Ireland to Istanbul and beyond by bicycle

Deník z cesty na kole z Irska do Istanbulu a dál. Díl 1.

Stalo se to letos v únoru v Mnichově, vrátil jsem se z Maroka a v Německu mi byla zima. Hodiny jsem bloudil kolem drahých obchodů a restaurací, podivných parků a útulných hipsterských kaváren. A na rohu stál pes, který vypadal jako posel pekelný, černý jako uhel, ale s očima světlemodrýma jako mořská laguna.

Motal jsem se mezi opilými Balkánci, bezdomovci, hernami, stánky s kebabem a malými krámky, jejichž arabští prodavači usínali nad pultem. A tak jsem se pozdě v noci dopotácel na ponurý mnichovský autobusák, na zemi se válely drobky od housek a míchátka od kafe a bláznivá paní si mezi spícími bezdomovci povídala pro sebe, měla přívesek s plyšovou myší a pila mléko.

A já toho začal mít nějak dost, chtěl jsem v tuhle vlčí hodinu teplou postel s hřejivou lampičkou a místo, které ráno provoní spálenej toust a kafe. Najednou mě štvalo hnát se pořád… za čím? Za nějakou touhou najít neznámé, touhou najít klid, touhou najít ideál, touhou nezůstat ve vodách, které začnou po čase páchnout a plesnivět. Touha najít tohle a touha najít tamto. A touha nic nehledat a nic nechtít hledat.Jenže zároveň jsem věděl, že někde vzadu je všechno úplně jinak, že ta akutní trudnomyslnost je spíš než fňukání touhou po změně, že jen chci trochu změnit způsob poznávání světa a být k těm temným nocím a dešti ještě blíž.

Únor 2011 v Laosu, listopad 2014 v Dublinu a únor 2017 v Mnichově. V určitý chvíli se vždycky objevil záblesk ještě jedné cesty. Ještě jedné cesty, jejíž nevyslovená výzva čeká tolik let na odpověď. Na kole. Daleko. A v tý studený noci v Mnichově mi bylo jasný, že se odpovědi dočká letos, nebo nikdy

Waterford greenway

Waterford greenway

A tak jsem si načmáral plán. A dojedu tam vůbec? Co když mi rupne v koleni? Co když mi rupne v kouli? Co když všechny peníze propiju ve středomoří? A vždyť já ani to kolo opravit neumím. A vyrážet na zimu? No nejsem debil? A tisíc pochybností a příliš mnoho času na přemýšlení a milion otázek a dva miliony možných odpovědí. To není dobře. Čas čekání a zařizování, čas, který nesnáším.  A tak jsem čekal. Na chladný listopad, kdy Irsko bičují větry z Atlantiku a kdy sednu a ten nádherný kus šrotu a pojedu na jih. Pojedu na jižní konec Evropy. Do prohřátého Cádizu a pak už jen na východ, kam až to půjde.

Přípravy na cestu

Waterford greenway

„Teď nebo nikdy, teď nebo nikdy“. Opakoval jsem si neustále jako mantru. Letadlo z Berlína dosedalo na malé venkovské letiště Kerry a já nervózně koukal na kopce pocukrované sněhem. Letěl jsem do svého druhého domova v Irsku pro Mo Chara. Mo Chara je irsky „můj přítel“ a je to jméno mého kola, které je teď pro mě přítel, domov, meditační síň.

Tom a Fiona

Tom a Fiona, mí hostitelé.

Rozhodnout se k této cestě byla otázka několika let snění a jednoho půlroku velice ledabylé a naivní přípravy. Jako bumerang se ke mně během mnoha let vracela touha vydat se někam na kole a já už volání tohoto neklidu nemohl dál ignorovat a věděl jsem, že když vše odložím na jaro, odložím cestu napořád.

A tak jsem v pozdně listopadovém ránu, na okraji Evropy, ve vesnici Ballyferriter, seděl na kole a vydával se neznámo kam, bylo šero, nevlídno a moje mysl byla stejně neklidná jako okolní bouřlivý oceán. Tisíce otázek a milion možných odpovědí. A jako se střídá příliv s odlivem, mění se i moje nálady, myšlenky a možné i nemožné odpovědi. A přes všechny radosti z teplého jídla a čaje a přes všechny chmury z deště a ledových jiter jsem za čtyři dny přejel Irsko od západu k východu a promrzlý přijel do terminálu přístavu Rosslare.

A teď, během sladkého nicnedělání a popíjení vína píši tyhle první řádky a zatímco včera večer bych Mo Charu nejraději hodil do moře a odletěl do Goa pít koktejly a válet se na písku, dnes už jsem zase v očekávání té další porce stovek kilometrů, které mě, snad, dovedou na jih.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku. Nic vás to nestojí a autory i nás to potěší. Děkujeme!

Cestoval jsem častěji a stále dál, až jsem jednoho dne odešel z pozice v cestovní kanceláři a zůstal na cestě nadobro. S radostí jsem tento osud přijal a od 6. března 2013 žiji život na cestách. V listopadu 2017 vyrážím na kole do z Irska do Asie.

Napsat komentář