Nepál je bezesporu zemí, kterou má ve svém hledáčku mnoho cestovatelů. Právem! Nabízí ohromné kulturní i přírodní bohatství, barevná města a různorodé obyvatelstvo, neboť etnicky a jazykově je Nepál rozmanitý asi jako celá Evropa. Hlavním lákadlem země je ale příroda. Tisíce milovníků hor hledají v této přátelské zemi, vklíněné mezi Tibet a Indii, své Shangri La.

Kdo by je nechtěl vidět? Kančendžengu, Annapurnu, Dhaulagiri, Manaslu a hlavně Everest. Uplynulo již pár let od doby, kdy jsem Nepál navštívil jako svoji prvou asijskou zemi. Tehdy jsem byl šokován a zároveň fascinován, když jsem se vydal na svoji první cestu z Tribhuvanova letiště do centra Káthmándú, o tom ale někdy jindy…

Pamatuji si však, že při odjezdu z Nepálu jsem věděl, že tohle je láska na celý život. Nepál mě fascinuje, byť jsem viděl jen zlomek jeho krásy. Od své první návštěvy Asie jsem se, troufám si tvrdit, trochu otrkal, nabral nějaké skromné zkušenosti, a tak jsem se rozhodl, že teď je ta chvíle splnit si jeden ze svých snů a podniknout pouť k Everestu.

Mám rád chůzi. Chůze je vlastně životní styl, a kdybych měl moře času, nejraději bych všechny své cesty prochodil pěšky, žádná letadla, žádné autobusy, prostě si jen tak pomalu jít, prohodit pár slov s jinými pocestnými, zastavit se na čerstvé jídlo a zase jít dál. Nepospíchat. Kochat se. Přemýšlet.

Raději hned na začátku bych chtěl všem potenciálním zájemcům o tento trek sdělit – jeďte. Pokud jen trochu přemýšlíte o tom, zda zrovna dlouhý osamělý pochod Himálajemi je to pravé pro vás, jeďte. Píšu to hned na úvod pro případ, že článek nedočtete. :)

Před cestou

Ještě než vyrazíte na vysněnou túru, je potřeba si uvědomit a zařídit pár věcí. Treking je náročná aktivita, ačkoli většina zdrojů uvádí, že túru Himálajemi zvládne i netrénovaný člověk. Túru pod Everest můžete absolvovat dvěma způsoby. Můžete se letecky dopravit do Lukly a odtud pokračovat dál, nebo můžete absolvovat celý trek již z vesničky Jiri. Právě to je tradiční stezka, která se používala po celá staletí a té se budeme věnovat. Zkrácením cesty do Lukly ušetříte spoustu námahy i času, ale můžete-li věnovat svůj čas na tento podnik, doporučuji projít celou délku této krásné trasy.

Zvažte svůj zdravotní stav, máte-li problémy se srdcem nebo problémy s pohybem v terénu, uvědomte si, že nejbližší letiště mohou být vzdáleny několik dnů chůze a silnice dokonce 1-2 týdny.

Nešetřete na cestovním pojištění a zajistěte si dostatečné krytí pro případný převoz vrtulníkem a ujistěte se, že vaše pojistka platí i do vysokých nadmořských výšek! Ano, jedná se o značně zkomercializovanou trasu, ale stále se jedná o nejvyšší horstvo planety a přírodě je srdečně jedno, zda máte špičkovou výbavu či nikoli.

Dejte někomu vědět, kam jdete a jaký je váš přibližný časový plán. Dnes jsou již některá místa pokryta mobilním signálem, což vše zjednodušuje.

Zajistěte si v Káthmándú patřičná povolení ke vstupu do NP Sagarmatha a zaregistrujte si TIMS (Trekkers Mannagment Information System), to jsou potřebné papíry, bez nichž vás do oblasti nepustí.

Dobijte si baterie do foťáku a vyrazte!

Jdeme na to!

