Na Jawě napříč Jižní Amerikou – Bolívie – Ohnivá země – Bolívijské kopce

Na Jawě napříč Jižní Amerikou – Bolívie – Ohnivá země

Lidi toho napovídají hodně, ale chybí důkazy!

Už zase slyšíme to jejich: „Tady v Argentině je to v pohodě, ale až dojedete do Kolumbie…“ Jako bychom to neslyšeli už stokrát o Bolívii, kde jsme byli v prosinci. To nám pro změnu říkali, že to tam je samý drogový dealer, vrah a zloděj. Myslíte si, že tomu tak bylo? Tak se na to pojďme podívat!

První zkušenosti s Bolívijci

Čekáme neskutečné problémy na hranicích, protože dle slov kamarádů v Argentině jsou hlavně státní složky největším zlem. Kupodivu oběhneme čtyři přepážky, předložíme všechny potřebné dokumenty, ukážeme celníkovi, kde má v TP hledat SPZ moto a za hodinu už uháníme mezi pouštěmi v horách směrem na Tupizu. Hned za hranicemi se však vylekáme. Na jediné silnici z města stojí mýtná brána a my si jak na potvoru zapomněli vybrat. Argentinská pesa se tu velice rychle mění na drahý toaletní papír, protože je tu nikdo nechce. Naštěstí při nás stojí duch svatý a zařizuje výjimku mýtného pro jednostopé koně.

Na Jawě napříč Jižní Amerikou – Bolívie – Ohnivá země – Bolívijské kopce

Na Jawě napříč Jižní Amerikou – Bolívie – Ohnivá země – bolívijské kopce

Klopíme jednu zatáčku za druhou mezi vysokými horami a v pokročilé hodině odpolední vjíždíme do Tupiza. Nutno říci, že necelých 200 km jsme nepotkali ani jednu benzínku. Přemýšlíme, co dál, jestli zde zůstat nebo pokračovat dál. Když se však rozsedíme na patníku na náměstí, je rozhodnuto. Zůstáváme. Máme nějaké resty, které musíme vyřídit. Když se rozejdu k bankomatu, uprostřed silnice mě zastaví četník. Půlky se mi sevřou tak, že bych mohl louskat oříšky, protože nevím, co čekat. Jsem vyplašený z těch pověr z Argentiny. Jenže místo zatčení za parkování v zakázané zóně se policista vřele usměje, podá mi ruku a dává se do přátelského rozhovoru. To jsou mi věci! Kde je ta korupce a nepříjemnosti? Poradí nám, kde koupíme novou baterii do telefonu a kde hledat nejlevnější ubytování.

Další den pokračujeme dále na sever. Jelikož nám na hranicích místo 90denního víza dali z nepochopitelných důvodů víza 30denní, musíme si trochu máknout. Navíc se nám nelíbí zvuk motoru, a tak se snažíme co nejdříve dostat do Cochabamba, kde máme kamarády Jawaře. Ale abych nepředbíhal. Začínáme stoupat ještě výše do hor. Běžně se pohybujeme nad 4 000 m n. m., a tak není divu, že se věčně hádá jednička s dvojkou o místo v převodovce. Skoro celý den stoupáme rychlostí 20  – 30 km/h, a když se dostaneme na vrchol, upalujeme konečně i 90 km/h. Při klesání zase marně hledáme nějaké jezero, kam bychom hodili naše brzdy, protože jsou rozpálené do ruda. Do toho si představte řidiče, kteří nejspíše dostávají řidičáky na počkání, a máte stejně jako my o zábavu postaráno.

Nicméně všechno to nebezpečí i nepohodlí stojí za ty nádherné výhledy. Silnice se kroutí v různobarevných horách jako paragraf a teplota zkouší, co všechno vydržíme. Cítíme se jako smažené řízky v troubě, co mnozí z vás chystají na štědrovečerní tabuli. Jelikož celý den střídal jeden vrchol ještě vyšší vrchol, není divu, že do Potosí přijíždíme těsně před setměním. Věděl jsem, že ubytování máme přes kamarády zajištěné u kamaráda kamaráda mého kamaráda.

