Putování po národním parku Toubkal, Maroko

Maroko není jen vyprahlá poušť a Islám, ale především nádherné a nezapomenutelné přírodní scenérie a přátelští lidé z berberských kmenů.

Přesně takhle jsem začal Maroko vnímat já osobně, když jsem navštívil pohádkový a nádherný národní park Toubkal, který se rozprostírá se svojí nedotčenou přírodou v pohoří Vysokého Atlasu. Nejvyšší vrchol Atlasu a celé severní Afriky se jmenuje Džabal Tubkal (Djebel Toubkal) a tyčí se do výšky 4 167 m n. m.

Reklama Coca Cola na zídce před domem, v pozadí kopec a zasněžená hora.

Reklama na Coca-Colu byla snad všude.

Přiznám se, že jsem nevěřil, a to nebude ani nikdo z vás, že se zde nachází lyžařská sjezdovka Oukaimeden. Věřte nebo ne, ale je to jediné lyžařské středisko na světě, kde vás na vrchol sjezdovky doveze osel.

Celé pohoří a park se pak nachází pouze 70 km od Marakeše a je jen na vás, zda-li využijete služby cestovních kanceláří a jejich organizovaných výletů a nebo si půjčíte auto z půjčovny tak jako my a během jednoho dne dostanete tři pokuty za špatné parkování, bezpečnostní pásy a později i za rychlost :-). K tomu všemu ale pojedete po vlastní ose a máte obrovskou výhodu se kdykoliv a kdekoliv zastavit a vychutnávat si zdejší dechberoucí panorámata.

Díky častým zastávkám na focení jsme do cíle vždy přijeli za tmy.

Díky častým zastávkám na focení jsme do cíle vždy přijeli za tmy .

Opravdu nevšedním zážitkem je občerstvovací zastávka na vrcholku hor v Cafe Tagine, kde nám místní Berbeři připravili místní pochoutku zvanou Tajine a k tomu nás překvapili osvěžením v podobě šťávy z čerstvých vylisovaných pomerančů. Opravdu musím vyzdvihnout, jak dokáží místní lidé z berberských kmenů být pohostinní a štědří. Je to zkrátka ten cestovatelský zážitek, na který se nezapomíná a kvůli kterému cestuji.

Opravdu příjemné posezení i bez piva. :-)

Opravdu příjemné posezení i bez piva. :-)

Tajine. Hovězí maso se zeleninou dušené na dřevěných uhlících

Tajine. Hovězí maso se zeleninou dušené na dřevěných uhlících

Většinu obyvatelstva Maroka tvoří Arabové, kteří obývají velkoměsta a živí se převážně turismem. Bohužel nemůžu říct, že by Arabové byli vstřícní a otevření, jako je obyvatelstvo berberských kmenů.

Jsem velice rád, že si Berbeři zachovali po dlouhá staletí svoji tvář a nadále žijí v pouštních oázách a pohořích v hliněných přístřešcích. Z důvodu čím dál těžší obživy tomu již za několik desítek let nemusí být. A mé vnoučata budou znát berberské kmeny jen z mých cestovatelských vzpomínek.

Berbeři

Berbeři

I já osobně jsem si potvrdil, že život má jiné priority, než které uznává každý z nás. Když jsem se chystal do Maroka, tak jsem neváhal a nakoupil jsem pro malé děti z těchto kmenů cukrovinky. A když jsem je dětem rozdával, tak jsem pochopil, co znamená slovo „radost“ . Ne, radost opravdu nejsou jen peníze a drahé dary ale naopak, jsou to každodenní maličkosti, které nás činí denně šťastnými.

Ta radost v dětských očích...

Ta radost v dětských očích…

Při projíždění malých vesniček jsme nadšeně pozorovali práci a píli místních kmenů. Většina starších Berberů se živí chovem koní a koz. Mladší muži jsou nuceni jezdit na korbě polorozpadlých dodávek za prací do města, aby uživili své rodiny.

Ono význam slova „uživit“ zde vesměs znamená zajistit základní jídlo a nejnutnější oblečení. Při pohledu na hlíněné příbytky si vlastně uvědomíte, že nic víc nepotřebují. Své sousedy zde berou jako svoji rodinu (škoda, že tomu tak není u nás). Mají úchvatnou přírodu, ke které se chovají s úctou a ona jim to pak vrací úrodou.

U nás se takhle označují satelitní městečka.

U nás se takhle označují satelitní městečka.

Během naší cesty po Maroku jsme potkali nepřeberné množství pastevců, kteří své kozy a ovce naháněli přes silnici na druhou stranu vozovky, jako by věděli, že jedeme právě my a nikam vlastně nespěcháme. Každý den jsme spěchali, ale o tom více za chvíli.

Při cestě z pohoří jsme najednou z auta uviděli něco, čemu mi nechce nikdo věřit. Viděli jsme „kozy na stromě“.

Kozy na stromě.

Žádnou jsme neviděli spadnout dolů.

Ne, opravdu se nejedná o žádnou fotomontáž či fake“. Takový pohled se vám může naskytnout v Maroku. Člověk by na stromě čekal různé ptáky nebo drobné savce. Vyprahlá zemina dokázala vyhnat kozy až do korun arganových stromů. Bylo velice ohromující okukovat berberské kozy pasoucí se na stromech. Sám osobně bych měl při spatření podobných snímků pochybnosti, jestli se nejedná o fotomontáž. Ale je to realita a stojí ji za to vidět !

Každý den jsme museli spěchat do cíle, abychom nemuseli hledat ubytování za tmy. Ve Vysokém Atlasu platí pravidlo, že nelze odhadnout čas trasy podle její vzdálenosti. Zkrátka jsme hledali ubytování po tmě každý den :-) . Jelikož vypadáme důvěryhodně, tak jsme neměli za celou dobu problém sehnat ubytování kdekoliv až na místě.

Celá trasa přes národní park měří bezmála 80 km a vzhledem k horskému stoupání, klesání a špatným cestám nám zabrala celý den. Ne, že bychom nebyli zvyklí na špatné stavy vozovek u nás v Česku, ale zde je to „o trochu“ větší extrém.

Byla to náročná cesta, kterou jsme zvládli bez sebemenšího zdravotního, duševního nebo technického problému.

Cesta národním parkem Toubkal.

Neměli jsme Jeep a ani Trabanta :-)

Když jsem před cestou do Maroka doma sestavoval itinerář cesty, tak jsem netušil, že se mi park Toubkal zapíše tak hluboko do mé cestovatelské duše. Upřímně bych přál každému zažít to pravé Maroko a ne takové jak ho zná drtivá většina lidí z katalogu cestovních kanceláří.

Tak na co čekáte vy?

Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu a nebo pronájmem reklamních ploch či jinou formou reklamy na našich stránkách. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.

Cestování je nejlepší způsob, jak poznat sám sebe a stát se lepším člověkem.

3 komentáře u „Putování po národním parku Toubkal, Maroko“

  1. Krásný příběh. Je pravda, že lidé, kteří toho moc nemají a nemají moc možností věci získat si např. obyčejného pytlíku bramborové kaše od Vitany nesmírně váží. Škoda, že to takhle nechodí i u nás a spousta věcí je pro nás naprostou samozřejmostí.

  2. človek si veci začne vážiť fakt až vtedy keď o ne príde: Takúto podobnú túru by mal absolvovať každý aby videl ako to funguje niekde inde a dokázal byť vdačný za všetko čo má.

Napsat komentář