Pokládám pohárek od lahodného džusu z marakuji a říkám si: „To jsem přesně potřebovala…“ Když vtom cítím, že se pode mnou něco pohnulo. Že by to byl nějaký autobus? Právě sedím na autobusovém nádraží a je jich tu dost, tak asi projel nějak blízko, že to cítím tak intenzivně. V tu chvíli se však vlnění země pode mnou opakuje a ve vteřině mi dochází, že to není ani autobus, ani metro, ale zemětřesení.

Přede mnou právě večeří nějaký pán a věnuje mi naprosto zděšený pohled a ze rtů mu odezírám španělské „el temblor“ – zemětřesení. Ano, právě se děje. Je 16. dubna 2016 krátce před 19 hod. večer a nikdo nás na nic nepřipravil, neinformoval, prostě to přišlo! Ekvádor sice patří do tzv. ohnivého kruhu – oblasti v Tichém oceánu asi 40 000 km dlouhé, kde se v důsledku pohybu litosférických desek odehrává asi 1 500 zemětřesení ročně, ale nikdo o takových věcech v této jihoamerické zemi nemluví.

Nikdo vás nevaruje ani například před nákupem pozemku, domy se nestaví s ohledem na to, aby měly antiseismická opatření. Bohužel. Jsem v šoku, mířím k autobusu, kde mám všechny osobní věci. Země se mi houpe pod nohama, lidé křičí, všechno se třese, zhasíná, bortí se a lidé na mě volají: „Tam ne, tam ne!“ Lehce se probírám a dávám jim zapravdu, vždyť přímo přede mnou začínají odpadat kusy zdí budov.

Obracím se a chci se vrátit na své původní místo ke stánku rychlého občerstvení s grilem, ale vidím, že i tam vše padá, skoro všude už je tma, neb pouliční lampy vlivem otřesů postupně přestávají svítit, a já se nemohu pohnout z místa. Je to zoufalá situace a moje myšlenky se ubírají k vlastnímu konci.

Mám pocit, že je konec světa, okolo mě probíhá apokalypsa, o níž nevím, jak dlouho bude trvat. Země mne jakoby stahuje dolů, je to hrozivě silné. Uvězněna v kmitu zemětřesení se houpu na místě zprava doleva, nemůžu nikam jít, ani dozadu ani dopředu, nechce mě to pustit, pořád mě to drží. Jsem tu úplně sama, těhotná v slzách, 100 km od své šestileté dcerky a svého muže. Hlavou mi probíhají myšlenky na můj i jejich konec.

Země se otřásá takovou intenzitou, že jen čekám, kdy se přede mnou země otevře nebo na mne něco spadne a bude po všem. Vidím policistu. S dovolením ho objímám. Potřebuju se do něčeho, ale lépe do někoho, „zaklestit“. Uklidňuje lidi kolem, ale sám se naprosto třese. Jsme všichni v šoku. Najednou se země přestala intenzivně houpat a zničehonic se uklidnila.

Milý strážce zákona mi říká: „Už můžete být klidná, teď se to nevrátí.“ Nemůžu mu uvěřit. Mám pocit, že to trvalo celou věčnost. Ze zpráv se však později dozvím, že zemětřesení o síle 7,8 RS trvalo 55 vteřin a že bylo nejsilnější od roku 1979. Nekonečná minuta, během níž došlo ke zničení celé třetiny země! Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se země třásla ještě další minutu.

Ještě celý den poté jsem paralyzována a přemýšlím o neuvěřitelné síle přírody, o tom, jak jsme ve skutečnosti pouhými figurkami na šachovnici a že se bohužel stávají věci, kdy jsme absolutně bezmocní. Můžeme si cokoli naplánovat, ale o uskutečnění našich plánů za nás rozhodují vyšší síly, zejména pokud žijeme v tak těsném sepětí s přírodou, na pobřeží Ekvádoru v provincii Manabí.

Když se země dotřásla, na celém autobusovém nádraží byla tma a téměř prázdno.