Nedělali jsme si tedy hlavu s časem a vlastně ani s benzínem. Tady v Bolívii mají totiž dvě ceny benzínu. Pro místní za cca 12 Kč, pro turisty za 32 Kč. Proč bychom tedy měli platit vyšší cenu, když tu budeme mít známého? Bohužel, co čert nechtěl. Nová baterka v telefonu nepomohla, a když ho zrovna potřebuji, směje se mi do ksichtu 5 %. Než mi přijde adresa na dnešní nocleh, zamává mi z baterky krásně kulatá 0. Bohužel stejný obsah máme i v nádrži. Ujedeme jen pár metrů, než čučím jak puk do vymetené bandasky. Naštěstí máme pro tyto případy dvě záložní pet lahve se zázračnou tekutinou.

Bloudíme po městě a doufáme, že někdo zná název místního motoklubu, ze kterého je náš „přítel“. Marně! Nezbývá nic jiného, než se vymotat z města a najít nějaké místo pro stan. Jenže to by před námi v půlce kopce nesmělo zastavit auto. Kopec je tak prudký, že se už nedokážeme znovu rozjet. Spojka zavoní až do Evropy a moje nadávky nejspíš slyší až v Číně! Jenže tentokrát to bylo k dobru, to moje nadávání. Uslyšel ho protijedoucí motorkář a zastavil. V tu chvíli jsem byl schopný zázračně mluvit plynule španělsky, až jsem koukal, kde se to ve mně bere. Během pěti minut mu vysvětluji celou situaci. Bez váhání zavolá domů ženě, že dnes budou mít hosty. Vůbec nás nezná, ale otvírá nám dveře od svého domu. Pohostí nás pizzou, ukáže nám pokojík, kde můžeme přespat, a ráno nám popřeje šťastnou cestu. Postupně přicházíme na to, že na cestě není vůbec nic problém, jen člověk nesmí zpanikařit. Vždy je cesta ven!

Dokud se klika točí!

Opět stoupáme do hor, tentokrát nás však dopředu žene obrovská touha spatřit obrovskou solnou pláň Salar de Uyuni. Něco tak nádherného jsme ještě nikdy neviděli. Stojíme na jejím začátku, děláme jednu fotku za druhou a kocháme se výhledem do nekonečna. Trochu nás mrzí, že nemáme dostatečnou zásobu benzínu na to, abychom ji mohli přejet celou. Po hodině tedy pokračujeme dále. Spíme pod horami ve výběhu pro lamy u jedné z benzínek. Další den si dáváme za cíl dojet až do Cochabamba, za největším Jawa klubem v Jižní Americe. Cesta to však není jednoduchá. Hned na začátku stoupání na nás někdo otočí kbelík s vodou a přilévá celé dopoledne. K tomu se přidává rozestavěná silnice a já mám plné ruce práce. Týna se jen kouše do rtu a sedí jak zařezaná.

Těsně před vrcholem začne Doris naříkat a po chvíli se úplně zastaví. Přemlouváme ji celých pět minut, než si s námi začne zase alespoň trochu povídat. Stejné divadélko předvede ještě třikrát. Mám co dělat, abych se udržel a nezačal jí domlouvat sekyrkou. Mám všeho plné zuby, nezůstal na mně kousek suchý, Jawa zlobí a ocelové nebe nevěstí nic dobrého. Naštěstí jen objedeme kopec a vyleze sluníčko a nám se vrací dobrá nálada. Kupodivu i Doris přestala zlobit, asi jí ten déšť taky nedělal dobře. O tom se však přesvědčíme o pár týdnů později znovu.

Aguilas Legendarias

Když sjedeme z hor, vidím v protisměru obrovský bílý dým stoupající k nebi. Tohle odněkud znám. Mrknu do zpětného zrcátka, před sebe, do zpětného zrcátka a je mi to jasné. Je to taky Jawa! Kluci nám jedou naproti. Hodím blinkr doprava a za půl minuty už se objímáme, jako bychom se znali léta. Přitom se vidíme poprvé v životě. Hned na uvítanou nás berou na skvělý oběd a seznamují nás s plánem, který si pro nás připravili. Chtějí, abychom tu zůstali deset dní. Každý den prý ochutnáme nové typické jídlo, zajdeme na kulečník, vezmou nás na projížďku k jejich monumentu, zajdeme v motoklubu na pivo, budeme grilovat a nakonec nás doprovodí do dalšího města na naší cestě. Zní to fajn a my vlastně nemáme pevný plán, takže proč odmítat?

