Tallinn - Russalka mälestussammas

Jak jsme utekli před horkem do tropického Estonska

Tak jsme vyrazili do Estonska. Byl červenec, a proto jsme se rozhodli jet na sever a uniknout tak moravským úmorným vedrům. Zlatý voči!

Parno v Pärnu

Jeli jsme běžnou autobusovou linkou z Hradce Králové přes Varšavu a Rigu. Oproti původním plánům dojet až do Tallinnu jsme nakonec vystoupili už v přímořském letovisku Pärnu, které bývá nazýváno letním hlavním městem Estonska, a tak jsme se na něj chtěli podívat. Dalším důvodem bylo to, že do Tallinnu bychom přijeli pozdě v noci a těžko sháněli nocleh, tak jsme se rozhodli, že přespíme na místní pláži.

Pláž v Pärnu

Pláž v Pärnu

Ve městě to opravdu žilo, všude bylo plno hospod a lidí. S nějakou tou zastávkou na osvěžení jsme prošli městem až k písečné pláži, kde jsme stranou od frekventovanějších částí rozbili první tábor. Ráno jsme samozřejmě vyzkoušeli moře, bylo mělké a teplé jako kafe. Bohužel jsme přijeli zrovna v době, kdy i zde vládly teploty kolem 30°C, a tak se únik z veder příliš nepovedl. Aspoň tu bylo to moře a volné prázdné pláže.

Hovada v Soomaa

Když jsme si užili moře, omrkli nějaká muzea a další zajímavosti, rozhodli jsme se vydat do některého z estonských národních parků. První volba padla na Národní park Soomaa, který se rozkládá nedaleko od Pärnu východním směrem. Je plný mokřadů a lesů, kterými vede několik naučných stezek. Vyrazili jsme tam místní hromadnou dopravou a zanedlouho jsme na jedné takové stezce stanuli. Riisa Rabarada.

Obrovský prostor s trávou, rákosem a sem tam nějakým stromem protínal dřevěný chodníček, ze kterého, jak jsme záhy zjistili, není radno sestupovat. Půda se kolem pohupuje a vstoupíte-li na ni, zaboří se vám noha až po koleno a beztak by to šlo i dále. Občas jsme také narazili na jezírka, jejichž voda měla povětšinou zajímavě červenou barvu.

Riisa Rabarada

Riisa Rabarada

Riisa Rabarada - červená voda v jezírku

Riisa Rabarada – červená voda v jezírku

Když jsme okruh prošli, vydali jsme se prašnou silnicí dál do útrob národního parku Soomaa. V těch chvílích se objevil náš nerozlučný průvodce Estonskem, Hovado Královské. Obrovská létající bestie, které se téměř nedá zbavit a necháte-li jí chvíli prostor, moc ráda vám do těla vykousne nějakou tu díru navíc. Několik z nich se nás chytlo a doprovázelo nás celou cestu až do tábořiště RMK Meiekose Saarte lõkkekoht, kde se dalo volně tábořit.

Tam je k večeru plynule vystřídali komáři. Takových tábořišť je po Estonsku dost, jsou zdarma a bývá tam připravené ohniště s dřevem, nějaká ta kadibudka a většinou i tekoucí pitná voda. Zde ovšem zrovna chyběla, a proto jsme se ji museli vydat poshánět do vesnice Riisa, kterou jsme míjeli cestou.

Den, který nekončí

Poprvé jsme zaznamenali zdejší dlouhý den, kdy se trochu setmělo kolem jedné hodiny ranní, aby ve tři začalo opět svítat. A také jsme zaznamenali noční svítící oblaka, známá také jako polární mezosférická oblaka neboli noctilucenty.

Polární mezosférická oblaka

Polární mezosférická oblaka

Další den jsme se vydali do turistického informačního centra parku, prohlédli si nějaké exponáty v místním muzeu, prošli další dřevěné stezky a pak jsme se již vraceli stejnou cestou na autobus, který nás dopraví do hlavního města.

Nocleh na hřbitově

Do Tallinnu jsme přijeli až v podvečer a jali se hledat ubytování. Měli jsme vyhlédnutý jeden kemp na pobřeží, ale nejdříve jsme ho nemohli najít, a když jsme ho objevili, zjistili jsme, že má pro nás naprosto nevyhovující cenové podmínky. Hledali jsme tedy dále a cestou podél pobřeží jsme narazili na Saksa sõdurikalmistu, vysoký špičatý monument se spoustou volného místa okolo.

Tady jsme si našli pěkné travnaté místečko, kde jsme se rozhodli přespat. Ano, byl to německý vojenský hřbitov, kde bylo údajně pohřbeno více než 2 000 padlých německých vojáků z dob druhé světové války. Jistou rozpačitost z tohoto faktu jsme brzy zahnali místním pivem a pálenkou a ráno jsme se probudili se skvělým výhledem na moře s lodí estonského vojenského námořnictva, která nás nepřetržitě pozorovala.

