Přesun z předvánoční Prahy do předvánočního Saigonu je jako z pohádky do pohádky. Vietnamci sice sami Vánoce neslaví (není to tady ani státní svátek), avšak v marketingové rovině máte pocit, že to tady jsou ty pravé bílé Vánoce. Náboženský rozpor přitom není žádný problém, vánoční tématika naprosto dominuje celému městu i chování většiny lidí. Obchodní centra, hotely, fasády budov na náměstích, aleje stromů podél rušných ulic, dokonce i automaty na šipky v barech jsou vyladěny do santaklausovských barev a západních vánočních motivů. Z nálože amerických „koled“, které tady ze všech stran vyhrávají, máte po pár dnech podobný pocit, jako když už jste rok nevyměnili CD v autě.
Je trochu paradoxní sledovat, jak v některých velkých evropských městech (např. v Paříži) dochází – v duchu postmoderního korektního přístupu vůči příslušníkům nekřesťanských náboženství – k hromadnému odstraňování těch symbolů Vánoc, které by je snad mohly pohoršovat. Na obranu soudruhů z Bruselu, kteří se už roky snaží tento typ bezpohlavního huxleyovského uvažování systematicky vštěpovat pomalu i dětem v mateřských školkách, by se snad dalo říci, že si alespoň můžeme o trochu lépe uvědomovat, co vlastně o těch Vánocích slavíme my a co slaví jinde. Důraz na všudypřítomnou politickou korektnost krásně a bezelstně odhaluje prázdnotu západního marketingového santaklausovství, které původní podstatu Vánoc posunulo do absolutně neduchovní a nenáboženské roviny založené na nekonfliktní pohádce, kterou vymyslela nejspíš společnost Coca-Cola (o Severním pólu, sobech, punčochách a komínem sestupujícím Santovi).
V mimokřesťanských zemích proto nejspíš nemají žádný problém tento model Vánoc plně adaptovat, zvlášť když vidí, jak skvěle funguje jeho ekonomika. Těžko říct, jestli by stejným způsobem přejímali náš půst, Tichou noc, půlnoční mši nebo „Narodil se Kristus pán“. To se jim – stejně jako ani politickým lídrům v EU – nemůže líbit. A tak nezbývá, než si všímat toho, jak se i z našeho Ježíška plíživě stává reklama na konzum, jak mizí betlémy s jesličkami a zůstávají jen neutrální stříbrné sněhové vločky, neonové okrasy na stromech, vánoční slevové akce a výprodeje v obchodních centrech.
Saigon neboli Ho Či Minovo město má úžasnou a unikátní atmosféru, kterou cítíte hned, když sem přiletíte. Ulice okolo centra jsou plné malých obchodů se vším možným. Střídají se s domácími vývařovnami, o nichž byste na první pohled ani neřekli, že jde o místo, kde se jí. Na ulicích vysedávají okolo vyskládaného nejrůznějšího zboží zevlující senioři, kolem nichž pobíhají děti, slepice a kohouti.
Starší obrázky z vietnamských měst, jimž dominovalo množství cyklistů, už dnes ale neplatí. Úplně VŠICHNI tady totiž jezdí na motorce, jen někteří ostatní autem. Když přecházíte přes rušnou silnici, nejprve chvíli čekáte, až přejede ten motorkářský gang. Teprve po pár minutách si uvědomíte dva základní poznatky:
1) Ten gang má nekonečně členů a nestane se nikdy, že by se vyčerpal;
2) sice tady mají taky semafory, které mají dokonce i stejnou zelenou a červenou barvu, avšak z toho si tady opravdu nikdo nic nedělá. Ani auta, ani chodci, ani motorkáři, ale ani policie. (Policistu jsem vlastně naposled viděl na letišti. Jo, pak taky ještě, když se mi jeden v noci snažil prodat drogy. V nabízeném portfoliu bylo vše od marihuany až po heroin, neuvěřitelné.)
Když chcete tedy v Saigonu přejít přes silnici, musíte prostě nahonit trochu adrenalinu a vkročit mezi stovky svištících a neustále troubících motorek. Ještě lepší je pak zažít si totéž, avšak z pozice motorkáře. I v Saigonu totiž – stejně jako všude jinde na světě (kromě Brna) – dobře funguje služba Uber jako levná alternativa k taxi nebo chození pěšky. Základní program se jmenuje „Uber moto“, což z vás na chvíli udělá účastníka největšího motorkářského pelotonu na světě.
Za svezení na motorce platíte po centru asi 10 korun, takže poté, co vás snad všichni místní neustále upozorňují, ať si dáváte hodně velký pozor, když jdete v noci někam sami, když vybíráte peníze z bankomatu, ať si nedáváte mobil ledabyle do kapsy atd. atd., bude možná motorkář lepší, než noční procházka z baru na hotel. I když vše je relativní. Kamarád, co tady pracuje, mi říkal, že někteří řidiči motorek často jezdí po městě ve velmi vysokém stádiu opilosti. Na vlastní oči jsem viděl člověka úplně sťatého, jak zákon káže, až nemohl chodit a nejspíš ani nic moc nevnímal, ale přesto jej ostatní tlačili do sedadla motorky, aby mohl odjet domů. Prý to má jen kousek – asi 45 minut…
Saigonským taxikářům (na rozdíl od těch pražských) jsou řidiči Uberu naprosto lhostejní. Možná je to tím, že se jim naučili konkurovat. Od místních lidí se dozvídám, že v Saigonu je na kratší trasy a zejména v noci levnější a rychlejší jezdit taxíkem. Uber se vyplatí, až když jedete trochu dál, prý aspoň pět kilometrů. Zajímavé, zatímco v moderní a „kapitalistické“ Evropě vedou taxikářské polozločinecké kartely svoje lobbistické boje o to, aby se Uber zreguloval, nebo nejlépe rovnou zakázal, v komunistickém Vietnamu jsou ceny nemilosrdně „diktovány“ trhem a mírou konkurenceschopnosti. Aby se taxikáři vedle Uberu prosadili, musí být levnější a přinášet nějakou přidanou hodnotu. Určitě by bylo jednodušší to zakázat, ale to se v komunismu přece nedělá, nebo vlastně moment…
…Ve chvíli, kdy tohle píšu, mi přišla smska z MF Dnes: „Soudní dvůr EU rozhodl, že Uber je přepravní služba, nejen zprostředkovatel. Musí proto zažádat o povolení podle příslušných zákonů členských států.“ Je moc fajn, že v té EU máme ten kapitalismus, volný trh, svobodu podnikání a tak.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!
Já bych až tak kritický k postoji EU k Uber nebyl.. Holt se není co divit, když se něco, co fungovalo jako spolujízda, zvrhlo převážně v čirou taxikařinu… Jinak ale díky za vánoční vietnamské počtení.