Jak Moody poprvé cestoval na nákladním vlaku

Všichni už jste určitě slyšeli o skupině lidí, kterým se říká „hoboes„. Tento termín k nám doputoval ze severozápadu USA a označuje tuláky, kteří putují krajem a čas od času si přivydělávají dělnickou prací.

Jejich putování má však velmi specifickou podobu a tou je jízda na černo na vozech nákladních vlaků. Žijí takový život na cestě, stejně jako my. A i když už jich asi není tolik jako v dobách dávných, stále existují.

Od malička mě fascinují vlaky, dokonce jsem na železnici pracoval a mám i „ajznboňáckou“ krev. Ale mám i srdce cestovatele, které tohle všechno mísí dohromady. A o to bych se rád podělil. Rozhodně to, o co se podělím, sami nedělejte, pokud nemáte potřebné znalosti. Může to být opravdu nebezpečné!

Jeden z mých kolegů se s tím nepáře. Čundry jsou pro něj doslova pohoda.
Jeden z mých českých kolegů se s tím nepáře. Čundry jsou pro něj doslova pohoda.

Za posledních patnáct měsíců jsem se toulal Evropou tak trošku jako „hoboes“. Urazil jsem přes třicet tisíc kilometrů stopem, stopnul si loď, kamiony, auta, ale i koňský povoz. Napsal jsem o tom dokonce i knihu. Ale jedno svezení mi zůstalo ve vzpomínkách jako silný zážitek. Svezl jsem se nákladním vlakem. A ne tak, jak jsem byl zvyklý, v čele a s výhledem z kabiny strojvůdce, ale tentokrát na jednom z vozů. A je to opravdu nezapomenutelný zážitek.

Během jízdy je to opravdu pohoda, stejně jako na stopu.
Během jízdy je to opravdu pohoda, stejně jako na stopu.

Rozdíl mezi železnicí v USA a v České republice je veliký, ale já jsem neustále četl všechny ty příběhy amerických „hoboes“, koukal jsem na videa z jejich výprav a četl rozhovory s nimi. V hlavě se mi tak zrodil můj vlastní „americký“ sen. Chtěl jsem se pohybovat krajinou a shlížet na ni z nákladního vlaku.

Hlavním rozdílem je, že u nás je většina nákladní dopravy vedena po elektrifikovaných tratích, a to pro takového cestovatele přináší smrtelné riziko. Dalším rozdílem je jaksi „velikost“ samotných vozidel, v USA nebo Kanadě jsou vlaky podstatně větší a míst, kam se schovat, je mnohem víc. U nás je to složitější.

video-tipy-500x500.png

Jednoho dne jsem se dostal do uzavřené komunity lidí, kteří se tímhle stylem cestování baví. Mnozí z nich to dělají kvůli adrenalinu, někteří takhle jezdí na vandry ve svém okolí a někteří si tak plní stejný sen. Stal jsem se velmi brzy jedním z nich. Dorazil jsem zrovna z Polska a potřeboval jsem se co nejrychleji dostat trošku dál. A v tu chvíli jsem si vzpomněl právě na tenhle způsob cestování. Byl jsem v zapadlé příhraniční vesničce, o které vím, že je její součástí i velké nákladní nádraží. A tam jsem vyrazil.

IMG_20150416_054452
Cesta na spřáhle je jedna z nejnebezpečnějších a s velkým zavazadlem téměř nemožná.

Bylo to v létě, a tak bylo v noci poměrně teplo. Sedl jsem si na jediné nástupiště a začal jsem si prohlížet všechny vagóny, co stály poblíž. Prohlídnul jsem si lístky, ze kterých se dá vyčíst, kam daný vagón míří. Obvykle se takhle označují všechny vagóny, existují ale i výjimky. Občas se nějaký vlak pomalu rozjel, ale díky tomu, že jsem měl velký batoh, jsem nestihl přelézt vlaky, které stály blíže mne. Rozhodl jsem se tedy nakonec z nástupiště přemístit na jeden z vagónů pro přepravu aut. Jsou prostorné a nemohly jet jinam než mým směrem. Lokomotiva vpředu byla „rozsvícená“ a já tušil brzký odjezd.

Celé to čekání zabralo asi necelé dvě hodiny, během těch dvou hodin odjelo několik vlaků do Polska a pár mým směrem. Nechtěl jsem však riskovat, protože naskakovat s těžkou krosnou na rozjetý nákladní vlak by mohlo mít fatální následky. Lidé si obvykle myslí, že nákladní vlak se rozjíždí jako šnek. Ale opak je pravdou. Mnohdy to má takovej odpich, že má člověk jenom několik desítek vteřin na to, aby konal. A to jsem moc dobře věděl.

Když už to jede, tak není cesty zpět. Pohodlně se usaďte a užívejte si krajiny.
Když už to jede, tak není cesty zpět. Pohodlně se usaďte a užívejte si krajiny.

Několikrát jsem se musel dost dobře schovat, provozní personál se motal okolo vlaků a já jsem nesměl být spatřen. Pravděpodobně bych byl z místa vykázán a v nejhorším by se mohlo stát, že bych to mohl odskákat. Okamžik pravdy nastal za svítání. Zasyčely brzdy u soupravy stojící vedle té mé. Okamžitě jsem věděl, co to znamená, a okamžitě jsem přestupoval.

Vlak se začal rozjíždět a já byl pečlivě schovaný na jednom z jeho vozů. Cítil jsem nepopsatelný pocit. Bylo to, jako když děláte něco, co se nesmí, ale příjde vám to strašně úžasné. Během několika minut jsme se ocitli na širé trati a já pozoroval probouzející se krajinu. Byl jsem v závětří, a tak na mne moc nefoukalo. Kousek vedle mne duněla jedna z náprav.

Občas člověk potřebuje špunty do uší, protože si jenom představte když vlak projíždí kolem.
Občas člověk potřebuje špunty do uší, protože si jenom představte, když vlak projíždí kolem.

Po cestě jsme minuli několik rybníků, elektrárnu, ale i osobní vlak plný lidí, kteří pravděpodobně jeli do práce. Předjel nás jeden expres a stihlo vysvitnout i sluníčko samotné. Skvělou náhodou bylo, že moje jízda skončila přesně ve stanici, do které jsem potřeboval, a to několik kolejí od nástupiště, u kterého staví osobní vlaky. S vlakem jsem se rozloučil a zvěčnil ho na poslední fotografii. Špinavý jako prase jsem se pak vydal už pěšmo až do svého cíle. A tak jsem poprvé jel na nákladním vlaku.

Autor tohoto článku se právě pomocí crowdfundingu snaží sehnat peníze na vydání knížky z jeho cest. Dokážeme ho ve vydání jeho knížky podpořit a finančně mu alespoň trošku přispět? Prosíme, podpořte Moodyho projekt na Startovac.cz a dokažte, že se cestovatelé umí spojit a vzít za jeden provaz. Děkujeme!

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

1 komentář u „Jak Moody poprvé cestoval na nákladním vlaku“

Komentáře