Zamířila jsem ke kanceláři terminálu. Autobus právě odjížděl a úředník společnosti všem vracel lístky. Celý se třásl, podobně jako onen policista. Říkám mu, že se potřebuju dostat do města Bahía de Caráquez vzdáleného sto kilometrů, načež mi sděluje, že ho to nezajímá. Na autobusovém nádraží už není ani jeden autobus. Všichni prchají.

Zůstávám s jedním mladíkem, který jede tím samým směrem a slíbí mi, že mě nenechá samotnou s mým těhotenským břichem a několika taškami. Trvalo to do 2 hodin do rána, než se nám podařilo dostopovat domů, protože v oblasti mého města Bahía de Caráquez hrozila evakuace a tsunami a nikdo nás nechtěl vzít s sebou.

Trasu jsme sjížděli na etapy, protože cesty byly vážně poškozené, zvlněné, popraskané, s trhlinami a převrácenými sloupy elektrického vedení, vyrvanými stromy. Zřítily se celé mosty. Bylo to jako bychom projížděli apokalyptickou krajinou. Lidem docházel benzin a ani nebylo kde dotankovat. V širokém okolí zprovoznili pomocí generátorů jednu benzínku, kde lidé čekali i hodinu, fronta se táhla snad přes kilometr. S pomocí jednoho postaršího Američana jsem se konečně ve dvě hodiny v noci dostala do svého města, které jsem již z dálky přestávala poznávat.

Kromě zničených silnic tu bylo spousta polozřícených budov a sesutých domů. Lidé seděli u ohňů nebo jen u zapálených svíček před domy, bylo velké ticho a byl cítit velký smutek a strach. Celá naše čtvrť byla shromážděná na volném prostranství.

Tam mě přivítal i můj muž a dovedl mě k naší dcerce spící na matraci pod širým nebem. Byla jsem nevýslovně šťastná, že jsou v pořádku. V době zemětřesení byli sice v našem domě, ale podařilo se jim utéci. Ještě tu noc jsme zažili dva otřesy, už ne takové intenzity, ale společně se všemi sousedy jsme byli pořádně vystrašení.

Nešlo vůbec spát, muži bděli celou noc. Protože bydlíme na kopci pouhých padesát metrů od oceánu, hlídali, jestli se nedostaví tsunami. Naštěstí nedorazilo. Jakmile se rozednilo, šli jsme se spolu se svým mužem podívat na náš dům. Byla to pohroma, ohromná díra ve zdi, několik zdí spadlých, několik popraskaných, věci rozházené, spadané, skoro nic nebylo na svém místě.

V téhle šílené změti jsem začala zpoza spadaných zdí vytahovat připravené kufry, protože za 2 dny jsme odlétaly s dcerkou do Čech na naplánovanou návštěvu. Pár hodin to trvalo, než jsme našli vše potřebné, a poté jsme si šli prohlédnout naši čtvrť, kudy se už od rána brouzdali lidé sem a tam a chtěli vidět, v jakém stavu se nachází jejich město.

Ženy plakaly, muži se statečně drželi, ve vzduchu však bylo moc smutku. Celkově mne však udivil přístup všech obyvatel, který byl absolutně smířlivý. Nikde nebyly slyšet nadávky ani stěžování si. Lidé byli zcela smíření se situací. Pamatuji si na rozhovor se školnicí ve škole naší dcery. (Ta byla mimochodem o pár dní později kvůli narušené statice srovnána se zemí.) „Podívejte se, nám to vzalo skoro celý dům, ale s pomocí boží to zvládneme. Je to jen čas.“

Ano, jak prosté, říkáte si třeba, ale když stojíte na ulici a díváte se do vašeho rozpadlého domu, je vám opravdu všelijak. Plakala při tom a já taky. Nemohla jsem v podstatě zastavit proud slz celé dopoledne. To město, do kterého jsem se zamilovala před 7 lety, kdy jsem sem poprvé přijela jako dobrovolnice do ekologické nadace Planet Drum sázet stromy, bylo zničené z devadesáti procent! Byl to zdrcující pohled i pocit. Extrémně vypjatá situace.

