LowCost Race aneb Jak procestovat kus Evropy skoro bez peněz

LowCost Race aneb Jak procestovat kus Evropy skoro bez peněz

Spoustu lidí má pocit, že k cestování potřebuje spoustu času a peněz, což používají jako výmluvu pro to nikam nevyrazit. S kamarádkou jsme letos procestovaly Německo od severu až na jih, viděly jsme také kus Nizozemska, kde nás tak trochu napadly prostitutky, a v Rakousku jsme se vyškrábaly na 2 941 m n. m. vysokou horu v Alpách. To vše jsme stihly za 10 dní a s rozpočtem 6 euro v plusu. Jak jsme to udělaly? Vyrazily jsme na Lowcost Race a zážitků díky tomu máme na celý život.

Co je to Lowcost Race

Je to cestovatelská soutěž, kde vyrazíte v týmu po 2 členech na 10 dní napříč Evropou. Za tuto dobu musíte stihnout dorazit do co nejvíce checkpointů (letos 25) a splnit šílený úkol na každém z nich. Navíc dostanete ještě šílenější denní výzvy a další úkoly, za které získáte extra body. Rozpočet na tým je 5 000 Kč, 2 500 Kč na hlavu, ale za každou utracenou korunu ztrácíte bod. Máte však možnost si po cestě vydělávat třeba žebráním či buskingem (pokud umíte zpívat a hrát na hudební nástroj). Útrata těchto peněz se vám nepočítá jako ztráta bodů.

Průběh závodu pak lidé mohli sledovat na Facebooku Lowcost Race a hned několik týmů si vytvořilo své týmové stránky a sdílely příběhy z cest. Náš tým Na cestě poctivě spamoval několika příspěvky denně, na které jsme měly super ohlas. Na této stránce sdílíme i příběhy z našich ostatních cestovatelských dobrodružství.

A jak jsme nakonec dopadly? Umístily jsme se na krásném 6. místě a podařilo se nám zdolat 8 checkpointů.

Díky tomuto závodu jsme se spoustu věcí naučily a o to bych se s vámi chtěla podělit v tomto článku.

Cestování opravdu nemusí být nákladné

S nízkonákladovým cestováním jsme už sice obě měly nějaké ty zkušenosti, ale že neutratíme skoro nic, to jsme fakt nečekaly. Viděly jsme slušný kus Evropy a dokonce se nám podařilo vrátit se s 6 eury v plusu. Naše vlastní peníze jsme až na jednu výjimku, kdy jsme si první den koupily lístky na metro v Praze, vůbec nepoužily.

Celou cestu jsme stopovaly a po městech šly buď pěšky nebo se posunuly MHD někam na okraj za město, kde byly hitchpointy. Díky Hitchwiki jsme vždy věděly, kam máme jít, ale občas jsme zkoušely i místa, kam nás samotné napadlo si stoupnout a stopovat.

MHD jsme nechtěly jezdit načerno, tak jsme přišly na to, jak si na něj vyžebrat. Na nádraží jsme si vždy stouply se zoufalým výrazem k automatu na jízdenky s cedulí, že prosíme o 2 eura na lístek, a k našemu údivu nám hodně lidí přispělo a netrvalo to vůbec dlouho.

V Amsterdamu jsme během necelé půlhodiny měly 17 euro, ve Frankfurtu 15 za přibližně stejnou dobu. I v dalších městech se nám takhle rychle podařilo vybrat. Peníze nám většinou potom vystačily i na skromné jídlo.

Zásoby jsme s sebou mohly mít jen na první den, během kterého jsme je musely sníst. Zbytek cesty jsme si musely poradit. Jídlo jsme si nakoupily v supermarketech, většinou jen ve složení – bochník chleba, balení sýru a salámu a dvě místní piva, protože když už jsme šetřily na jídle, alespoň si dopřejeme nějakou místní specialitu. Také jsme po cestě sbíraly ovoce, co to jen šlo. V Holandsku jsme se krmily ostružinami, v Německu jsme našly strom se švestkami a v Rakousku to zase byly borůvky.

Bydlení jsme vyřešily spaním ve stanu a 3 noci nás u sebe někdo ubytoval, protože venku pršelo. Náklady na ubytování jsme tak neměly žádné.

Stopování ale neznamená jen vození se zdarma

Je to o poznávání lidí. A my jsme díky stopování poznaly naprosto neuvěřitelné lidi s příběhy, které by dokázaly naplnit několik knih. To by se nám v autobuse, vlaku či letadle s největší pravděpodobností nestalo, protože jsme naučení si každý hledět svého. Lidé se spolu většinou nebaví.

Ale když vás k sobě někdo pozve do auta, hledá společnost a vy máte šanci někoho poznat. Také máte možnost jim vyprávět váš příběh, bavit je a inspirovat. A to je mnohem cennější než peníze. Nikdy nevíte, jestli je náhodou setkání s vámi nenakopne k tomu, aby pak někam oni sami vyrazili.

Není pravda, že vám zastaví jen podivíni a úchylové

My jsme měly opravdové štěstí na lidi. Většinou to byli také cestovatelé, co sami stopovali, anebo lidé, kteří zkrátka chtěli jen pomoci v nouzi.

