulence s maminkou byl první portrét, který jsem v Thajsku pořídil

V takovém počasí se nedalo nikam jet, obzvlášť na kole v zemi, kde se jezdí vlevo a kde hlavní silniční pravidlo je, že větší a rychlejší má přednost. Schovali jsme se tedy pod střechou jednoho obchůdku, který byl zároveň pouliční restaurací.

Po půl hodině čekání jsme si už připadali hloupě, že se tam schováváme a nic si nedáme. Jediný problém byl, že personál neuměl ani slovo anglicky a veškerá nabídka menu byla v thajštině.

V tu chvíli se ve mně probudil mistr improvizátor a já pantomimou předvedl kuře tak bravurně, že nám k jídlu přinesli přesně to, co jsem nám „objednal“. Je zvláštní, jak se lidé dokáží spřátelit, aniž by si rozuměli jediné slovo.

Naše stroje

Naše stroje

Déšť sice neustával, ale trochu se umoudřil a my se rozhodli nečekat a vyrazit. Elektroniku v batozích jsme zabalili do igelitových tašek a nasedli na kola. Šlapali jsme poměrně dlouho, než nám došlo, že jsme se ztratili. Mezitím déšť opět nabral na síle a my „zakempovali“ pod pouličním stánkem s jídlem.

Byli jsme si jistí, že už musíme být blízko hotýlku, vytáhli jsme mapu a za pomoci majitele stánku jsme se pokusili zorientovat, kde jsme. Ukázalo se, že jsme přejeli jednu odbočku, ale hotýlek měl být nedaleko. Déšť neustával a nám pomalu docházela trpělivost.

Nechal jsem tedy u Honzy všechnu elektroniku a vyrazil hotýlek hledat. To jsem opravdu neměl dělat. Nejdřív jsem jel na jednu stranu, potom na druhou, a v konečném důsledku jsem zjistil, že jsem ztratil jak hotýlek, tak Honzu. Začínala se dostavovat panika. Honzu jsem našel asi po hodině usilovného hledání, a ten se zeširoka smál, protože jsem kolem něj prý asi třikrát projel, ale v tom lijáku jsem ho neviděl ani neslyšel.

Ve chvíli, kdy jsem se konečně schoval před deštěm u Honzy, liják konečně přestal. Já vytáhl teď už potrhanou a skrz naskrz promočenou mapu a společně jsme se rozhodli, kudy pojedeme dál. Vydali jsme se tou nepřímější cestou, kterou jsem už jednou zkoušel, ale napadlo nás, že jsem po ní možná nešlapal dost dlouho.

Šlapali jsme, co nám nohy stačili, už dávno padla tma a v dešti nám bylo poměrně chladno. Chtěli jsme se podívat k řece, abychom na její délce našli most, podle kterého jsme se chtěli zorientovat. A co čert nechtěl, zapadli jsme až po kotníky do hlubokého bláta, které bylo tak lepkavé, že jsme z něj ani nemohli vyprostit kola. V tu chvíli jsem se už musel jen rezignovaně smát. Tolik smůly se mi už na paty nenalepilo hodně dlouho.

Kola jsme vyprostili po několika desítkách minut a hotýlek nakonec našli asi po další půl hodině hledání. Padli jsme jako zabití a na noční prohlídku chrámů jsme už neměli ani pomyšlení. Tenkrát to celé byl docela frustrující zážitek, ale dnes už je to jen úsměvná vzpomínka, které se s Honzou společně smějeme.

Od té doby mám na paměti, že i špatné věci jsou k něčemu dobré, a když už nic jiného, je z nich alespoň úsměvná historka.

Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.

1 komentář u „Zmoklé dobrodružství, Ayutthaya, Thajsko“

  1. Krásný článek. Obdivuji autora, že situaci zvládl a nakonec hotel po delší době hledání našel.

Napsat komentář