Bylo pro mne mučivé opouštět město a lidi v tomto stavu. Nedovedla jsem si představit, z čeho a jak budou žít. Město se podobalo zbořeništi, nefungovala elektřina, tím pádem ani voda, protože většina čerpadel je elektrická.

Nebylo se kde najíst. My sami jsme před tím, než jsme odjeli na letiště, sebrali ze země meloun a marmeládu. Nic jiného nebylo. A byli jsme za to rádi. Můj muž k tomu dodal: „O nás se neboj, my už jsme naše město postavili z trosek několikrát!“ Zdejší lidé jsou opravdu mnohem otrlejší nátury než Evropané. Tím, že žijí v tak bezprostřední blízkosti přírody, jsou psychicky mnohem odolnější a pokornější.

Dostat se z města bylo možné jen taxíkem, který nás dovezl asi tak 30 km za město, odkud bylo možné na etapy popojíždět autobusem. Autobusové nádraží v Bahii nefungovalo a hned bezprostředně po katastrofě se z něj stalo sběrné středisko, odkud se distribuovala pomoc do celého města. Byla neděle 17. 4. Vyjeli jsme v jedenáct hodin dopoledne a do čtyři sta kilometrů vzdáleného Quita, ekvádorské metropole, jsme dorazili až o půl třetí ráno následujícího dne.

Cesta s našimi těžkými zavazadly byla opravdu náročná. Ačkoliv jsem měla vybraný spoj bez přestupů, po 16. 4. bylo všechno jinak a my v podstatě popojížděli po úsecích 30 – 100 km celkem 7 spoji. Cesty byly poničené a blokované sesutými okolními svahy. V horách začalo pršet, takže jsme se museli vracet, protože hrozily další sesuvy. Do vzdálenosti dvě stě kilometrů od Bahie stále nefungovala elektrika a večeřeli jsme v nějakém prostém domku u silnice za svitu svíček. Až ve městě Santo Domingo jsme měli pocit, že jsme z apokalypsy dorazili do civilizace. Všechno tam fungovalo „normálně“.

Záměrně tyto okolnosti popisuji do detailu, protože zejména nám Středoevropanům někdy nedochází, že zemětřesení tak ohromného rozsahu není něco, z čeho se člověk druhý den probudí a jde normálně do práce nebo do školy. Minimálně 18 měsíců trvá, než se lidé postaví zpět na nohy, zachraňují své obchody, živnosti atd. Spíše se však jedná o roky.

Když se podíváme na mapu Ekvádoru, zemětřesení v podstatě zasáhlo celé severní pobřeží. Za epicentrum se považuje město Muisne v provincii Esmeraldas. Nejzasaženějším městem bylo Pedernales se spoustou mrtvých. Dalšími velmi zasaženými místy jsou Jama, již zmíněné mé Bahía de Caráquez, Canoa, Manta, Portoviejo, tedy provincie Manabí spolu s Esmeraldas, Guayas, Los Ríos a Santo Domingo de los Tsáchilas.

První dva týdny se hasiči a záchranné týmy, které povolala jak ekvádorská vláda, tak solidární vlády různých zemí (resp. Venezuela, Kolumbie, Mexiko, Argentina, Bolivie, Chile, Kuba, Francie a další), soustředili na hledání lidí, kteří uvízli v sutinách domů. Pátrání bylo naštěstí velmi úspěšné, vysvobodili sto třináct lidí, z nichž někteří v sutinách vydrželi až týden díky tomu, že pili vlastní moč. Celkově zemětřesení připravilo o život téměř sedm set lidí, více než sedmnáct tisíc jich bylo zraněno a přes třicet tisíc obyvatel se ocitlo bez přístřeší. Lidé dva měsíce po neštěstí nadále bohužel žijí ve velmi provizorních podmínkách, ti šťastnější ve stanech, ti méně šťastní na ulici.

