Krok do neznáma vs. cestování

První kroky jsou v životě opravdu těžké. Od prvního nadechnutí, prvního breku, prvního kontaktu s lidmi a prvních nemocí přes všechny ty zkoušky života se přeneseme až do dospělosti. V tom pro společnost ideálním případě máme úspěšně dokončenou školu, pro nás osobně je důležité, že jsme zdraví, a vlastně si uvědomujeme, že to všechno, co jsme doposud zvládli, bylo snazší, než to zpočátku vypadalo.

Přesto se však neponaučíme a každý další „první krok“ je pro nás pomalu noční můrou. Najednou pak čteme dokonalý cestopis někoho, kdo se prostě sbalil a vyrazil na cesty. Při čtení se doslova vciťujeme do situací, kterými si autor procházel, a necháváme na sebe přenést to, co sám autor do textu vložil. Je nám to moc příjemné a když ten cestopis dočteme, cítíme se skvěle. A pak to přijde.

Já bych taky takhle cestoval, ale…

Najednou vymyslíme stovky důvodů, proč zrovna my nemůžeme. Mohou být třeba takové:

„Nemůžu jezdit stopem, protože svět je nebezpečný a plný úchylů a vrahů. Ten člověk určitě už nežije a jeho paměti vyšly jako památka na něj.“

Píše, že cestoval bez peněz, ale určitě měl v botě schovanou zlatou kreditku. Byl to jenom dobrodruh duší. Takové dobrodružství už dnes není jenom tak.“

Nemám peníze.“

Co bych tam sám dělal?“

Přitom někde tam v hloubi uvnitř cítíme, že bychom strašně chtěli. A místo toho, abychom věnovali energii tomu zařídit to tak, aby to šlo, raději tu energii investujeme do vymyšlení důvodů, proč bychom nemohli. A s tím musíme přestat. Protože to je to, co nás drží jako řetěz. A díky tomu, že si sám moc dobře uvědomuji, že to je složité, rozhodl jsem se vám trošku pomoct. Vím totiž, jak důležité je při plnění snů mít oporu. Jak moc je potřeba pomoci druhých k tomu, aby došlo na to, že porazíme vlastní strach. A to je to, co nás drží zkrátka. Strach. Vzpomeňte si na první dny, ať už na základní škole či kdekoliv jinde. Byl to strach, který jsme měli z toho něčeho neznámého. Vymýšleli jsme si důvody, proč tam nejít, proč to neudělat a proč to nejde. Krmili jsme svůj vlastní strach. A když přestaneme a změníme strach na touhu, najednou výše uvedené důvody mohou znít třeba takto:

Pojedu stopem, protože je to skvělý způsob, jak poznat hodné lidi. Vím, že existuje riziko, ale to je i při cestování vlakem. Děje se to i mezi smetánkou, vražda v salónním kupé je toho příkladem, jaké je tedy asi riziko v turistické třídě?“

Pojedu bez peněz a zjistím, jestli to je opravdu možné. Bude to alespoň ještě větší dobrodružství.“

„Nepotřebuju peníze.“

Jak jsem si vůbec mohl/a myslet, že bych tam byl sám. Vždyť na světě je tolik miliard lidí, jak bych mohl být sám.“

Ano, uznávám jednu věc a to, že je strach zcela přirozený. Ale stejně jako je přirozený, je jenom v naší hlavě a my jsme ti, kteří jej mohou porazit. Známe totiž jeho slabinu. A my jsme ti, kteří mu zasadí poslední ránu. My to dokážeme!

Jak tedy „nekrmit“ svůj strach?

Já osobně si myslím, že je nejlepší tzv. „léčba šokem“. Stejně tak jako se někteří z vás naučili plavat, se můžete naučit i cestovat a žít život na cestách. Ano, možná bude potřeba záchranná ruka, stejně tak jako vaši rodiče či prarodiče drželi záchrannou ruku nad vámi, když vás házeli do toho hlubokého bazénu, tak i dnes může být vaše záchranná ruka vymoženost dnešní doby a tou je internet a lidé na něm.

Na internetu totiž můžete najít nejenom toho někoho, kdo s vámi dobrovolně skočí do té neznámé vody, ale i někoho, kdo tu vodu před vámi už vyzkoušel a ví, že je bezpečná. Prostě začněte konat. Udělejte to rychle a moc nad tím nepřemýšlejte. Prostě si kupte levnou letenku, sbalte batoh, vyrazte pěšky nebo stopem. Věřte mi, že to všechno vždycky dopadne nad vaše očekávání. A důkazem je to, co jste si už prožili.

