Řidič skůtru v Saigonu

Čtrnáct hodin Saigonu

Po asi třináctihodinovém letu a čtyřech hodinách spánku za poslední dva dny přistávám v největší vietnamské metropoli Saigonu. Absolutně bez plánu a představ, jak následujících 14 hodin strávím (jedná se o transfer na cestě do Austrálie). A momentálně tedy i bez energie. Hned při prvním kroku z letadla mi byla uštědřena facka něčeho, co se blížilo čtyřiceti stupňům Celsia.

Nahnali nás do autobusů a dopravili k terminálu. Tam mě pobavil pohled na staré dobré komunistické úbory vietnamských esenbáků. Rozhodně nejsou šité na míru, protože vypadají spíše jak z výprodeje ze skladů po větších ruských soudruzích. Na pasové kontrole mi paní soudružka oznámila, že si mám dojít k okýnku pro vízum, ačkoli jsem jej již z internetu vytištěné měl.

Dobrá, okýnko tedy… až na pár blíže nespecifikovaných zmatků ze strany cestujících, i za okýnkem mi vízum vydáno bylo, ovšem musel jsem zaplatit dalších 25 dolarů… chybělo mi pět, tak vzali 25 eur… a na nic jsem se už neptal. Hlavně, že budu konečně venku.

Den v Saigonu začal skutečně radostně, neboť jsem se poprvé v životě stal téměř milionářem. Po rozměnění 25 €. Tedy na první pohled. V ruce jsem měl ve skutečnosti něco jen přes půl milionu (610 000 VND), ale milionový pocit ve mně přetrval. Na záchodě jsem otestoval splachování, převlékl džíny za kraťasy a s cca 12 kg na zádech (fotovýbavou) se vydal kamsi na jih do centra města.

Hned za rohem na mě mával kamarád… ne, vlastně jsem ho nikdy předtím v žádné české večerce nepotkal, ale tvářil se nadmíru přátelsky a nabízel gestikulací, že mě zaveze na svém skútru snad až na konec světa. Zamával jsem mu, že dík, ale že se rád projdu… později jsem na takové ochotné týpky narazil snad ještě dvacetkrát, tak jsem jim opáčil to samé, jen jsem brzy vynechal gesto „rád“ a ke konci jsem jen naznačil, že „jdu a fotím“… ačkoliv ani na to už jsem neměl sílu.

Popeláři v Saigonu

Popeláři

Ulice jsou podle mého kamaráda Pávy, který Asii procestoval skrz naskrz, jedny z nejčistších. Věřím mu to, ale stejně jsem nedokázal identifikovat pach ulice. Jakási směs chcanek, hoven a orientální kuchyně říznutá splodinou dvoutaktního motoru se zvratkami navrch. Jinému kamarádovi jsem měl dovézt komiks a já začal mít brzo žízeň, jenže jsem nedokázal rozpoznat, jestli se zrovna chystám jít nakoupit do krámu, něčího obýváku, skládky či raketové základny.

Elektrické vedení v Saigonu

Vietnam Telecom

Podařilo se mi však časem koupit dvě plechovky Pepsi v domě, co byl stylově nejblíže české večerce, a došel až do jakéhosi parku, který evidentně sloužil jako sklad funkčních atrakcí pro děti. Absolutně K.O. sedám na lavičku v polostínu, žádám o oheň výrostka a na oplátku mu dávám cigáro… zletilému výrostkovi samozřejmě.

Začínám se hydratovat Pepsi, v duchu počítám, kolik mám na nohách puchýřů a porozhlížím se kolem, jak se děcka baví. Myslím, že jsem tak seděl asi půl hodiny, ne-li déle, až jsem si uvědomil, že by mě někdo mohl začít brát jako člověka s nezdravou zálibou v dětech. Tak jsem se spakoval a namířil si to opodál na místo, co bylo podle mapy zoo.

Pták v Saigonské ZOO

Pták mně neznámý, ve Vietnamu však hojný

Zoo opravdu nemusím, ale zajímalo mne, jaké je zoo ve Vietnamu, kde pravděpodobně většina v něm uvězněných zvířat pobíhá v příměstských oblastech lidem na zahradě. Verdikt byl jasný… je to tam stejné jako všude. Slon přešlapující ve smyčce v prostoru velikosti průměrné garáže. Opice rezignovaně sedící či skákající po kleci jak magor. Spousta nehybných hadů. Lidé házející zvířatům všelijakou zeleninu i s gumičkou… a víc jsem toho vidět už nechtěl. Tak jsem se rozhodl dát si šlofíka u rybníku a vytuhnul tak asi na dvě hodiny.

Rybník v ZOO Saigon

Relax u rybníka

Zpáteční cesta byla plná úvah, zda přikývnout některému z „kamarádů“ na odvoz, nebo vidět ještě kus města. Po hodině šmajdání v ulicích jsem se rozhodl vidět kus města z jednoho z milionů milionů skútrů, jejichž rachot nedá ani hluchému klidně spát v parku (Kamarádi se teď nejspíš pousmáli, páč vědí, že já téměř hluchý jsem.).

Na další mávnutí jsem tedy kývnul. Chlapík se rozzářil včetně jeho vedle stojícího kamaráda, policisty či sekuriťáka (jsou snad na každém rohu). Kromě destinace jsem jej ještě poprosil o chvilku strpení a začal vytahovat a montovat svojí nově koupenou čínskou kopii GoPro kamery na batoh. Sekuriťák se toho sám ujal a svůj úkol úspěšně splnil.

Asistence soudruha esenbáka při montáži kamery na batoh v Saigonu

Asistence soudruha esenbáka při montáži kamery na batoh

Vyrazili jsme tedy na cestu a nic nás už nemohlo zastavit… ani červená… ani nesprávná strana jízdy… nikdo nic neřeší a nikdo se ani za řidítky nerozčiluje… Vietnamci prostě jedou kupředu, zpátky ni krok!

Doprava v Saigonu

Skútry všech velikostí a variací

Do cíle jsme dorazili na výbornou. Chlapík chtěl za odvoz 70 000… přičemž po mém „how much?“ to bylo v mžiku 80 000. Dostal tedy 100 000 (110 Kč), což mi opětoval širokým upřímným úsměvem a navedl mne, kudy na terminál… na nesprávný terminál. Dále jsem strávil asi 3 hodiny na letišti, sedící, napůl spící, a stihl si dát ještě něco tradičního k snědku v místní restauraci.

Donesli mi však věc, co byla pravděpodobně jen rizotem z mikrovlnky, tak jsem si objednal další plechovku Pepsi, abych to mohl zapít, a po nějaké chvíli nasedl na let směr Sydney…

Saigon byl fajn.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!

Napsat komentář