Grand Canyon. Stačí mi i fotka náhodně nalezená v časopise či na webu. Pokaždé se usměju. Vím totiž, jaké to je stát na jeho okraji a koukat se do hlubin. Není to obvyklý pohled na kus přírody. Je to, jako byste se dívali na pohlednici. Stačí jen nadepsat adresu a odeslat domů. Snad lidské oči nedokážou pojmout tu velkolepost a rozmanitost skalních stěn a výběžků, nebo možná si to mozek neumí přebrat.
Tak či tak, dokud člověk nevstoupí na jednu z cest vedoucích na jeho dno, nemůže říci, že tuto část světa skutečně poznal. Škoda, že se mnoho turistů u zábradlí na vyhlídce pouze vyfotí a pádí dál – takových je opravdu spousta. Snadno je poznáme podle jejich oblečení. Ve střevících a sukni toho člověk moc neujde, že?
Ale neberme jim jejich zážitek z dosaženého cíle. Každému vyhovuje něco jiného. Taky jsem se o to zábradlí opíral a obdivoval ptáky kroužící nad roklí, jejich antizávraťový systém a nervózně vyťukával melodii ze Sedmi statečných. Samozřejmě jsem se taky nechal vyfotit. Ale bylo to málo. Musím dolů. Ponořit ruku do tajemné řeky Colorado, která si v těchto skalách našla cestu a za 2 000 000 let svým tokem vyhloubila jedno z nejkrásnějších míst na světě.
Do Grand Canyonu se nemůže v noci. Toť první stěžejní informace pro ty, kteří by např. dostali tak bláznivý nápad naplánovat si výlet na dva dny s přespáním pod širákem. No, nemůže – může, ale hrozí za to docela slušné pokuty, jejichž nesplacení může vést až k uvěznění dotyčné osoby. To v naší skupince, se kterou jsme Grand Canyon minulý rok navštívili, vyvolalo mírné zklamání, ale i tak začal náš výlet v 17:00 a po kratší rozmluvě jsme ho zkrátili na pět hodin chůze, abychom dorazili zpět před policejní hodinou.
Chůze po Grand Canyonu ve večerních hodinách má jednu obrovskou výhodu – početné zástupy lidí, jež jindy protkávají všechny tamní cesty necesty, touto dobou již tráví čas v kempech nebo v motelech. Na pěšince potkáte jen pár turistů, kteří chvátají proti vám a trochu udiveně zírají, kam se v tuto odpolední hodinu ubíráte, a pohledy kontrolují vaše tričko, zdali se na něm neleskne rangerský odznak. Po chvíli už jste naprosto sami.
Jen vy a kaňon. Cestu si můžete určovat sami. Ale pozor – velmi snadno můžete také zabloudit. Pak vás nejspíš roztrhá tamější zvěř a vaše mršiny budou klovat ptáci až do brzkého rána. Proto je dobré vědět, odkud jste přišli, příliš se ze stezky nevzdalovat, samozřejmě být ohleduplní a moc se o tom nezmiňovat (např. v nějakém článku).
Slunce se unaveně sune k zemi a tušíte, že tento okamžik bude jedinečný. Přesně víte, co nastane. Západ slunce. Jestliže se vám jej někdy podaří prožít na vrcholku hory, kdesi uprostřed Grand Canyonu slibuji, že se vám tento okamžik hluboce vryje do paměti. Naprosté ticho. Poslední paprsky vás hřejí do tváře a okolní stěny se pomalu halí do stínu.
Je to neuvěřitelné a slovy těžko popsatelné. Pak vás však čeká cesta zpět nahoru. Je již tma a v ní z Grand Canyonu moc mít nebudete, i když máte čelovky na plný výkon. Velmi rychle poklesne teplota, takže cesta vzhůru přijde docela vhod. Stoupáte klikatým chodníčkem a při pohledu vzhůru vám připadá, že míříte ke hvězdám.
Na pochod do kaňonu si s sebou vezměte dostatečné množství vody. Toto pravidlo se vyplatí respektovat, zvlášť když si uvědomíte, že v této oblasti před časem zkolabovala ultramaratonkyně při tréninku. „Stačí dvě litrové láhve? Nebo radši tři? A nevezmeme rovnou ten desetilitrový kanystr z auta?“ Nakonec postačí jedna větší láhev.
Po cestě je pár odpočívadel s pitnou vodou. Tam člověk může vypít, co se do něj vejde, avšak nikdy není dobré pitný režim a zásoby tekutin podceňovat – přes den je zde opravdu horko. V případě vyvrtnutí kotníku či jakéhokoli banálnějšího úrazu se vám může cesta pořádně protáhnout. Vždy proto mějte s sebou raději větší zásobu vody; to půl kilo či kilo v batohu navíc je opravdu malá daň za případnou záchranu života.
Co v Grand Canyonu člověka opravdu udiví, jsou záchody. Jdete několik hodin vyprahlou krajinou a uvažujete, zda máte dostatek vody. Všude kolem vás je prach, kameny, sem tam ještěrka nebo rostlinka. A ejhle, najednou splachovací záchod. Podíváte se na svou láhev s vodou, která je již téměř prázdná, a přemýšlíte, kolik vody je asi potřeba na spláchnutí. Bude-li se vám při pochodu v kaňonu opravdu chtít, vězte, že když se rozběhnete po cestě dolů, dříve či později na nějaký narazíte.
Grand Canyon je protkaný cestami různé náročnosti; na své si přijde opravdu každý. Můžete si naplánovat výlet na dvě hodiny nebo i na celý den. Je zde možnost i vyhlídkových letů vrtulníkem, plavby na raftech či projížďky na mulách (ovšem připravte se na to, že tyto „atrakce“, zejména pak vyhlídkový let, stojí na poměry běžného Čecha jako pár luxusních večeří či přibližně 90 piv). Vyjížďka na hřbetech mul ve srovnání s vrtulníkem vychází výrazně levněji, avšak buďte připraveni na záplavu japonských turistů a jejich hlasité projevy, jež rezonují mezi okolními stěnami.
Jak je to s jídlem? V srdci Grand Canyonu bohužel (či spíše bohudík) nejsou restaurace ani bufety. Nečekejte zde žádné hladové okno „U Vyschlého koryta“, v němž byste si mohli dát hot dog. Veškeré jídlo, které budete chtít jíst, je nutné si připravit předem. Správa parku však samozřejmě počítá s hladovými turisty, a proto se před vstupem na cesty okolo kaňonu nachází spousta obchodů s potravinami.
Naleznete zde i gift shopy s upomínkovými předměty a různými pamlsky, takže nemusíte lovit jeleny, jichž je v okolí přehršel. Problém s jídlem však může nastat, i když s sebou máte dostatek zásob – např. když odložíte batoh na kámen, vytáhnete z něj dalekohled a pozorujete okolí. V té chvíli se z děr a prasklin vynoří veverky (chipmunks), vběhnou vám do batohu, během pár sekund se zmocní sáčku s chlebem a zmizí s ním v útrobách kaňonu. Honit pak takovou veverku po rozžhavených kamenných kvádrech je opravdu legrační (zejména pro přihlížející).
To vše ale dotváří atmosféru tohoto kouzelného a panenského místa, skýtajícího nespočet dobrodružství, místa, v nichž nepotřebujete růžové brýle, abyste viděli svět hezčí.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
„Každá cesta nezačíná prvním krokem, ale sněním o něm.“ PR manager, autor článků a autor knihy Nekončící cesta.
Super cteni,obrazky nadherne,dekuju
Tak to nás těší, Vando, děkujeme za komentář! :-)
Já díky!