Ubytování máme zajištěné u jednoho z jejich členů. Co nás trošku zaráží a možná i vadí, je to, že nás nenechají nic platit. Doslova nám sdělili, že naše peníze tu neakceptují. To ani v případě, kdy si jdeme koupit novou zadní pneumatiku. Prý dárek od klubu. Však počkejte, až příští rok přijedete do České republiky!

Mohl bych vám tu vyprávět na deset stránek, co všechno jsme tu prožili, ale daleko lepší bude, pokud se podíváte na ty nejsilnější okamžiky sami, protože je máme natočené. Jeden z nich byl, když nás kluci vzali k soše na náměstí. Loni v dubnu sem umístili železného Jawaře. Jméno mu tenkrát nedali, protože chtěli, aby nesl jméno prvního Čecha, který je na Jawě navštíví. Tušíte správně, že jsem to já s Týnou! Při té příležitosti mi taky udělují čestné členství v jejich klubu. Podívejte se na to v tomto videu:

Druhý skvělý moment je při výměně zadní pneumatiky. Přesně ve chvíli, kdy mám ruce celé zajawené, přichází svůdná reportérka z místní televize a žádá mě o rozhovor. Krásné překvapení si pro nás kluci nachystali! Celý rozhovor můžete vidět zde:

Jakub Zahradník v Tarija

Naším dalším cílem mělo být město Santa Cruz. Víme o jedné Češce, která zde má pekařství, bohužel se nám nepodařilo domluvit přesný termín, kdy by na nás měla čas, a tak měníme plány. Naštěstí se nám ozývá Jakub Zahradník. Čech jak poleno, který tu žije již pět let. Do Bolívie přijel kvůli své, dnes již bývalé, přítelkyni. Neuměl skoro vůbec španělsky a učil se za pochodu. Nejdříve pěstovali a prodávali s přítelkyní hlívu ústřičnou, pak zkusil vlastní podnikání, ale velmi rychle přišel na to, že místní celnice funguje jako mafie. Nakonec se mu podařilo vcelku dobře uchytit jako osobní trenér v místním fitcentru. S Jakubem tedy nahráváme rozhovor o jeho začátcích i životě zde. Bohužel se mi podařilo špatně nastavit diktafon a sloučení zvuku s videem nedopadlo dobře.

Nejsou Vánoce jako Vánoce

Do Štědrého dne zbývá přesně šest dnů a my dostáváme pozvání od rodiny Jurášků v Saenz Peňa, provincie Chaco Argentina. Neváháme ani minutu a opět startujeme naši, z části porouchanou, Jawu. Do Saenz Peni to máme 2 000 km. Konečně sjíždíme z hor a nemůžeme se vynadívat na tu zelenající se krajinu podél řeky. Dobrých 100 km překlápíme motorku ze strany na stranu. Pak si vyčkáme hodinu na hranicích ve 40 stupních, abychom se mohli následně divit, proč nám všechna ta razítka nedá jeden úředník. Sedí jich tu šest, hezky půl metru od sebe a každému z nich musím říci, co udělal ten úředník před ním.

Aby toho nebylo málo, tak půl kilometru před oficiální hranicí nás nutí první celník dát všechny věci do scaneru. Hezky na sluníčku vybalujeme, co se dá. Nakonec ho ukecáme, abychom nemuseli vyskládávat kufry. Tam se jen podívá. K smíchu je však fakt, že už on zkontroluje všechny dokumenty, ale stejně nás nemine byrokracie viz výše.