Kamioňáci mají většinou špatnou pověst, ale nás svou pohostinností velice mile překvapili. Jely jsme s Polákem, kterému jsme sice vůbec nerozuměly, ale i přesto se s námi snažil komunikovat. Na zahřátí jsme od něj dokonce dostaly i čaj.

Další polský kamioňák nás svézt nemohl, protože čekal na úkol, ale pozval nás k sobě na čaj a sušenky. Když pak začalo pršet, tak nás u sebe v kabině schoval a udělal nám k obědu sendviče. Vysílačkou nám dokonce zkoušel sehnat odvoz.

Říká se také, že nestaví ženy. Nás ale svezla holandská učitelka, co učila křesťanské děti v Surinamu, a imigrantka z Íránu, které se nelíbilo, jak moc v ČR chlastáme. To jsme jí souhlasně odkývaly a radši zamlčely, že jsme k obědu vyžahly flašku vína, co jsme dostaly. Také nás svezla stopařka z Rakouska, co díky stopování procestovala Dánsko a Norsko.

Stavěli nám i lidé, co nás u sebe nechali přespat. V Holandsku nám zastavil Ismat, původem Iráčan, co má síť secondhandových obchodů s charitativní činností. Vzal nás do svého druhého domu pár desítek kilometrů od Amsterdamu, protože se mu nelíbila představa, že v tom chladném a deštivém počasí spíme někde ve stanu. Pohostil nás pivem, ráno snídaní a ještě nám dal jídlo s sebou na cestu. Dovezl nás také na benzínovou pumpu, odkud jsme mohly dál stopovat.

V Německu nás u McDonaldu oslovila mladá slečna, že se s rodinou jen najedí a hned nás někam hodí. Když jsme jim vyprávěly o Lowcost Race, tak se rozhodli nás vzít k sobě domů a uvařit nám večeři. Ráno nás pohostili snídaní, vzali nás na prohlídku pohádkového města Rothenburg ob der Tauber a přiblížili nás skoro až k další destinaci. To vše jen proto, že byli vděční za to, co v životě mají, a chtěli se o to podělit s druhými. Nutno říct, že bohatí nebyli, ale srdíčka měli ze zlata.

Zastavil nám i jeden pár, co nám nabídl, že nás buď vezmou z Nordlingen do Salzburgu, nebo nás zvou k sobě do Passau, že si uděláme fajn večer. Rozhodly jsme se jet s nimi a rozhodně jsme nelitovaly. Společně jsme si uvařili večeři a s pivky mrkli na dvojku Hangoveru. Ale hlavně, poznaly jsme dva úžasné mladé lidi, co také rádi cestují a ve volném čase se věnují dobrovolnické činnosti s uprchlíky.

Mnohokrát se nám také stalo, že nás lidé vzali mnohem dál, než jsme se původně domluvili. Že nám dali jídlo a peníze na cestu, aniž bychom si o to řekly. Častokrát se ještě i omlouvali, že nám nemohou dát více.

S mnoha lidmi, které jsme potkaly po cestě, jsme zůstaly v kontaktu – na Facebooku, přes e-mail, posílaly jsme pohledy – a doufáme, že jim jejich laskavost budeme moci oplatit. Třeba oni zase přijedou na oplátku navštívit nás a my je u sebe ubytujeme a ukážeme jim krásy ČR.

Cestování je o lidech a zážitcích

Nejsilnější zážitky z tohoto závodu nemáme z míst, která jsme navštívily. Máme je ze setkání s lidmi, protože nám otevřeli oči. Je snadné podlehnout dojmu, že se ve světě dějí špatné věci a že je plný špatných lidí, protože toho jsou plná média. Už ale nikdo nepíše o tom, kolik je na světě dobrých lidí, co dělají dobré věci a neočekávají nic na oplátku. A když člověk zažije tolik laskavosti, vrátí se s jiným pohledem na lidi a na svět kolem sebe. A o tom je cestování.

Naše mise po návratu

Chceme inspirovat a informovat (nejen) mladé lidi o tom, že cestování je dostupnější, než si myslí, avšak i cestovat se musí se správnými úmysly. Lowcostové cestování není o využívání druhých, kteří vám “zaplatí” vaši dovolenou. Laskavost je nakažlivá a podněcuje k tomu, aby ji člověk posílal dál. A protože v to pevně věříme, toto jsou laskavosti, které děláme a které můžete dělat i vy:

  • Bereme stopaře, protože víme, jaké to je stát na okraji silnice a modlit se za svezení.
  • Děláme drobné dobré skutky: zavedeme ztracené lidi na místo, kam potřebují; přispějeme drobnými nebo jídlem.
  • Darujeme náš čas a zkušenosti – učíme druhé, co umíme, a nechceme za to nic na oplátku, jen to, aby to pro někoho dalšího udělali také.
  • Darujeme krev.
  • Dobrovolničíme.
  • Přispíváme na charitu.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Mám červený batoh a nebojím se ho použít! :) Ráda a celkem i často cestuji, jak doma, tak v zahraničí, kde mě nejvíce zajímá příroda, jiné kultury a cizí jazyky. Zatím jsem byla jako aupair v USA a Velké Británii, jako děcko jsem bydlela v Německu a s kamarádkou jsme batůžkovaly po Rakousku a Itálii. Když zrovna necestuji, věnuji se psaní, hraní, překládání nebo studování.

Napsat komentář