Svatojakubská cesta

Petr Slavík: Závěrečné vyhodnocení dvoudenní cesty

Jaké jsou moje pocity z nedokončené cesty? Přemýšlím nad nimi a snažím se je určit. Možná trochu stud, možná trochu výčitky nad svou chybou, díky které jsem přišel o jistotu v podobě dokladů, pojištění, kreditní karty a peněz. Ale taky cítím velkou úlevu.

Úlevu kvůli lidem, které jsem opustil, když jsem se vydal na cestu. Prvních pár kilometrů mé pouti jsem měl totiž stále na očích ty tváře, které jsem viděl při loučení a bylo mi to líto. Když hodnotím zpětně cestu, na kterou jsem se vydal, a to jak dopadla, přicházím k závěru, že měla smysl. I to, co se stalo, mělo důvod, který jsem si však pořádně uvědomil až teď, kdy sedím v hospodě a na „žal“ piju pivo.

Po cestě z Plzně nastalo pár situací, které jakoby říkaly „nechoď, teď ještě ne“. A i když jsem se je snažil nevnímat, vygradovaly v jedné chvíli.

Ta chvíle vypadala následovně:

Procházel jsem lesem po Svatojakubské cestě značené I 24 (mezinárodní trasa) z Chotíkova, kde jsem se na ni napojil v krásných borových lesích a kochal se kvetoucí řepkou. Z ničeho nic prosvítil oblohu blesk.

Svatojakubská cesta L24

Svatojakubská cesta I 24

Protože jsem měl hlad a bylo už něco okolo sedmé hodiny večer, usoudil jsem, že bude nejrozumnější rozbít tábor. Postavit stan a rychle uvařit něco k večeři. Vše se mi povedlo, ještě než přišla bouře. Náhle se z nebe spustil déšť a začal padat na střechu mého „příbytku“ v jehož střeše, jak jsem si všiml, bylo pár děr.

Do těch začala téct voda a kapat mi na karimatku. Trvalo přibližně pět minut, než se můj zadek začal topit v kaluži. V té chvíli jsem si uvědomil, že nemůžu najít svou příruční tašku, co visela přes batoh. Do ní jsem dal doklady, pojištění, peníze, kreditku a vše důležité (pro mě důležité).

Někdo mi jí nejspíše ukradl. Pocit, který nastal byl hodně nepříjemný. Na batohu se houpal jen popruh s klipsnami, co na nich visela „kabelka“.

Co teď?!

Půjdeš dál bez stanu, bez peněz a bez jistot? Nebo to zabalíš?! Trvalo mi asi 10 minut, než jsem se rozhodl. Přesně v době, kdy jsem měl zadek úplně mokrý, a v mém stanu začaly plavat igelitky s nabaleným oblečením, jsem naházel vše do batohu zpět. Nechal jsem stan stanem a v bouři vyrazil k nejbližší vesnici.

Čekal jsem, jestli do mě uhodí blesk nebo na mě spadne strom a cestou přemýšlel o tom, jak se dostat domů. Bylo kolem osmé a poslední autobus odjel před hodinou. Seděl jsem na zastávce sklíčený tím co se stalo, ale nebylo na co čekat, hodil jsem batoh na záda a šlapal k další vesnici blíže Plzni.

V kapse jsem měl pouze 20 euro a pár drobných. Po pár kilometrech jsem uviděl zastávku autobusu, která vypadala, že jich z ní jezdí více, než pár. Netrvalo dlouho a přijel jeden, co jel směrem na Plzeň. Nasedl jsem do něj, mokrý, unavený a doufal, že zastaví alespoň pár kilometrů od vlakového nádraží, kde jak jsem doufal, že se přinejhorším vyspím.

Okolo desáté došlapaly mé boty na vysněný „vlakáč“, na kterém mi bylo sděleno, že zde přespat nemůžu, protože se nádraží uzavírá. Byl jsem ospalý, naštvaný, mokrý, zoufalý. Sedl jsem si před nádražní budovu mezi kluky co kouřili kdo ví co a nacpal si dýmku tabákem, abych si v klidu rozmyslel co udělám.

V tom ke mě přistoupil taxikář. „Co se děje?“, zeptal se. Vysvětlil jsem mu situaci a ten pokývl hlavou nahoru a nabídl mi, že mě zaveze do hotelu, ve kterém se opravují pokoje a že mě v něm snad nechají přespat. A taky že jo. Dojeli jsme spolu na místo. Já zjistil situaci a i když jsem se snažil ukecat cenu za neúplný pokoj, dohodli jsme se na 550 kč (normální cena se pohybuje okolo 1 500,-).

Na pokoji jsem si nalil slivovici, zapálil si dýmku s třešňovým tabákem.

Nevím, co si myslet. Za ty dva dny jsem potkal zajímavé lidi a zažil věci, které jsem myslel, že se mi vyhnou. Rozhodně to byla zajímavá zkušenost a poučení pro příště. Taky chci říct, že pocit který jsem cítil na začátku cesty, nemůžu srovnat s ničím jiným, co jsem kdy zažil. Bylo to neuvěřitelné a schovám si ho na později, až zase budu chtít navázat na svou cestu. Všechno zlé je pro něco dobré. I přes to všechno jsem šťastný, že jsem to mohl zažít a budu doufat, že se zase brzy vydám na cestu znovu.

Svatojakubská cesta

Rozkvetlá řepka u cesty

Touhle cestou mi dovolte, abych vzdal hold všem poutníkům, kteří tuto pouť šli přede mnou. Bez peněz, bez stanu, bez pojištění. V dřevácích a s vydlabanou tykví na vodu. To byli opravdu odvážní lidé a neuvěřitelné duše!

„Žádná cesta nikdy nekončí, pokud to nedovolíme!“.

Váš Petr Slavík

„Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.“ PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.

Napsat komentář