Opět se dostáváme do rozpáleného Chaca. Nekonečné rovinky, které lemuje jen nekonečná pampa. Sluníčko nás praží jak kukuřici, až se divím, že nepukneme jak popcorn. Po třech dnech přijíždíme již podruhé do Union Checoslovaca, kde na nás již čekají. Tentokrát však dostáváme k dispozici celý domek po paní profesorce, takže si spíme jak v bavlnce. Štědrý den je pro nás velmi neobvyklý. Slavíme ho vlastně nadvakrát. Poprvé s naším starým kamarádem Marcusem, který u sebe hostí ještě Brazilce, Bolívijce a dalšího Argentince. Hezká mezinárodní sešlost na Štědrý den.

Popíjíme fernet s colou a pak se přesuneme k Juráškům. Večeříme až v deset večer, kdy konečně teplota klesne pod 35 stupňů. U stolu je celá širší rodina, jak je koneckonců u Argentinců zvykem. Místo kapra a řízku si pochutnáváme na pečeném selátku a beránkovi. Nechybí ani české cukroví a spousta vína, fernetu i piva. Přesně o půlnoci si všichni popřejí krásné svátky, objímají se a nad hlavou jim bouchá jeden ohňostroj za druhým. Je to zvláštní, ale krásný zážitek.

Druhý den nám Marcus chce ukázat, jak si zde oni vydělávají na cestování. Není totiž žádnou výjimkou, když zde vyrazí na cestu bez peněz. Každý motorkář zde umí něco vyrobit. Většinou jsou to lapače snů, které pak na náměstí ve městech prodávají, aby si vydělali na benzín. Supr nápad, co říkáte?

Když se něco kazí, tak se to kazí pořádně

Jak už jsem psal výše, náš motor není v nejlepší kondici. Vydává divné zvuky a je nejvyšší čas to začít řešit. Proto 26. 12. 2016 vyrážíme na dalších 1 000 km směrem Rosario. Zde je náš přítel ze začátku dobrodružství Adrian Gagliano. Největší mistr na opravy Jawy, kterého jsem kdy poznal. Domlouváme si s ním opravu našeho oře. Ještě tam ale musíme dojet. Přesně v půlce cesty nás totiž zastihne přívalový déšť, který během pěti minut promění silnici v řeku. Voda se nám dostává nejen pod trenky, ale hlavně do konektorů pod nádrží. To Doris neustojí a odmítá pokračovat v jízdě. Můžu se stavět třeba na uši, ale dál prostě nepojede.

Zmoklí jak slepice tlačíme tedy náš tank na nejbližší benzínovou stanici. K té to máme dobrých pět kilometrů. Během jednoho kilometru nám zastaví šest pickupů, aby se řidiči zeptali, proč tu těžkou krávu tlačíme. Ani jednoho nenapadne, že bychom mohli motorku naložit na korbu a odvézt ji k té benzínce. Když je poprosím, řeknou, že se tam nevejde. Hezké. Naštěstí po chvíli zastaví další pickup, kde na korbě sedí několik traktoristů. Nejdříve jedou za námi, aby nám svítili na cestu, jelikož se mezitím setmělo, a po chvíli už nakládáme motorku na korbu. Dovezou nás až k hostelu, odkud ráno již bez deště a s vyschlými konektory pokračujeme dále až do Rosario. Jen co vjedeme do města, upadne nám držák výfuku. I výfuk se nám během cesty stačil proděravět o osu zadního kola. U Adriana pak zjistíme ještě prasknutý nosič kufrů a to, že i zadní tlumiče to už mají za sebou. Doris již opravdu nutně potřebuje po necelých 10 000 km operaci od profíka!

Adrian se do toho pouští až po Silvestru. Celých pět dní dělá dnem i nocí, abychom mohli co nejdříve vyjet. Rozebere motor na prvočinitele a postupně nám ukazuje, kde je problém. Ve zkratce: rozpadlá klec středového ložiska klikové hřídele, přidřená ložiska v karterech, přidřené ložisko převodovky, přidřený levý píst díky rozpadlé kleci, překalený pravý píst. Práce jak na kostele, ale vše  zvládl. Jen cena 16 000 pesos včetně nových tlumičů je trochu nabourání našeho rozpočtu. Naštěstí Adrian dostává skvělý nápad. Jelikož kvalita dílů na Jawy v Argentině není zrovna valná stejně jako jejich ceny, rád by si nechal zasílat díly od mého kamaráda z Fichtl krámku. Domluvíme se tedy na tom, že bude mít u mě 16 000 pesos, za které mu postupně díly koupím a nechám zaslat. Rozpočet je zachráněný!