Řekněme, že jste vstali do nočního Káthmándú a dorazili na autobusové nádraží Purano Bus Park, odkud kolem svítání odjíždějí autobusy do Jiri a po cca 10 hodinách veselé cesty jste dorazili do Jiri. Před vámi je celá cesta za nejvyšší horou planety. Nepálci jí říkají Sagarmatha – Čelo oceánu, Tibeťané mají ještě půvabnější pojmenování, z něhož už může naskakovat husí kůže, Chomulangma – Bohyně Matka světa.

Posnídejte tibetský chléb s medem a čaj, budete potřebovat hodně síly hned od začátku. Pokud jste ještě nikdy v Nepálu neťapkali po svých, už první dny vám ukážou, zač je toho loket. Ostré stoupání, prudká klesání a tak stále dokola. Čekají vás surrealistické týdny, na které budete vzpomínat celý život.

První etapa cesty vede krajem Solu. Budete procházet kolem terasovitých políček a pozorovat hluboká údolí s bujnou vegetací. Zatím stále půjdete relativně hustě zabydlenou krajinou himálajského podhůří a budete potkávat karavany oslíků a koní, spoustu nosičů, kteří si v pantoflích nosí své šedesátikilové náklady a ve vesnicích si mezi slepicemi budou pohrávat ušmudlané děti.

Tato krajina je domovem převážně hinduistického obyvatelstva. Po několika dnech jsem začal uvažovat o tom, jak je to zde se zdravotnictvím. Co se tady vlastně dá dělat, když je někdo nemocen? Jak zde ženy rodí? Po pár dnech chůze jsem potkal partičku mladíků odpočívajících v průsmyku, až po chvilce jsem si všiml nosítek a v nich postavy zabalené do hadrů. Byla osoba mrtvá? Nebo na cestě za lékařem?

A tak jdete pořád dál, z kopce do kopce, z průsmyku do průsmyku, od vesnice k vesnici. Turistů je zde v regionu Solu velmi málo (začátkem března), potkával jsem zhruba dva turisty denně. Kraj jako by se zastavil v čase, políčka obdělává dobytek, nůše a košíky pletou ženy, všude dostanete pouze „bio“ stravu rovnou ze zahrádky.

Večery trávíte s rodinou u kamen, je to jediná doba, kdy si dovolí zatopit a zároveň uvařit, dřevo je vzácné. A já měl v těch chvílích dojem, že takhle je to v pořádku, že přesně toto zpomalení tempa je potřeba zažít a vážit si teplého jídla, teplého pití, střechy nad hlavou, zvířecích pomocníků a přírody.

Ještě výš

Po zhruba týdnu poutník dorazí k Lukle, kde se napojí na stezku do Namche Bazaar a vstoupí na území Khumbu. Tu tam je idyla bez hord turistů a komerčních zájezdů. Od Lukly proudí davy „package“ turistů ze všech zemí euroamerické civilizace i Japonců a Číňanů. Ale hory jsou pořád stejné.

Teprve zde se poprvé setkáte s výhledy na zasněžené velikány, jež místní uctívají jako živé bytosti. Malé kamenné stúpy a modlitební vlaječky jsou také důkazem, že jste vstoupili na buddhistické území. Po dalších několika dnech dorazíte do legendárního hlavního městečka Šerpů Namche Bazaar. Tady se vše rodilo. Všechny ty úžasné expedice, o kterých jsme četli a snili, tady se zastavil každý dobrodruh a horolezec a i vy byste tady měli jeden den strávit odpočinkem a aklimatizačním výletem po okolí, při kterém se vám v plné kráse zjeví pamorama fantastických hor, jako je Ama Dablam, Lhotse, Nuptse, Everest aj. Cíl je na dosah.

Vyrazil jsem ještě před východem slunce ze svého hotýlku na aklimatizační procházku a hned ve dveřích jsem se zarazil. Moje větrovka není rozhodně nic pro zdejší krutý mráz. Vrátil jsem se a navlékl na sebe vše, co jsem měl k dispozici. Trochu jsem se obával, říkal jsem si: „Jsi 3 500 metrů vysoko a je ti zima, co budeš dělat dál?“ Později jsem dal svým slovům za pravdu.

