Výšlap na Mulhacén

Výšlap na Mulhacén aneb Španělsko jako na dlani

Nejsem horolezec, ale lákají mě hory. Výšek se k smrti bojím, ale když vím o dosažitelném kopci, tak se ho snažím zdolat. Tak to bylo i na naší aktivní dovolené ve Španělsku. To jsme projezdili půjčeným autem a za 14 dní jsme toho stihli opravdu hodně (namátkou Madrid, Toledo, Cordoba, Sevilla, Cádiz, Gibraltar, Ronda nebo Granada).

Jedním z důležitých bodů bylo i zdolání nejvyššího vrcholu kontinentálního Španělska – hory Mulhacén (3 478 m n. m.) a její méně známější a menší sestry Velety (3 396 m n. m.). Obě hory spadají do pohoří Sierra Nevada a sice nejde o žádné vrcholové lezení, ale výhledy ze střechy Ibérie jsou úžasné a s krosnou na zádech to je docela kvalitní výkon.

Povinná výbava a něco navíc

Každý rok se snažím vyrazit na vícetýdenní trek, odpočinout si od práce a načerpat nové síly. I když trochu práce si vždycky vezmu s sebou. Přechody hor a treky divokou přírodou totiž nabízejí ideální podmínky pro důkladné otestování odolnosti hodinek.

Před 6 lety u mne obdiv k hodinářskému řemeslu vyústil k založení e-shopu s hodinkami a od té doby si na každý trek beru nějaký kus k otestování. Kombinace teplotních výkyvů, tisíců otřesů při výstupech a sestupech s hůlkami, křest mořskou vodou, horskými říčkami a sněhem je noční můra pro každého majitele hodinek a v sázce často bývá víc než jen jejich přesnost. Jenže když chcete důkladně otestovat, co všechno hodinky vydrží, nejde to jinak.

Letos jsem se rozhodl dopřát další zářez v podobě nejvyššího bodu Španělska svým oblíbeným nerozbitným švýcarským hodinkám Wenger Sea Force. Ty už se mnou díky dobře vyladěným vlastnostem (odolné ocelové pouzdro, safírové sklíčko, praktický silikonový řemínek, jednosměrně otočná potápěčská luneta, šroubovací korunka a kvalitní luminiscence – do terénu ideál) zažily během několikaletého nošení opravdu hodně – Island, Laponsko, Tatry a snad všechny české hory. Zároveň jsem s sebou měl jedny postarší hodinky Suunto, abych si ověřil, že jsme opravdu ve výšce těsně pod 3 500 m.

Hodinky Wenger Sea Force na Mulhacénu

Hodinky Wenger Sea Force na Mulhacénu

V den určený k výstupu na Veletu jsme stoupali s hodinkami Wenger na ruce a Suunty připnutými na krosně z posledního parkoviště vesničky Prado Llano ve výšce 2 500 m. Počasí nám přálo, takže v tričku a kraťasech jsme míjeli první nánosy sněhu. Stoupání je výživné a pokoření Velety není otázka chvilky. My jsme navíc šli natěžko, protože jsme chtěli přespat v chatce kousek pod Veletou (Refugio de la Carihuela) a z ní se pak vydat druhý den na Mulhacén.

Dovolím si tvrdit, že s fyzičkou na tom nejsem zase tak špatně, ale od určitých metrů se mě snažila zabít bolest hlavy a s každým krokem jsem se musel co chvíli vydýchat. V hlavě už jsem měl strašáka z výškové nemoci, ale ta mi přeci tak nízko nehrozí. Vysvětloval jsem si to tedy spíš úpalem/úžehem (delší jízda v přehřátém autě + výstup pod silným sluncem bez pokrývky hlavy). Moje přítelkyně mi tak bez problémů stačila a z výstupu se pro mě stalo utrpení a pro ni pohodová procházka beze spěchu.

Na vrchol i na kole

Vrchol jsme zdolali někdy kolem 4. hodiny a kochali jsme se nádhernými výhledy necelou hodinu. Po nás na vrchol došel/dojel první a po chvíli druhý cyklista. Po zjištění, že oba jeli z města Granada vzdáleného 50 km a zdolali ještě tohle převýšení, jsme byli ohromení. Jeden z cyklistů byl ze švýcarské nadace podporující léčbu rakoviny, kterou sám překonal. Hýřil štěstím a dojetím, protože si už nemyslel, že by někdy něco podobného mohl dokázat.