Taky vás prostě za ruku dovedli do školy a nechali vás tam, ať se s tím poperete. A jak to dopadlo? Je to za vámi a jste o zkušenost bohatší. Takže na nic nečekejte, nehledejte výmluvy a udělejte to. Nikdo to za vás neudělá. Možná.

Může totiž přijít pomoc z okolí

Jak už jsem zmínil, můžete najít někoho, kdo už za vás prozkoumal neznámé vody a milerád se s vámi podělí o svou zkušenost, ba i dokonce skočí s vámi. Doporučuji se tedy začít pohybovat mezi lidmi, kteří jsou stejně naladěni. Už jenom kliknutí na stránky Života na cestách mohlo být tím prvním krokem.

Prvním krokem, který vás dostal na tu cestu za splněným snem. Osobně jsem takhle ze svého okolí přivedl na tuhle cestu několik lidí a jsem moc hrdý na to, co vlastně dokázali. Funguje to totiž doslova stejně, jako když sochař dokončí svou sochu a sklidí úspěch.

Jedním z příkladů je můj kamarád André, rád cestoval, ale neměl na to moc peněz. Jednou jsem mu řekl, ať jede stopem, ale hned to zavrhl. A pak to přišlo. Jeden den mi napsal, jestli bych ho někam nevzal. Od té doby jsem jej vzal na dvě cesty, jednou jsme spolu vyrazili na kafe do Vídně a podruhé jsme si zajeli do nedalekého Lipska. Okružní jízda z Prahy přes Drážďany, Lipsko a Norimberk. Dva dny života a dva dny, ze kterých byl doslova nadšený. Od té doby už zvládl jet dokonce i sám.

Druhým příkladem je další můj známý, který slyšel o mých zážitcích jenom z hospodských povídaček. Jednoho dne se ocitl po mém boku a ve výsledku z toho pro něj byla skoro měsíční cesta, jejíž část absolvoval zcela sám. S jeho souhlasem jsem ho hodil tak trošku do ledové vody. A koneckonců já jsem taky takhle začínal, pročítal jsem se amatérskými cestopisy, hltal videa z dobrodružných cest na Youtube a pročítal diskuze. A pak se to jednoho dne stalo. Něco v hlavě sepnulo a já jsem do toho „skočil“.

Seplo? Skočil? Co tě čekalo dole?

Hladké přistání. Doslova. Chtěl jsem skočit znova. Stejně tak jako malé dítě, které poprvé zkusí něco, čeho se předtím bálo, jsem i já byl najednou ukojen pocitem překonání sebe samotného. Musím vás ale upozornit, je to hrozně návykový pocit.

Každý splněný cíl zároveň zvyšuje sebevědomí, žene nás dál a posouvá nás za hranice našich dosavadních schopností. Můžeme tedy být našimi vlastními hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi. A já se tak cítím po tom, co jsem patnáct měsíců na cestách.

Jsem bohatší o třicet tisíc kilometrů, o stovky nádherných zkušeností. A taky můj život se doslova změnil. Mám jiný pohled na každodenní život, vážím si lidí o dost více než kdy dřív a slovní spojení „to nejde“ nějak vymizelo z mého života. Protože přece všechno jde, když se chce!

Stejným způsobem jsem taky dosáhl vlastního cíle a tím bylo podělit se o své zážitky a zázraky na cestách s lidmi, kteří stojí o to poznat něco nového. A posouvám se dál a dál. A vy můžete být také jedním z těch lidí, kteří se rádi pyšní tím, že si splnili své sny a že tím to rozhodně nekončí. A i když to vypadá, že jsem tyhle věty cílil na skupinu mladých lidí, věřte mi, že nikdy není pozdě na to plnit si své sny. Věk je totiž mnohdy jenom číslo a na internetu naleznete spousty příkladů lidí, kteří se nebáli udělat ten první krok a začali dělat to, co je v tuhle chvíli nejvíce naplňuje. Začali žít svůj sen. Buďte jedním z nich!

Vaše splněné cíle v dohledu, stačí se jen správně podívat! :)

Vaše splněné cíle v dohledu, stačí se jen správně podívat! A pak vyrazit!

Máme jednu z posledních jedinečných možností podpořit Moodyho projekt na startovači. Nejen, že za podporu získáme zajímavé dárky, pomůžeme také k vzniku skvělé cestovatelské knize, která jistě potěší srdce nejednoho cestovatele!

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

Dekadentní cestovatel a novodobý romantický hrdina. Autor knihy Dobrodružství stopaře Moodyho.

Napsat komentář