Hned v prvních dnech také do postižených oblastí začala přijíždět humanitární pomoc v podobě kamionů naplněných základními potřebami, balenou vodou, jídlem v konzervách, stany, oblečením, dětskými plenami, výživou, dámskými vložkami, toaletním papírem. Něco bylo dílem mezinárodního Červeného kříže a jiných organizací, zároveň se však jednalo o velikou vlnu solidarity a soukromé iniciativy jak ze strany ekvádorských spoluobčanů, kteří nebyli tolik postiženi, tak také ze světa.

Podobně pak do postižených oblastí začaly dojíždět týmy lékařů a psychologů. Kromě toho však byla bezprostředně po katastrofě do Ekvádoru zasílána finanční pomoc v objemech milionů dolarů od Evropské unie, UNICEFu, Červeného kříže a hodně v podobě soukromých fondů, protože postižení začali vybírat peníze také pomocí crowdfundingu.

Téměř tři sta škol bylo zničeno, a děti proto nemohou nastoupit do škol. Oficiálním datem pro nástup měl být za normálních okolností 2. květen, nicméně školy se aktuálně boří a děti nastoupí do škol zřejmě až v červenci. Demolice těžce poničených budov nastala zhruba dva týdny po zemětřesení. Městy procházejí inženýři statici, kteří vyhodnocují, které budovy zůstanou stát a které ne. I o osudu našeho domu už bylo rozhodnuto. Náš dům i domy sousedů už jsou zdemolované. V podstatě celé centrum města Bahía de Caráquez je srovnané se zemí.

K 31. květnu Geofyzikální ústav v Ekvádoru naměřil již 1 742 dotřesů. Ty nejsilnější z nich měly kolem sedmi stupňů RS. Lidé si tedy stále neoddychli a jejich nervy jsou stále napjaté v neustálém očekávání něčeho dalšího. Hororová situace. Je však třeba si uvědomit, že Ekvádor lze podpořit i právě cestami do postižených oblastí, protože tato země je na turismu fakticky závislá. Pokud tedy plánujete cestu do Ekvádoru, prosím nerušte ji. Oblasti krásných Andských pohoří, Amazonie i Galapágy byly netknuty. Vaší cestou tak podpoříte extrémně otřesenou ekvádorskou ekonomiku.

Pokud se ptáte, jak můžete obyvatelům postižené provincie Manabí pomoct z Česka, pak vězte, že existuje několik forem pomoci. Já sama už několik let dovážím typické ekvádorské výrobky pod značkou Ekvádor na dlani a jejich nákupem podporujete nejen samotné řemeslníky z provincie Manabí, ale také postižené zemětřesením, neboť z některých výrobků odvádím částku 20 Kč, která potom putuje přímo do fondu Charity ČR na účet číslo 55660022/0800, variabilní symbol: 237 (Ekvádor).

Také lze zasílat vámi zvolenou částku přímo na uvedený účet Charity ČR i v podobě měsíčního příkazu, jak jsem uváděla, jedná se o dlouhodobou pomoc. Částku lze i na žádost uplatnit jako daňově odečitatelnou položku. Charita ČR funguje na ekvádorské straně jako Charitas a je tak zabezpečeno, že se pomoc dostane konkrétním lidem na konkrétní účely. 

Spolu s Ekvádorci žijícími v Čechách jsme založili iniciativu Česko pomáhá Ekvádoru. Pořádáme různé akce a výtěžky z nich putují na již zmíněný účet. Připravujeme také ekvádorský týden na druhý týden v září a mnohem více. Pro aktuality prosím sledujte stránku Česko pomáhá Ekvádoru na Facebooku. Iniciativa je otevřená a kdokoli máte chuť pomáhat, jste srdečně zván. Děkuju všem, kteří soucítí s oběťmi ekvádorského zemětřesení. Moc si vážíme vaší pomoci.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a náš web sdílením tohoto článku, děkujeme!