Ještě ještě výš…

Severně od Namche Bazaar se krajina jeví naprosto pohádkově, úžasné výhledy, majestátní hory. Tady začíná to, proč se sem většina lidí vydává. Vegetace ustupuje, až nakonec zcela zmizí, pak už jen kameny a skály a divočina. Začnou se objevovat památníčky zemřelých horolezců.

Voda v lahvi mi začala po nocích zamrzat, později začala zamrzat i přes den, až nakonec zůstala zmrzlá na pár dní. Stejně tak pasta na zuby zmrzla. Tři dny jsem měl dostatečnou výmluvu, proč si nečistit zuby. Chtěl jsem Himálaj, tak to mám. Teprve teď pociťuji, jak jsem nepřipravený, moje ego mi říkalo, že vše bude v pořádku, a tak se sápu v děravých kalhotách a bez rukavic a brýlí na jedno z nejdrsnějších míst na planetě.

Hory mi dávají facku, sněží, viditelnost minimální. Musím zůstat kvůli aklimatizaci v Lobuche, 4 950 m vysoko. Bože, jak já Lobuche nenávidím, došel jsem sem kolem poledne, venku chumelí, bojím se jít dál kvůli výškové nemoci, a tak zde mrznu v ledové místnosti s hospodským, který mrzne se mnou. Oheň rozděláváme až se setměním, nohy mám úplně ztuhlé, sypu do sebe jeden čaj za druhým.

Hmmm, teprve teď si uvědomuji, jaké kouzlo znamená mít teplý nápoj. A ráno je nebe čisté, sníh pomalu taje a vše vypadá tak pohádkově. A mně zbývá pár hodin cesty k poslednímu místu, kde jsou lidé, pak už jen zmrzlé hory a Tibet. Hned ten den jdu do Everest Base Campu a zmrzlý se vracím zpět.

Druhý den lezu na Kalla Pathar – cíl mé cesty. 5 550 m n. m. vysoký kopec s nadpozemskou vyhlídkou na ledopád Khumbu, Everest, Pumori, Lhotse a další krasavice. Bez rukavic dělám asi 4 fotky a na vrcholu strávím asi 4 minuty. To je celý výsledek dvoutýdenního putování, ale jak poznám časem, o Kalla Pathar vlastně vůbec nešlo. Se zmrzlými prsty a bičován vichrem doslova běžím zpět do hostince. Dávám si několik čajů a pak…pak jdu zpět. Další dva týdny do Jiri.

Co, jak a za kolik?

Doprava z Kathmandu do Jiri:

Autobusy odjíždějí časně ráno z Old Bus Park.
Cena: cca 300 RS
Jedná se o klasickou veřejnou linku.

Ubytování v Jiri:

Cena: cca 100-150 RS

Ubytování na treku:

Osobně jsem nikdy neplatil více než 50 RS (cca 15 Kč) za noc. Nutností je stravování se v guesthouse, kde jste ubytováni.

Moje denní náklady na trek:

Cena: cca 600 RS v nejnižších polohách, cca 1 200 RS v nejvyšších polohách. Stravuji se pouze ráno a večer, bez oběda. Konzumuji ale poměrně dost čaje, který může být ve vyšších polohách drahý. Na treku nekupuji čokolády, pivo, limonády, které jsou velmi drahé.

Povolení:

Cena: Vstup do NP Sagarmatha 3 000 RS, TIMS 20 USD

Voda:

Pil jsem vodu z vodovodu nebo z obecních vodovodů. Desinfekci jsem nepoužíval, neboť mi je po desinfekčních prostředcích špatně. Tuto praxi ale nemohu nikomu doporučit a je dost riziková. Ve vesnicích je k dostání balená voda.

Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.