Památník Saksa sõdurikalmistu

Památník Saksa sõdurikalmistu

Loď estonského námořnictva v Tallinském zálivu

Loď estonského námořnictva v Tallinském zálivu

Borůvky a komáři v Lahemaa

Po snídani na památníku jsme se rozhodli přesunout do dalšího estonského národního parku Lahemaa, tentokrát na severním pobřeží. Autobusem jsme přijeli do městečka Võsu, kde jsme si po dlouhé jízdě šli nejdříve odpočinout na hustě obsazenou pláž a k večeru jsme využili dalšího blízkého volného tábořiště Nõmmeveski matkarada, které bylo pro naše účely opět skvěle vybavené, včetně tekoucí vody, a navíc u něj začínala stezka parkem, na kterou jsme zamířili hned následující ráno.

Národní park Lahemaa

Národní park Lahemaa

Po celodenní túře borovými a smrkovými lesy, plnými zrovna zralých borůvek, jsme dorazili do centra parku v Oandu na břehu jezera Oandu järv, kde jsme si opět prohlédli exponáty v místním muzeu a poté se vydali směrem k mořskému pobřeží do vesnice Altja. Kromě krčmy a tábořiště, jejichž služeb jsme využili, je zde také k vidění rekonstruovaná stará rybářská vesnice a samozřejmě obrovská volná pláž přístupná po visutém mostě. V táboře nás ovšem sužoval zatím největší nápor komárů, tak jsme se tam moc nezdrželi a vyrazili jsme dál.

Vesnice Altja

Vesnice Altja

Way to death, nejsevernější sever

Volba padla na nejsevernější bod Estonska, Purekkari neem. Autobus nás vyhodil na poloostrově Pärispea u stejnojmenné osady, odkud vedla několikakilometrová cesta k našemu cíli. Podél cesty byly různé opuštěné polorozpadlé vojenské objekty, a když nás jeden vítal nápisem “DO NOT ENTER OR DIE” a “WAY TO DEATH”, nemohli jsme si jej neprohlédnout. Jeho vnitřní i vnější prostory měly opravdu poměrně působivě stísňující atmosféru, ale to jsme ještě netušili, že to nejpůsobivější v tomto směru nás teprve čeká.

Do not enter or die...

Do not enter or die…

Prohlídku jsme oproti výhružkám přežili, a tak jsme mohli za doprovodu hovad a komárů šťastně dorazit až k nejsevernějšímu estonskému bodu. Tam nás na místním tábořišti kromě rozjařené ruskojazyčné mládeže, která tam pořádala pořádně hlučný alkoholický dýchánek, čekalo i jedno překvapení: další dva Češi, kluci z Pardubic, kteří objížděli autem celé Pobaltí a byli náležitě vybaveni místními likéry a pálenkami, které se rozhodně nebáli použít. Uspořádali jsme tedy, po vzoru sousedů, komornější verzi alkodýchánku a někteří z nás vydrželi na nejsevernějším balvanu v moři u nejsevernějšího výběžku Estonska (ale i EU, kam se dá ještě dostat suchou nohou) počkat až do ranního rozbřesku.

Východ slunce nad nejsevernějším bodem Estonska

Východ slunce nad nejsevernějším bodem Estonska

Slovani v Loksa

Další den jsme se vrátili stejnou cestou zpět a přes luxusní přístaviště Viinistu vyrazili do čistě ruského města Loksa, ležícího při ústí řeky Valgejõgi do Harského zálivu Baltského moře. Už cestou v autobuse se s námi dala do řeči ruská rodinka, která po zjištění, že jsme Češi, hned začala mluvit o bratrství a slovanské vzájemnosti ve zdejším ugrofinském prostředí.

Objevili jsme místní obrovskou, liduprázdnou a především zázračně komárůprostou pláž, a tak se nám na ní zalíbilo, že jsme zde strávili následující dva dny. Město samotné toho ovšem příliš nenabízí a jeho vzhled a atmosféra jsou na první pohled odlišné od estonských měst. Na restauraci ani hospodu jsme zde i přes ujišťování pracovníka zdejšího turistického informačního centra nenarazili a zásobování jsme tedy řešili častými návštěvami místního supermarketu Konsum, který byl dle všeho středobodem místního dění. Pro stravování jsme později objevili služby závodní kantýny místních loděnic, kde jsme za pár šupů dostali celkem slušný oběd.

Harský záliv u města Loksa

Harský záliv u města Loksa

Přes vodopád do Tallinnu

Čas se nám začínal chýlit ke konci, a tak jsme se po nabažení plážových aktivit (pasivit) vydali zpět do estonského hlavního města Tallinn, ovšem se zastávkou u největšího místního vodopádu Jägala juga u vesnice Koogi. V tomto pro Estonsko netypickém horkém suchém počasí byl ovšem sotva čtvrtinový, ale i tak poměrně impozantní.

