Mešita Esma Sulatn, Jajce.

Jajce – idylka uprostřed Bosny, Bosna a Hercegovina

Jednoho dne jsem ucítil potřebu vypnout a odpočinout si. Potřeboval jsem místo, kde se cítím vždy dobře a kde naleznu psyché, které je mi podobné. Tato místa jsem vždy našel v zemích bývalé Jugoslávie a Bosna a Hercegovina byla v mém hledáčku již dlouho. Jen na Balkáně jsem si vždy výborně popovídal během jednoho týdnu s takovým množstvím příjemných lidí, jako u nás za celý rok. Tak vlastně proč ne. Rozhodl jsem se vyrazit do oblasti Balkánu a jako první bod jsem si stanovil malé městečko Jajce. Nelitoval jsem.

Do Bosny a Hercegoviny dosud nejezdí žádné přímé spoje a tak se nejvýhodnějším řešením zdá být pravidelná linka z Prahy do Záhřebu, odkud již snad nějaký autobus pojede dál. Na záhřebském nádraží si dávám vynikající koblihu a kupuji lístek na autobus do Jajce, jakéhosi zapadlého městečka uprostřed Bosny.

Autobus projíždí přes půvabné městečko Slunj a kolem Plitvických jezer a najednou jsem na hranicích státu, o kterém jsem dlouho snil. Znáte to – zkontrolují vám pas, dají vám do sbírky razítko, nad vámi zavlaje nová vlajka a po pár kilometrech se na billboardech změní reklamy na pivo a minerálky, jste v jiné zemi.

Panorama Jajce s Plivským vodopádem.

Panorama Jajce s Plivským vodopádem.

Z dostupných informací jsem věděl, že v místech mimo silnější turistický ruch se v Bosně stále těžce hledá ubytování a tak jsem pomocí Couchsurfingu požádal jediného člověka z této komunity, který se v Jajce nacházel, jakého si Michela z Francie, který toho času v Jajce přechodně přebýval. Neodpověděl mi, tak jsem nechal tento problém plavat a nechal ubytování osudu.

Přes Bihać, Ključ a Mrkonjić Grad jsem odpoledne dorazil do Jajce. Nedaleko autobusové zastávky se nachází jedna z nejkrásnějších atrakcí městečka – vodopád Jajce, který je prakticky v centru městečka a nad kterým vypíná kopec s půvabnými osmanskými domečky a pevnost. Tady se mi bude líbit, pomyslel jsem si. Vešel jsem do ospalého centra městečka a rozhlížel se po ubytování, popošel jsem kousek do kopce k těm půvabným osmanským domům a tam jsem viděl na domečku, podobném zahradnímu domku, nápis „sobe“ a paní zmalovanou od barvy.

Svou rádoby bosenštinou jsem se paní zeptal, zda má pokoj na dvě noci. Odhodila štětec, slezla ze štaflí a prohodila, že samozřejmě ano a ať jdu dál. To jsem ještě nevěděl, jaké štěstí mě potkalo a že přesně to je ten typ lidí, které jsem potřeboval potkat. Paní ve věku kolem čtyřiceti let mi otevřela dveře do jejich pokoje i do duše její rodiny.

Stopy války v centru Jajce.

Stopy války v centru Jajce.

Stopy války v Jajce.

Stopy války v Jajce.

Unavený jsem odhodil batoh do pokojíku a něco mi nehrálo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, CD přehrávač, alba rockových skupin, bosenský kroj, polštáře s vyšívanými nápisy „Tito“, permanentní vstupenka do místního fitness centra. „Sakra, tohle není žádný penzion, vždyť já jsem v pokoji jejího syna!“.

To už paní Kubatová chystala bosenskou kávu v džezvě a nalévala mi rakiji. Chlubila se, jak zde před měsícem spal kluk s holkou až z Barcelony!

„Víš, jeden z těch osmanských domů nám také patřil…“, ukázala na místo, kde byla jen hromádka kamení, „to byl náš dům… Po dopadu minometného granátu zbyly jen základy, vláda nám slibovala peníze na rekonstrukci, ale nikdy jsme nic nedostali. Během války jsme utekli do Švédska a manžel tam dodnes žije. Jen díky tomu jsme si mohli postavit tento domek a vrátit se.“.

Jak už jsem podotkl, jednalo se domek, připomínající chatku v zahrádkářské kolonii, dole větší místnost, kombinující malý obývací pokoj se skromnou kuchyňkou a nahoře dětský pokoj. Hned ten den mě paní Kubatova vzala na místní pevnost, jejíž brána stála pár metrů od jejich skromného domku. Neměl jsem drobné a paní u pokladny neměla na vrácení, tak mi paní domácí vstup zaplatila a zároveň jsem dostal rady, jak se dostat do katakomb, jejichž vstup se nacházel nedaleko. „A přijď brzy na večeři“, bylo poslední, co jsem slyšel. „Almin už bude taky doma“. Almin byl syn, jehož pokoj byl můj přístřešek na následující dvě noci.

Centrum městečka Jajce, Vlevo je vidět bílý osmanský dům, vpravo vedle něj se nachází skromný "zahradní" domeček rodiny Kubat.

