Tbilisi a túra údolím Sno, Gruzie

Tep se zrychluje, srdce buší, oči jiskří. Koukám do monitoru na slova „LOT Polish Airlines, zpáteční letenky do Tbilisi 2 560 Kč“. Rozmýšlím se asi 3 minuty. „Co vlastně vím o Gruzii“, říkal jsem si cestou na letiště. Věděl jsem kde leží, že tam vzniklo první víno, že tam byl nedávno vojenský konflikt a pár let před konfliktem jiný konflikt. Věděl jsem, že tam vládne někdo jménem Saakašvili a že tam mají pěkný hory. Byl jsem plný očekávání, je to pro mě zcela nový region. Nevěděl jsem, zda čekat Evropu, či Asii. Inu, nezbývalo nic jiného, než se tam vypravit.

Cesta do Gruzie se neobešla bez tradičních otázek, kde vlastně zmíněná krajina leží, na mojí odpověď „Mezi Čečenskem a Ázerbajdžánem“, mi bylo doporučeno, abych nefotil žádné tanky, nebo mě tam zastřelí. Ještě více jsem se znepokojoval zprávami od mého spolucestujícího, který mi den před odletem napsal, že „již má zvonečky“. Nerozuměl jsem mu a ptal jsem se ho, co tím myslí? Jaké zvonečky? Odpověď byla tato: „No, zvonečky, na odhánění predátorů v horách!. Navážeme je na krosny a oni hrozně cinkají a odeženou medvědy!“

A tak jsem jel do Gruzie. I se spolucestujícím Kájou a s jeho zvonečky.

Kostel Tsminda Tsameba nad Kazbegi.

Kostel Tsminda Tsameba nad Kazbegi.

Tbilisi má asi 1,3 milionu obyvatel, ale díky své poloze, která je v údolí a město se jim táhne, působí spíš vesnickým dojmem. Staré město, kde jsme bydleli a ve kterém se převážně zdržovali, má osobité kouzlo, pod polorozpadlými baráčky s malebnými balkóny stojí staré Žigulíky, Volhy a Moskviče. Jinak je ale vozový park vcelku moderní, k mojí škodě, neboť jsem se těšil na staré autobusy Čavdar a podobné samohyby, doba jde kupředu a tak už byly místní maršrutky nahrazeny Fordy Tranzit.

Při procházkách městem lze v místních kostelících zpozorovat ohromnou frekvenci konání svateb, křtin, nebo obojího zároveň. Prakticky pokaždé s v kostele něco dělo a nikomu nevadila naše přítomnost a tak se můžete zastavit v pravoslavném kostele a nasát atmosféru rodinných oslav, pozorovat vousaté popy, půvabné družičky a babičky se svíčkami v rukou.

V historickém jádru města můžete strávit dlouhé hodiny, zajít můžete třeba k řece Mtkvari, nad níž se tyčí kostel Metekhi, nebo k nedalekým sirným lázním a mešitě, nebo také k některému bistru, nabízející národní pochoutku chačapuri, jedná se o jakousi chlebovou placku na mnoho způsobů, jednou je plněná sýrem, jindy fazolemi, nebo se podává s vajíčkem.

Vždy ale chutná báječně a rozhodně nijak nenaruší váš rozpočet na cestu. Den můžete zakončit například výstupem k pevnosti Narikala, kam se vydávají rodinky s dětmi, turisté i milenecké páry, aby při soumraku pozorovali půvabné Tbilisi.

Kostel Metekhi, Tbilisi.

Kostel Metekhi, Tbilisi.

Vydáváme do hor, jedeme silnicí, spojující Gruzii se Severní Osetií a mířící přes horské průsmyky a soutěsky do Vladikavkazu. Náš cíl je vesnička Kazbegi, schoulená pod ostrými štíty Kavkazu a druhé nejvyšší hory Gruzie, Kazbegem 5034m. Ve vsi nic moc není, samoška nazvaná Google, pár špeluněk, kde je možné dostat limču, kafe a pivo a pár toulavých psů.

Bydlíme u paní Iriny a její rodiny, dovezla nás domů škytající Ladou Nivou s prasklým předním sklem a se zrezavělou karoserií. Bydlíme v jedné z ložnic její rodiny, za velice rozumnou cenu tak máme komfortní ubytování, bohatou snídani, ještě bohatší večeři a společnost milých lidí.

Kostel Tsminda Tsameba nad Kazbegi.

Kostel Tsminda Tsameba nad Kazbegi.

Spolucestující Kája na začátku údolí Sno, kudy vede liduprázdná nová silnice.

Spolucestující Kája na začátku údolí Sno, kudy vede liduprázdná nová silnice.

Jdeme na kopec Tsminda Tsameba, kde je jakýsi kostelík (ve kterém se toho času koná svatba) a odkud je překrásný výhled na okolní hory. Je krásné počasí a je tady nádherně.

Na druhý den se vydáváme do údolí Sno. Cestu do údolí Sno jsme původně chtěli rozdělit na dva dny, dojít na konec údolí, přespat a další den jít zpět. Nakonec jsme se rozhodli, že dáme túru za den a tak šlapeme 20 km údolím až na jeho konec, tam sníme chačapuri, které zbyly ze snídaně a jdeme 20 km zase zpátky. Procházíme vesnice Archa, Sno, Karkucha a Djuta. Ve vesnicích není kde nakoupit, jednou za den přijede Volha, zatroubí, otevře kufr, ve kterým se tísní mini krám s drogerií a potravinami a babky se seběhnou. Jinak nám tyto zapomenuté vesničky přijdou velmi nuzné a rozpadající se.

Večeříme se čtyřmi Poláky z organizace Polish Aid a panem domácím. Večeři zapíjíme trpkým domácím vínem. Jeden džbánek, druhý džbánek, pátý džbánek… a pořád přípitky, na mír, na lásku, na ženy, na přírodu. Šestý džbánek.

Vesnice Kazbegi.

Vesnice Kazbegi.

Kostel Tsminda Tsameba a hora Kazbeg z vesnice Kazbegi.

Kostel Tsminda Tsameba a hora Kazbeg z vesnice Kazbegi.

Gruzie má úžasný potenciál pro turistický ruch, naštěstí zatím neobjevený. Obávali jsme se trochu, že vesnice Kazbegi bude jakýmsi turistickým centrem Gruzie, ale mýlili jsme se. Jedná se o turisty relativně zapomenutou zemi a celkem velká konkurence aerolinek, mířící na tbiliské letiště, zaručuje boj o zákazníky, což nám přináší atraktivní ceny letenek. Gruzie rozhodně stojí za pozornost, při výběru vaší další cesty.

Bohatá gruzínská snídaně.

Bohatá gruzínská snídaně.

Údolí Sno, vesnice Djuta.

Údolí Sno, vesnice Djuta.

Pokud se vám článek líbil, pak nás odměníte nejlépe příspěvkem na provoz webu a velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.

Cestoval jsem častěji a stále dál, až jsem jednoho dne odešel z pozice v cestovní kanceláři a zůstal na cestě nadobro. S radostí jsem tento osud přijal a od 6. března 2013 žiji život na cestách. V listopadu 2017 vyrážím na kole do z Irska do Asie.

3 komentáře u „Tbilisi a túra údolím Sno, Gruzie“

Napsat komentář