‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Skrz Karibské moře (díl 8.)

‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Skrz Karibské moře (díl 8.)

Měl jsem to v hlavě půl roku. Půl roku jsem přemýšlel, jaké to bude, dva měsíce jsem nedočkavě svištěl Střední Amerikou a naráz to bylo tady.

Naráz přede mnou leželo už jenom nahé moře, rozvalující se nestydatě, koketně a vyzývavě jako roztažené nohy sprostých kurtizán na propocených divanech ve vykřičených čtvrtích špinavých přístavů a já jsem naráz nevěděl, jak se s takovou věcí dá vůbec začít, připadalo mi to naprosto absurdní, prostě jenom přijet k vodě, nafouknout loď, kterou jsem si pro tuhle chvíli vezl až z Kanady, a pádlovat, jako bych snad jenom přestoupil z tramvaje do autobusu; a tak jsem hodnou chvíli jenom bojácně stál na břehu a cítil se jako panic, který tváří v tvář svému prvnímu vytouženému milostnému dobrodružství zůstává cudně a opařeně sedět s rukama v kapsách na okraji postele. Stejně jako on jsem naráz v tom okamžiku sledoval, jak se vybájené obrazy nočních onanií střetávají s realitou.

Na rozdíl od něj jsem už ale věděl, že život žitý jen z představ je pouhým čekáním na smrt, a tak jsem ten člun prostě nafoukl a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo do něj naskládat taky mě i všechno ostatní. Ješte jsem to otestoval pěti sty metrů k hospodě za molem, dal si poslední pivo a v parném dopoledni pondělí dvacátého pátého dubna jsem vyrazil do vln, k obzoru na východě.

Z Panamy jsem se vydal na Comarça de Kuna Yala, autonomní domorodé území na břehu Karibského moře s plánem sledovat pobřeží až do Kolumbie na mojí nafukovací lodi, kempování každou noc na malých, neobývaných ostrovech jako je tento . Později se ukázalo být mé největší a nejnáročnější dobrodružství...

Z Panamy jsem se vydal na Comarça de Kuna Yala, autonomní domorodé území na břehu Karibského moře s plánem sledovat pobřeží až do Kolumbie na mojí nafukovací lodi, kempování každou noc na malých, neobývaných ostrovech jako je tento. Později se ukázalo být mé největší a nejnáročnější dobrodružství…

Bylo to mnohem těžší, než jsem si představoval, pohyboval jsem se průměrně rychlostí nějakých dvacet kilometrů za hodinu a na maličké, oválné loďce bylo docela obtížné držet se přímo, takže jsem každý den najel ještě další dva z pouhých patnácti, dvaceti kilometrů, zbytečně.

Postupně jsem si ale začal na nový styl cesty zvykat a každý další den jsem se odvážil dál a dál na otevřené moře, každý další den jsem si stanovoval větší a větší cíle a plul přímou čarou ke stále vzdálenějším a mlhavějším poloostrovům v dálce, sžil jsem se s mořskými proudy a začal využívat ranní odliv a odpolední vítr, nechal jsem se nést kupředu lámajícími se vlnami a učil se navigovat mezi nespočtem mělčin a podmořských útesů, o které se moře tříštilo v zlověstně bílou pěnu.

Zhruba jednou za dva dny jsem přistál v nějaké domorodé osadě a nabral dešťovku, většinou jsem ale večer lozil s mačetou v zubech do vrcholků palem, shazoval kokosy a sbíral vodu z nich. Spával jsem na romantických ostrůvcích tak malých, že se na ně sotva vešla moje hamaka a v noci za přílivu jsem kolem sebe neviděl nic než šumící moře a oranžovo-fialové blesky nad hladinou na severu.

Nad ránem totiž téměř vždycky přišla bouře, která kolem mě celou noc zlověstně kroužila jako šelma vyčkávající únavy svojí kořisti. Oslnivé blesky s neuvěřitelnou frekvencí měnily noc v den a z hor na pevnině to hluboce hřmělo. Se svítáním déšť ustal a bouře zmizela beze stopy jako Popelka z bálu, jen z džungle stoupala k nebi hustá pára. Podíval jsem se na mapu a v duchu z ní odkrojil dalších dvacet kilometrů, jako by snad stačilo jenom nasednout do člunu a počkat do večera, ale moje mozolnaté ruce věděly, že tomu tak není.

Byl tu další den (kolikátý už? – na moři všechny rychle splývají do jedné dlouhé monotónní plavby) a mě čekalo dalších deset hodin stereotypní rutiny plácání pádlem do vody pod žhavým karibským sluncem.

V uzavřeném člunu to začínalo smrdět, začínalo období dešťů, na zapařeném zadku a stehnech se mi rozrůstal ekzém, hejna kousavých mušek a komárů mi nedovolila se ani najíst a hned od rána o sobě dávaly vědět namožené ruce a ramena; víc než cokoliv jiného to ale byl skoro sisyfovský boj mojí mysli s nehybným horizontem vytesaným do oblohy na východě. A jak se první týden plavby chýlil ke konci, začínal jsem ho prohrávat.

Druhého května, osmý den plavby, mě za bouřky proud nahnal nad korálový útes, kde se lámaly vlny, a převrátil jsem se. Přišel jsem skoro o všechno – telefon, foťák, nějaké peníze, notebook, kameru a ostatní elektroniku, ale hlavně… o pevné disky se všemi videi a fotkami z celé cesty. Sedě na převráceném člunu jsem čekal, až mě příliv zanese k nejbližšímu ostrovu, a snažil se na nic nemyslet. Chtělo se mi brečet. Svět nakonec alespoň prokázal hezký smysl pro černý humor, když mi půl hodiny po přistání na ostrově, kde jsem začal zbylé věci sušit, vyplavil moje dva litry rumu.

‚I, Cycleast‘ aneb Filosofická cesta do nitra duše Matěje Balgy – Skrz Karibské moře (díl 8.)

Během tří týdnů toho nebezpečného výletu, při kterém se pomalu zhoršovalo počasí, jsem každou noc spal na malých ostrovech, jako je tento, kde někdy bylo jen sotva dost místa na to, abych rozbalil hamaku.

Dva dny poté mě zachránila domorodá piragua Nika Díaze, který mě převezl na jeho nedaleký ostrov, kde jsem si osm dní léčil od korálů pořezané nohy (od toho jak jsem se na útese marně snažil otočit převrácenou loď nazpět) a když jsem konečně mohl znovu chodit, období deštů už bylo v plném proudu a moře tak rozbouřené, že se Nike nabídl, že mě zbývajících osmdesát kilometrů do kolumbijského Capurganá sveze.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Cestuji, abych fotil. Fotím, abych cestoval. A pak se o to s vámi všemi moc rád podělím tím, že doporučím ta opravdu krásná místa, která stála za to navštívit, vidět, zažít, vyfotit, ochutnat, spatřit nebo si k nim třeba přivonět.

Napsat komentář