Centrum městečka Jajce, Vlevo je vidět bílý osmanský dům, vpravo vedle něj se nachází skromný „zahradní“ domeček rodiny Kubat.

Po návštěvě pevnosti a katakomb jsem zamířil do poklidného centra tohoto maloměsta. Byť je již dlouho po válce, na budovách jsou stále vidět stopy války. Tahle hrůza se tehdy děla jen zhruba 12 hodin jízdy autem od nás. A pro co?!

Jdu na pivo do místní knajpy, nalévá mi asi šestnáctiletý mladík, který je docela na hadry, dávám dvě malé Sarajevské a pokračuji ke kavárnám na náměstíčku. Ačkoli je bosenská kavárenská kultura obvykle velmi živá, zde je nepatřičný klid. Objednávám si espresso a ještě jedno malé Sarajevsko.

O pár stolečků dál sedí skupinka mladých lidí. Najednou se jeden ze skupinky u stolečku odděluje a jde ke mně. „Ahoj, odkud jsi?“ Odpovídám a on najednou povídá „Jo aha, ty jsi ten kluk, který mě kontaktoval přes Couchsurfing, já jsem Michel, promiň mám teď strašně malý byt a nemůžu nabídnout nocleh. A jak se máš?“ A tak jsem se dozvěděl, že Michel zde spolu s děvčaty z Polska, klukem z Černé Hory pracují jako dobrovolníci na jakémsi kulturně-uměleckém programu pro místní Omladinski centar.

Před soumrakem se vracím do svého domku na svahu, pod pevností. Paní Kubatova připravuje Čevabčiči, nalévá rakiji a sbírá salát ze zahrádky. Představuje mi svého šestnáctiletého syna Almina. „Jestli chceš, Almin ti ukáže zítra okolí.“ Na to nemohu říci ne. Později se ještě jdeme s Alminem projít, odhaluje mi svojí lehce pubertální duši, chlubí se místy, kde se nedávno líbal s děvčetem a žádá mě o cigaretu.

Mlýnky na malém Plivském jezeře.

Mlýnky na malém Plivském jezeře.

Centrum městečka Jajce.

Centrum městečka Jajce.

Druhý den jdeme na Mlinice, to jsou malebné mlýnky, dříve používané na mletí žita na řece Pliva. Zde potkáváme Alminova kamaráda a hrajeme velmi přátelský fotbalový turnaj systémem každý s každým, jeden na jednoho. Turnaj končí remízou pro všechny zúčastněné. Na konci procházky jdeme k již zmiňovanému Plivskému vodopádu a zde se loučíme.

Později procházím některá smutnější místa s rozstřílenými domky a vracím se k domku rodiny Kubatů. Paní Kubatova si přivydělává malováním suků, na které dle přání dopíše věnování. Jeden si nechávám vyrobit pro kamarádku. Při placení ode mě „Mama“, jak jsem začal paní Kubatové říkat, nechce žádné peníze navíc, než za nocleh. Dlouho ji přemlouvám, aby si vzala alespoň 5 EUR navíc za pěkný suvenýr, báječnou večeři, výbornou rakiji, kávu a hlavně úžasnou společnost.

 

Paní Kubat se synem.

Paní Kubat se synem.

Tak nashledanou, Jajce!

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

Cestoval jsem častěji a stále dál, až jsem jednoho dne odešel z pozice v cestovní kanceláři a zůstal na cestě nadobro. S radostí jsem tento osud přijal a od 6. března 2013 žiji život na cestách.
V listopadu 2017 vyrážím na kole do z Irska do Asie.

7 komentářů u „Jajce – idylka uprostřed Bosny, Bosna a Hercegovina“

    1. Souhlasím, mě taky moc překvapilo, jaká je to sympaťačka, ale čekal jsem nějakou stařenku v několika vrstvách černých sukních a se šátkem na hlavě a domeček jako z pohádky – i tak to ale příjemně překvapilo :-)

  1. Krásný článek, lidé jsou tam opravdu milí. Paní je sympatická a její syn také. Je hezké, že se takhle pěkně postarali :o).

    1. Jooo, přesně tak, naprostý souhlas! :-) Je skvělé, že stačí vycestovat „pár kilometrů od domova“, aby člověk zjistil, že ještě pořád existují hodní a pohostinní lidé, že? :-)

  2. Osobně považuji všechny země bývalé Jugoslávie za velice atraktivní a místní obyvatele za jedny z nejpříjemnějších, které jsem na cestách potkal. Navíc vše rámováno do nádherné krajiny, všude tvrdím, že chorvatské pobřeží je nejhezčím pobřežím na světě a Mostar považuji za nejhezčí město, které jsem dosud viděl. :-) Trochu specifická je Makedonie, tam na vás opravdu dýchne duch staré Jugoslávie.

  3. Díky za super článek, Bosna už mě dlouho láká, a co tak čtu po netu různé příběhy, tak mi to přijde jako neobjevený klenot Evropy… asi se tam budu muset kouknout :-)

Napsat komentář