Navzájem jsme si pogratulovali k výkonu (i když ten jeho byl nesporně obdivuhodnější), vyfotili se na vrcholu a pomalu sestoupili do kamenné noclehárny Refugio de la Carihuela. V chatce už jsem s poměrně velkou bolestí hlavy rychle ulehl a modlil se, ať to do zítřejšího dne přejde, protože Mulhacénu jsem se nehodlal vzdát.

Vrcholová fotka z Velety

Vrcholová fotka z Velety

Mulhacén volá

Druhý den přišel na řadu vrchol naší cesty. Výhledy na Mulhacén byly lákavé a já se cítil poměrně dobře. To se však s prvním stoupáním změnilo. Z chatky Carihuela je trasa na Mulhacén zpočátku mírným sestupem navedena na cestu po vrstevnici. Není se kde ztratit a jediným rozcestím může být zkratka vedoucí přes kopec k jezeru Laguna de la Caldera. Tuto trasu jsme zvolili my a nemohli jsme si ji vynachválit. Sice to zpočátku vypadá mírně nebezpečně, ale pohled na jezero a Mulhacén za to stál. Kolem jezera jsme prošli až k chatce Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme po krátkém zamyšlení ponechali krosny a šli na vrchol nalehko.

Chatka Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme před výstupem nechali bagáž. V dáli je vidět Mulhacén.

Chatka Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme před výstupem nechali bagáž. V dáli je vidět Mulhacén.

Výhled až do Maroka

Při výstupu jsme nikde neviděli ani živáčka. Stoupání je chvílemi dosti monotónní, protože vyšlapaná cesta vede kamením a pouze občas bylo někde zpestření v podobě sněhu. Přesto je výstup krásný, a to zejména díky výhledům na ostatní hory. Na samotném vrcholu Mulhacénu mě překvapily základy kamenných budov, které tam asi v minulosti stály. Vrchol pak tvoří malá kaplička a na ní betonový pylón. Někteří cestovatelé tvrdí, že za dobrých podmínek můžete vidět až do Maroka (na jih), což jsme my netušili, a tak jsme Maroko na jihu ani nehledali.

Kaplička na vrcholu Mulhacénu

Kaplička na vrcholu Mulhacénu

Na zpáteční cestě k autu jsme zkusili jít celou dobu po trase, takže namísto zkratky přes sedlo jsme šli kolem chatky Refugio Pillavientos a trošku si tak nadešli. Znovu jsme pozdravili Veletu, prohlédli si lyžařské svahy bez sněhu a stejně jako cestou nahoru si zkrátili serpentiny napřímo dolů. Symbolické bylo také rozloučení s památníkem Virgen de las Nieves (památník Panny Marie Sněžné), kterým jsme při stoupání prošli.

Zvládli jsme to a hodinky taky

Hodinkám nevadila výrazná změna nadmořské výšky (vyjížděli jsme od moře až do 2 500 m na poslední parkoviště, odkud jsme zamířili do 3 400 m na vrchol Velety). Za den tak hodinky bez problémů překonaly změnu 3 400 m. Teplotní a tlakové změny se u nich (na rozdíl od nás :)) nijak neprojevily. Plavání a delší pobyt na přímém slunci jim také nevadí a v noci zase pomohla s orientací v čase skvělá luminiscence. Nebylo tak potřeba hledat Suunta, abych si je rozsvítil a podíval se na čas. Ty jsem tak kontroloval jenom kvůli nadmořské výšce a teplotě.

Vrcholová fotka s hodinkami + důkaz o výšce

Vrcholová fotka s hodinkami + důkaz o výšce

Že hodinky Wenger Sea Force celou dovolenou vydržely bez újmy asi není třeba dále rozepisovat a stejně tak netřeba popisovat, že i my jsme si Španělsko maximálně užili. Už teď se těším, až vyrazíme znovu. Kam? To zatím nevíme. Ale už máme jasno v tom, kdo s námi na výlet vyrazí příště. Redesignované Wenger Sea Force. Zdalipak vydrží stejnou zátěž, co starý model? Nebo změny tlaku, výšky a teploty zase pocítíme jenom my? :)

Jiří Štencek,
cestovatel a hodinkový nadšenec v Helveti.cz

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.

2 komentáře u „Výšlap na Mulhacén aneb Španělsko jako na dlani“

  1. Nejvyšší horou Španělska je sopka Pico de Teide na ostrově Tenerife. Byl jsem na obou, abych předešel poznámkám o pouhém využívání wikipedie.

Napsat komentář