Amazonie

Na skok do Amazonie

Výlet do peruánské selvy jsme si s kamarádem naplánovali jen na pár dní, zato s plným programem. V letadle z Limy do Iquitos jako jediní gringos ochutnáváme spolu s Peruánci jejich místní Inca Kolu a nabíráme tak zásobu cukrů na následující týden. Po mezipřistání v Pucallpě obracíme zraky do nekonečné zeleně a následující hodinu nevidíme nic jiného než obrovskou plochu Amazonie, kde vyčnívají do obrovských výšek stromy, a jen těžko si představujeme ten divoký svět, který si žije vlastním životem.

Do Iquitos se dostanete pouze letadlem nebo po řece, nevede sem žádná pozemní komunikace, my zvolili leteckou přepravu z důvodu časového, ale cestovat po Amazonii, spát v hamace a pár dní jíst nachytané ryby může být skvělý zážitek.

La selva

La selva

Na letišti nás čekal domluvený místní domorodec Ernesto, který nám dělal průvodce. Byl stejně malého vzrůstu jako ostatní Peru, a tak si se svými sto šedesáti centimetry rázem připadám vysoká. Jako další dopravní prostředek je připravená tříkolka s nápisy DC Monster, která se na iquitoských silnicích prodírá dopravním zmatkem typickým v celém Peru, a naše pozadí je masírováno díky chybějícím výplním v asfaltu. Příjezd k řece Nanay si žádá další změnu dopravního prostředku, a tak přehazujeme bágly do loďky a míříme již z dosahu civilizace. Po slabé půlhodince přijíždíme k prvním obydlím, které na amazonské domky vypadají velmi dobře. Přijeli jsme v období dešťů, a tak máme to štěstí doplout přímo k Ernestovi domů. Jinak hladina řeky mívá i o tři metry méně, a tudíž i lodní doprava je tu velmi omezená.

řeka Nanay

Řeka Nanay

Tím naše cesta ale nekončí a naše představy o ubytování v dřevěných domcích na břehu řeky mizí. Dál nás doprovází i čtyřnohý přítel Ernesta Rambo, naše šaty plně nasávají pralesní vlhkost a naše oči se kochají veškerou zelení a různorodostí rostlin. Po hodině šlapání se dostáváme do našeho příbytku, který se skládá ze dvou střech, kde pod jednou jsou zavěšené dvě hamaky s moskytiérou a pod druhou je ohniště a stůl s lavicí. Koupelnu nacházíme v podobě suchého záchoda a malého zarostlého potůčku. Na místě necháváme krosny a jdeme se podívat na strom lupuna starý více než pět tisíc let, kde zůstaneme ohromeni velikostí a jeho energií snad hodinu, poté se ve změti vyšlapaných cestiček vracíme „domů“ a cestou se párkrát zastavíme, rozpřáhneme ruce a snažíme se přimět motýly, aby si na nás sedli. Ernesto nám na ohni připravuje to nejlepší kuře, jaké jsme kdy jedli, a vrací se zpět domů s tím, že se pro nás vrátí kolem čtvrté ráno.

Náš pralesní apartmán

Náš pralesní apartmán

Druhý den poznáváme stromy, které se používají k nejrůznějšímu léčení od revma přes žaludeční potíže až po malárii. Nasbírané bylinky poslouží k rannímu čaji a dodají energii na procházku do vesničky Tres Unidos, která má pouze osmnáct obyvatel a fotbalové hřiště. Po obědě se odhodláme koupat v řece Nanay, plavky tu místní rozhodně neznají a zjevně ani nepotřebují, ale my se jich nevzdáváme. Na večer se chystá náš rituál s ayahuascou, který oddálí naše vstávání až na devátou hodinu ranní. Máme volnější denní program, který zahrnuje koupání, celodenní půst, odpočinek v hamakách na břehu řeky a odpolední pokus o lov ryb. Ty budou naší večeří spolu se smaženým banánem, rýží a především pivem, které mělo nejspíše za následek, že nás v noci nedoprovázela pouze světla čelovek a světlušek, ale také Rambo, který si nebyl jist, zda sami trefíme do našeho amazonského apartmá. Zalezeme do hamak, vymýtíme vlezlé komáry a za zvuků nočních ptáků usínáme.

nalovená večeře

Nalovená večeře

Další den se chystá výlet do Iquitos, města vystavěného uprostřed Amazonie, které zažilo i svou chvilku slávy v době, kdy se tu těžil kaučuk. Přijíždíme na soutok řeky Nanay a Amazonky, kde pohledem lovíme sladkovodní růžové delfíny, kteří žijí pouze zde. Když se vracíme zpět na pevninu, navštěvujeme místní trh, kde koupíte suvenýry, ale i různé ovoce, zeleninu či dokonce živou želvu velikosti dětského kola za necelých dvě stě korun.

Poslední ráno se snaha zachytit ranní východ slunce nepovedla, ale nejsme zklamáni, jelikož v období dešťů nám ani jednou nepršelo a sluníčko svítilo neustále. Loučíme se s pralesem, pochodujeme k Ernestovi, kde se snažíme usušit lehce shnilé věci neustálou vlhkostí pralesa, a spořádáme poslední amazonskou snídani, po které se vydáváme na cestu zpět do civilizace a měst plných smogu.

peruánská holčička v Tres Unidos

Peruánská holčička v Tres Unidos


Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

Napsat komentář