Vzhůru za dalšími Čechy!

S novým motorem se nám jede o poznání lépe. Pokračujeme do Carlos Paz, kde žije Nela Dočekalová. Češka, která sem přijela se svojí rodinou před 9 lety. Když jí bylo 17 let, rodiče se z rodinných důvodů rozhodli rychle odstěhovat z České republiky do Argentiny. Přijeli do Carlos Paz a chtěli dál poznávat Argentinu. Nechali zde Nelu samotnou a ona si musela najít vlastní cestu. Jak se s tím poprala, si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru:

Kromě Nely jsme zde poznali taky Charlieho. Jawaře, který nás kontaktoval již při cestě sem a zajistil nám ubytování v kempu, který vlastní rodina Králíčků. Správně, další Češi!  Charlie nám z nepochopitelných důvodů kemp i zaplatil a pak nám ve svém baru namíchal pár skvělých drinků. U těch nám vyprávěl o svém plánu projet napříč Amazonii v Brazílii s jeho Jawou 350TS. Úplně sám!

Po pár skvělých dnech opět zvedáme kotvy, abychom navštívili dalšího Čecha, který žije v Patagonii. Během cesty lehce zabloudíme, a tak se dostáváme do krásného zatáčkovitého úseku, který vede horami. Někdy ta náhoda a cesta bez GPS opravdu není na škodu! Můžeme zde oči nechat!

Když přijedeme do Carmen de Patagones, nepodaří se nám kvůli informačnímu šumu s Čechem spojit. Nedá se nic dělat, i takové věci se na cestě stávají. Nicméně si alespoň užijeme nádherné vlny oceánu. V mezičase musíme vyměnit i zadní osu kola, protože jsme prostě hrozně těžcí a ona na to není stavěná. S tím jsem však počítal, takže ji jen lovíme z našich náhradních dílů. Výměna je sice trochu náročnější, neboť naložená motorka se těžko převažuje na přední kolo, ale po chvilce bádání vymyslíme způsob, jak na to.

Kam to bude dál?

Pak už nám nebrání nic v tom pokračovat směrem na konec světa. Po cestě však máme ještě jedno místo, které chceme navštívit. Poloostrov Valdés, kde mají být k vidění tučňáci, lachtani, kosatky, delfíni, velryby a spousta dalších krásných zvířat. Když na poloostrov již za tmy přijíždíme, překvapí nás vcelku tučné vstupné (330 pesos/osoba). Nejhorší je, že mýtná brána je až po 50 km od hlavní silnice, takže nemít v záloze několik tisíc pesos právě pro tato překvapení, byl bych vcelku vytočený. Protože o benzínce si můžete nechat zdát a do nejbližšího města, kam vás pustí zdarma, je to 90 km zpět. Naštěstí ty peníze v záloze máme, jinak bychom ještě dneska tlačili motorku, protože nám přesně po dalších 30 km dochází benzín a jen tak tak dojedeme na jedinou benzínku na celém poloostrově.

Stejně tak kemp, je tu jediný a samozřejmě za turistické ceny (150 pesos/osoba). U pokladny však potkáme zvláštního člověka. Ten nám místo toho, aby nás zkasíroval, říká: „Jeďte si najít místo a přijd přesně ve 3:00 ráno.“ Ptám se proč. „Když přijdeš ve 3:00 ráno, nenaúčtuju ti dnešní noc, až tu zítřejší, ale musíš být přesný!“ Zdá se mi to divné, ale cesta nás už naučila. Vstávám tedy na třetí ráno, abych na pokladně viděl někoho jiného, ale skutečně nám účtuje až další noc!

Pokud vás o naší cestě zajímá více, můžete se podívat na spoustu dalších fotek, videí i průběžných zážitků na našem facebookovém profilu.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.

Napsat komentář