Jägalský vodopád

Jägalský vodopád

Poté jsme přijeli do Tallinnu a vyhledali hostel, který jsme si po předchozích zkušenostech rezervovali předem. Byl umístěn přímo ve středu města, a tak jsme po ubytování mohli ihned vyrazit objevovat krásy estonského hlavního města. A že jich bylo, Tallinn sám o sobě vydá na samostatný článek.

Tallinnský divoký noční život

Takže jen stručně. Prošli jsme nespočet pamětihodností ve spletitých uličkách v centru města, dali si výhledy na panoráma města i na moře, zaujalo nás neotřelé spojování historické a moderní architektury, prošli parky plné bizarních soch, byli přepadeni loupeživými baletkami a samozřejmě zakotvili v několika místních nálevnách. Tallinn totiž žije především v noci, kdy se tedy setmí jen na pár hodin, a tudíž hromady pařbychtivých místních, ale zejména turistů povětšinou studentského věku z celé Evropy a světa, usoudí, že nemá cenu chodit spát. Tudíž jsme se i my dostali zpět na hostel spíše až v ranních hodinách a usínali jsme za zvuků filmu, který si někdo z oken hostelu promítal na protější dům.

Tallinn

Tallinn

Pozůstatky komplexů

Další den jsem se opět vydali do města, ale spíše než prodírat se davy v centru jsme měli zájem prozkoumat odlehlejší části města. Ještě jsme si dali výhled z místní nejvyšší věže na kostele sv. Olafa – Oleviste kirik, jejíž původní výška byla 159 m a svého času byla pravděpodobně jednou z nejvyšších staveb v Evropě i na světě, avšak v důsledku několika požárů a následných přestaveb se postupně snížila na dnešních stále slušných 123 m.

Přečkali jsme zde i bouřku, která se náhle přiřítila od moře a alespoň konečně trochu osvěžila horké ovzduší, a pak už jsme vyrazili právě směrem k pobřeží. Ze starých nevyužitých průmyslových komplexů z dob SSSR jsou zde mimo jiné udělány velmi nekonvenčně zařízené undergroundové kluby, kde se v jednom například sedí na balících slámy, bicí jsou osázeny okrasnými květinami, zahrada je plná podivných skulptur a s hlavou v záchodové míse na balkóně hned vedle sprchového koutu zrovna někdo dělá stojku…

Jeden z Tallinnských klubů

Jeden z Tallinnských klubů

Věznice Patarei

Po nezbytné prohlídce a osvěžení v tomto zařízení jsme se vydali po pobřeží dál od centra města a přes polorozpadlé megalomanské přístaviště, taktéž ze starých časů, jsme dorazili k pro nás asi nejzajímavějšímu objektu – staré sovětské věznici Patarei, ze které je uděláno svérázné muzeum prostě tak, že všechno nechali tak, jak to bylo opuštěno, a návštěvníci se mohou volně pohybovat po celém objektu.

Nepotkáte tu žádné průvodce ani informační tabule a neustále máte pocit, že poslední vězni museli odejít jen chvilku předtím, než jste vstoupili. Atmosféra je tam velmi stísňující a všechny ty temné cely, nekonečné chodby, mříže, strážní věže, žiletkové dráty a další nezbytné propriety vypadají, jako když se ocitnete v nějakém béčkovém hororu.

Obzvláště působivá byla místnost s operačním sálem, jejíž zařízení připomínalo spíše mučírnu, což nejspíš není daleko od pravdy. Proplétáním se chodbami, schodišti a kobkami jsme strávili několik hodin, a když jsme se konečně dostali ven, zjistili jsme, že je večer.

Operační sál věznice Patarei

Operační sál věznice Patarei

Věznice Patarei

Věznice Patarei

Vrátíme se, Tallinne!

Když jsme hned vedle objevili další velkou atrakci, Lennusadam Seaplane Harbour, jedno z nejunikátnějších námořních muzeí světa, už jsme mohli pouze nahlédnout, protože zavírali. I z toho mála, co jsme viděli, je nám ovšem jasné, že se sem někdy budeme muset vrátit. Prošmejdili jsme tudíž alespoň lodě zakotvené venku v přístavu u muzea a vydali se zpět na cestu do centra.

Další den ráno jsme odjížděli, a tak jsme pobyt v Tallinnu i Estonsku slavnostně zakončili v rockovém klubu, na který jsme cestou náhodou narazili, na koncertu několika místních metalových kapel. Ráno nás už čekal pouze odchod na hlavní autobusové nádraží a 24hodinová cesta zpět do České republiky. Odjížděli jsme s tím, že minimálně Tallinn, ale určitě i celé Pobaltí, bude bezpochyby ještě stát za další návštěvu a důkladnou prohlídku.

Tallinnský vrch Toompea

Tallinnský vrch Toompea

Tady se můžete podívat na kompletní fotogalerii z naší cesty.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Napsat komentář